|
Hostů OnLine:
Členů OnLine:
Registrovaných členů:
Právě přihlášení:
|
|
Proč mi tolik chybí
Když jsme se museli brát a já se stěhovala k manželovým rodičům, byli jsme oba ještě děti. Babička nade mnou plakala a šeptala:
„Jenom aby na tebe, děvečko moje, byli všichni hodní.“
Táta to vzal chlapsky, co mu taky jiného zbývalo, a jenom řekl:
“ Do ničeho ho nenuť a ať se rozhodneš, jak chceš, tady můžeš vždycky být.“
Chtěl si mně vzít a byli na mně všichni hodní, ale ten pocit, že je kam se vrátit, kde mně nikdo nesoudí, ten byl strašně fajn.
Uběhlo pár let, ze mě se stala manželka a máma a musela jsem dělat svá vlastní rozhodnutí. S tátou jsem se nevídala tak často, jak bych měla, ale vždycky jsme tu pro sebe byli. Neomylně poznal, jak mi je. Když viděl, že se daří, říkal, jak je rád, jak mi to přeje. Když viděl, že mám splín, opakoval to známé:
„Ať se rozhodneš, jak chceš, tady můžeš vždycky být."
Umřel, když mi bylo dvacet tři, jemu teprv čtyřicet devět. Můj muž, můj přítel z nejvěrnějších šeptal:
„Zvládnem to všechno, jsme na to dva.“
A byla to pravda pravdoucí. Už jsem byla dospělá. Pro mého muže partnerka v časech dobrých i horších a pro děti máma. Jaká, to posoudí nejlíp ony.
Když mně někdy život semele, tak se mi stýská po tom pocitu, že nemusím nic, jenom být. Že je tu někdo, pro koho jsem pořád malá, kdo mě má rád jen tak. Kdo řekne:
„Teď nic neřeš, tady můžeš vždycky být.“
Občas, když je život trochu bolavější, říkám svému muži:
„Dneska bych chtěla být zase malá.“ Rozumí mi a odpoví:
“Tak buď.“
Ale už to není ono. Ty zadní vrátka jsou pryč, už jsem dospělá.
Léta Páně 2011, dne 24.6. věnováno autorem
Olunkas
|
|
|
|
|
|
|
|
líbí se mi ta střízlivost v kombinaci s plností citu a všech pocitů, které se v tak krátkém textíku prolínají.
toho se mi nedostává, to nejde naučit, buď to v sobě člověk má, nebo ne
líbilo.
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
... Občas, když je život trochu bolavější, říkám svému muži:
„Dneska bych chtěla být zase malá.“ Rozumí mi a odpoví:
“Tak buď.“
Máš určitě fajn chlapa vedle sebe, je to krásný vědět, že se máš kam schoulit, když je ti zle, o koho se opřít, když dochází síly a s kým se zasmát, když je čemu. To jsou prostě chvíle, kdy se láme chleba a kdy poznáš, že je to správně, že jsi s někým a nejen vedle někoho.
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
Víš, takové smutky si nosíme všichni...Tobě táta umřel, když už jsi byla dospělá - mně, když mi byly čtyři. Tvému bylo 49 a mému 50. Pozdě se ženil, maminka byla o 14 let mladší... pak nám říkávala, že kdyby se táta oženil dřív, mohl mít už dospělé děti...takhle zůstala se dvěmi dcerami(6 a 4) sama.
Tátu milovala a měli krásný vztah...možná proto už pak nehledala jiného partnera. Napřed to moc bolelo, a pak si asi zvykla.
Takže - važ si toho, že jsi tátu měla do dospělosti. Ne každému se to poštěstí.
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
krásná vzpomínka... díky za ni
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
@jardaJJ napsal:
jasně, to chápu, zemřel mi jak jedinej otec, tak i jedinej syn, jen nevim co o tom napsat, já slova nemám no někdy cizí věta spustí vlastní příběh a vzpomínky, dobrý i špatný, a některý věty nespustěj nic, u mě jako by byly jenom papírový, je mi to líto, co se ti stalo, já snad ty strachy pořád v sobě mám, a mám i strach co dopadl dobře, o naši Beeruš, ale jsem tím načatá, nic už pak není stejný |
|
|
|
|
|
|
|
|
|
@jardaJJ napsal:
přiznám se, že nevim co k tomu mám napsat to neva, hrabu se ve svejch starejch věcech a ta touha vyjádřit pocit, co pro mě znamenal, tu pořád jště je |
|
|
|
