„Jarku,“ říká mi potom máma, „v ložnici mám ve skříni ještě nějaké peníze. Jsou pod mým oblečením, pod těma modrýma šatama. Zajdi tam a vem je. Táta by to všecko prohospodařil, znáš ho. Slyšíš? Nezapomeň na to!“
„Nezapomenu,“ slibuju mámě. Vím, že jí na tom opravdu záleží. Je to pár tisícovek, které však máma těžce a dlouho odkládala z důchodu, a představa, že je fotřík s lehkým srdcem prochlastá, je její veliká noční můra.
„Tam na té posteli,“ obrací najednou máma téma hovoru, ukazujíc očima místo, kde sedím, „ležela nedávno jedna paní. Byla tu asi dva dny, ale moc se se mnou ani nechtěla bavit. Byla to prý matka primáře. Přinesli jí tu televizi, a ona pořád koukala na seriály a lakovala si nehty. Ani se na mě nepodívala, když jsem jí něco říkala. Vlastně mi ani neodpovídala. Pak ji dali na zvláštní pokoj… Ale co? Já mám už vlastně taky zvláštní cimru. Na tu druhou postel teď už nikoho nedávají, protože ví, jak na tom jsem… Jak to říkal poručík Hamáček z Černých baronů? Lidí je na světě jako sraček, Kefalín!“
Oba se s mámou ještě i zasmějeme při vzpomínce na náš oblíbený film.
„Táta tu byl včera,“ zase trochu zvážní máma. „On tu je vždycky jenom pár minut. Nemůže snést to nemocniční prostředí… Co ten si, chudák, počne? Vařit neumí, neuklidí si po sobě,“ říká máma a najednou začne rychle polykat, až se zalyká.
„Co blbneš, prosim tě,“ říkám a přistrkuju jí tu její misku a ona zase vyzvrací trošku šťáv a krve.
„Konec návštěv!“ ozývá se z chodby.
„A pozdravuj Alenku s Vojtíškem, Jarku. Já jsem tak ráda, že sis našel takovou pořádnou a slušnou holku…“
Hladím mámu po vlasech, po tom legračním účesu, roky udržovaném natáčkami.
„Tak zítra,“ povídám, a máma mlčky přikyvuje, jako by už věděla, co bude zítra.