Dům se díky mému muži, který soucítí s každým čtyřnohým tvorem (mě se to netýká neb vlastním nohy jen dvě), pomalu stává vesnickým útulkem pro zvířata, které někdo vyhodil, donesl nebo jsou jím nalezena v širokém okolí při jeho dlouhých procházkách.

Začnu psincem. John je černý labrador, kterého můj muž našel při procházce parkem, uvázaného u stromu ve zbídačeném stavu. Jeho příchod k nám jsem celkem uvítala, protože v té době Lady (nalezenec dobrmanka, kterou nějaký panchart zlomil, bála se všeho a všech) se dožívala 15 roků a mlela z posledního. „Bude mít náhradu a já nebudu muset objíždět útulky.“ Mé uvažování je většinou praktické. Navrhnout, že bych si třeba někdy ráda koupila psa, který by se líbil mě, se ani neodvažuji. „Tolik ubohých zvířat trpí v útulcích a ty...“ Známe se déle, než by někdy bylo zdrávo. Johna jsme vykurýrovali a je to báječný, hodný pesan. Jediný, u něhož vidím bezmezně mi oddaný pohled jeho hnědých očí. Můj muž má oči barvy oceli a jeho pohled zjihne jen když před něj postavím oblíbený segedínský guláš, nebo kačenu s červeným zelím a vídeňským knedlíkem.

Dva dny nato zvoní u našich dveří kamarád Albert, no spíš adoptivní syn. Dobrodruh. V náručí nějakou malou lištičku a dojímá mě, že ji našel promočenou hladovou, roztřepanou. Celou noc ji uklidňoval a ona se chvěla. Nechat si ji nemůže, protože jednak má pitbulla, který žere ostatní psy, a jednak odjíždí na Thajwan učit se čínsky. „Ona je tak zlatá a tak krásná.“ Vrazí mi krásku do náruče a než se vzpamatuji zmizí. Ve dveřích mi ještě oznámí, že jí dal jméno Peggy. Vyhoďte něco mezi čivavou a jezevčíkem, s očíčkama jak trnky, klepající se vám náručí. Nelze. Muž byl nadšen.

Kočky. Za naše považuji tři. Zbytek co k nám chodí na žrádlo (počet nezjištěný) jsou u nás přechodně, pokud venku lije, mrzne nebo jim majitelé odjeli na dovolenou. Je s podivem, že od té doby co máme kočky, máme taky myši. Nosí si je domu na hraní, a když je přestane hraní bavit, tak je laskavě propustí. Takže já a můj muž honíme myši po baráku a kocouři nás se zájmem pozorují, sedíc na stole, jak hezky si spolu hrajeme.

Dalším členem rodiny je papoušek Artur. Jediné zvíře, které můj muž koupil. Prý mě k narozeninám. Později jsem ho slyšela vyprávět, jak on (Artur) byl v tom Zverimexu smutný, protože bratříčka mu prodali a on sám tam trpěl, trhal si peří a nechtěl žrát. Artur je Žako. Chová se ovšem kormorán. A protože papoušci neuznávají pány jako pes, ale vybírají si celoživotní partnery, tak Artur se, ze mě neznámých důvodů rozhodl, že jeho partner bude můj muž. Takže jemu dává pusinky a na mě žárlí. Rve mi z těla kusy masa, v tom horším případě, v tom lepším mi vyrobí jen modřinu. Z mé hlavy si dělá přistávací plochu, aby mi vzápětí vyrval chomáč vlasů. A žvaní, což je jeho jediné plus. Vlastně nežvaní, komunikuje. Zlomyslně jsem ho naučila básničku: Haló, haló/ co se stalo/ Míru prase potrkalo/. Recituje pokaždé, když muž vchází do dveří. To ho mám i docela ráda.
V předsíni je pak klec s dvěma, celý den se hádajícími andulkami, Jiříčkem a Mařenkou (pojmenovaných na počest našich nejlepších přátel).
Ve sklepě smrdí od prosince zhruba do března dva až šest ježků (určitě by chcípli kdyby je v tom parku nechal).

Vítání mého muže se svojí smečkou má neměnnou posloupnost. Nejdříve se zeptá pejsků (zuřivě jej vítajících) a andulek v předsíni „Jak jste se měli ?“, hladí je a drbe. Pak Arturka „Tak čopak ši dnes dělal, tý kluku?“, šišlá na něj jako na mimino. Artur řve „Pusinkůůů“ a dostane ji, zatím jen přes mříže klece. Pak jsem na řadě já. Dostanu hubanec ala Vánoční kapr, a zároveň jeho pohled kontroluje úroveň pořádku a počet hrnců stojících na sporáku.

Jsem prostě poslední v řetězci jeho smečky. S tím nic nenadělám, tohle pořadí vždy a všude určuje Alfa samec smečky a tím on bezpochyby je. A tak přemýšlím, jestli mi nebylo lépe, když proháněl ženské. Finančně to vyšlo nastejno (máme množstevní slevu na veterině), ale nesporná výhody byla, že mi je netahal domů. No dobře, mám ráda nejen toho svého Alfa samce, ale i ty naše zvířata.