Popule meus, quid feci tibi…
Raz. Dva. Tři. Raz. Dva.
Raz. Dva... tři, nezpomalujeme!
Schovávala se ve tmě (před nahotou) a počítala. Rytmické a monotónní pohyby. Počítala trhliny, jež se jako pavučiny válely po stropě. Počítala, kolikrát se dopustila, aby takhle začal.
Trochu hravosti do toho skomírání. Melodii, lehkost. Rytmus. Hrej si a hlaď..
Aut in quo contristavi te?
Raz, dva, tři. Což neslyšíš? Tlesk, dva, tři. Nástroj pod ranami trpí. Dopředu! Tlesk. Znova a s metronomem. Rytmus! Nemáš kouska citu? Legato, znáš? Jako když ležíš
a
přirážel. Oči plály nadšením, tu pohladil, uslintaně mapoval krk.
Ona zírala na strop a oči bolely. Jak na ně vší silou tlačila víčka. Popraskaně mléčná zeď splývala v jednolité moře. Bíle a hutné. Kolik ještě? Minutu? Deset?
Responde mihi!
Plynule, snaží se rozvodnit. A nezpomalovat. Svázané tóny se rozlezly po stěnách, ruce se sbíhají a záhy odhánějí. Svazují se do variací a chtějí vyřvat nitro. Nechápe, pokračuje.

Někdy se povedlo zničit svět během dvou minut. Spokojeně mhouřit oči. Má to za sebou. Zabořit nos do peřiny. Neznat. A rozbít zrcadla. Nevidět ty rozkošnické pohledy, miluji tě, dík. Loutkové úsměvy. Smrdíš potem. Hledat útěchu za jeho zády. Snad dneska stačilo.
Quia eduxi te de terra Aegypti, parasti Crucem Salvatori tuo.
Někdy zapomněl sledovat čas. Půl hodiny, dobrý. Ano, skvělé. Raz, dva, tak různě, hlavně vší silou. Úžasné. Neopakovatelné. Accelerando. Už proboha skonči, nenávidí rytmus.

Hagios o Theos. Sanctus Deus.
Opojně nepředstavitelné, lásko, jak jen to děláš.
Hop, ne (to se sem opravdu nehodí a vypadá tak směšně), legato snese zhoupnutí, lehce pomotané smysly, ale ne skoky, rozervané údy, chomáče vlasů. Pitomá etuda, prstové cvičení, opakovat, dokud se nepovede, vždycky na rozehrání, monotónní, jako voda, rádoby čisté, bez překlepů, trylek. A rytmus.
Otupeně mlčela na znamení vděku. Zavírala oči.

Hagios Ishyros.
Je tohle ono nenapodobitelné? Tváříš se, jako by se ti dnes konečně povedlo zahrát. Doškobrtat do konce.
Sanctus Fortis.
A ozvěna s prsty ze dřeva. Mollově poskvrněná, jak ji nejde slyšet. Rozvodněný les. Hagios Athanatos, eleison hymnas! Raz. Dva. Tři! Tlesk. Nezrychlovat.

Propocený se boří mezi ňadra. Nevidí zlost, co se rozsypala na klávesy a tázavě mlčí, kličkuje mezi tleskání. Nad svým vlastním výkonem. Raz. Dva. Tři. V okamžicích, kdy metronomy dotikaly, kdy je po všem, potají schnou tváře. Praskliny ze stropu mizí a bílá stěna přestává téct.
Akord. Dva. Tři.