Byl strašně blízko, skoro se ho dotýkal. Hrůzou nemohl polknout, křičet, nic. Nevyšlo z něj jediné slovo, jako by ho strach paralyzoval. Jak má vědět co má za lubem? Ve tmě, dešti, uprostřed ztracené země, sám. Strašně se bál, cítil strach na každém kousku kůže.
Zase! Mihl se jeskyní a byl pryč. Obrovský, svalnatý a silný. Smál se tak hlasitě, že si musel zacpat uši. Ten zvuk mu prostupoval tělem, zarýval se do hloubky, aby drásal mozek. Stočil se do klubíčka, chtěl mít konečně pokoj.
Teď už ale nerozuměl ničemu, co tady dělá máma? Jak se sem dostala? Prošla s vonící polévkou i cukrovím naprosto beze strachu a mile se usmála.
Neklidně se převaloval, všechno ho bolelo. Cítil, že je tady pořád, jsou spolu.
Viděl ho v opuštěném táboře kde ochutnal sousto z čerstvě upečeného lososa. Krásně vonělo, tak maso vložil do úst. Ohromnou bolestí se zhroutil k zemi, jazyk i tělo byly v jednom ohni. Spálil se tak ošklivě, že nemohl žít, ale málo na to, aby zemřel. Všude kolem se rozhořelo tisíce rudých plamínků, ze kterých byly v mžiku obrovské šlahouny ohně. Stál uprostřed s mečem v ruce. On, Král Rybář, věčně ztracený, opuštěný. Smál se uprostřed jeskyně, která začala hořet od jeho šatů.

 

Obrovská bolest hlavy byla ranním budíčkem. Promnul si oči, rozhlédl se po jeskyni a bylo mu jasné, že v noci zase blouznil. Asi házel boty po nepříteli, protože jedna neomylně zasáhla batoh a druhá kotlík se zbytkem polévky. Ani se neusmál. Vyčerpání z hladu a z nejistoty ohledně vlastních sil ho naopak rozladily ještě víc. Všichni říkali, že je šílený, když se vydá do džungle sám. Bolívie, jak málo se o těchto končinách ví. Kdyby to neudělal, nikdy se nedostane k indiánům, které znal jen ze studií a o kterých se vědci jen domnívali, že opravdu v rozlehlé džungli žijí. Bylo zbytečné zkoumat co měl, nebo neměl dělat.

 

Prohlédl si mapu, sbalil moskytiéru se zbytkem věcí a vyrazil. Nadával si do pitomců, protože ztratit mačetu může opravdu jenom pitomec. Jenže, na svou obranu - setkání s lorou se člověku nestává denně. Proto se tak lekl a nekoordinovaně bušil mačetou do všeho co se hýbalo, až mu spadla ze srázu do nepropustné vegetace. Nikdy by si nepomyslel, že z takové blízkosti uvidí nejjedovatějšího hada jižní Ameriky.

 

Pokračoval dál v drobných nadávkách i cestě, hustě pršelo a déšť sílil. Byl prosinec, období deštů. Moskyti byli nezničitelní. Každou chvíli se mu dostali pod košili. Vycítili i milmetr nechráněné kůže, aby se přisáli.
Uplynuly hodiny od doby kdy opustil jeskyni a přitom okolí vypadalo pořád stejně. Zelená, hustá, nepropustná džungle, zvuky ozývající se ze všech koutů, které hlásily, že není jediným tvorem prodírajícím se mezi lianami.
Na chvíli zastavil, aby se napil. K jídlu zbývala jen hrst fazolí, musel jími šetřit. Naprosto vyčerpaný a zbědovaný si sedl pod vysoký strom. Dovolil si na pár minut zavřít oči.

 

Všude hořelo, keře, stromy, zvířata, liány, dokonce i ryby byly v jednom ohni. On taky, neměl na čele pot, ale malé ohýnky, které mu vypalovaly cejch do hlavy. Bylo to tak silné, bolestivé, že...au, krucifix, zařval až se papoušci vznesli do výšky. Ohniví mravenci ho probrali neskutečnou rychlostí. Ta bolest, kterou teď zažíval, se nedala s ničím porovnat. Rychle ze sebe strhnul košili a pobíhal dokola jako blázen. Snažil se je setřást, ale kousnutí se neubránil.
To může vymyslet jenom naprostý zelenáč, svalit se pod strom a neprohlédnout místo, nadával si a nešetřil peprnými výrazy. Při tom běhu, který nebyl dalek tanci svatého Víta, vyplašil kura. To ho zaujalo a prohledal blízké okolí. Přineslo to ovoce v podobě pěti čerstvých vajec. Tři vypil okamžitě a dvě si schoval. Malá náplast na utrpení, které před chvílí snášel. Spokojený z plného žaludku si udělal zářez do koženého opasku, aby věděl, kolik dní je v pralese úplně sám.

 

Bylo 19. prosince.

 

S Králem všech rybářů sváděl dlouhé boje, vedli spolu rozhovory nad sklenkou vína, ale pořád cítil, jak ho jeho přítomnost pálí. Hořely mu útroby, ústa měl vyschlá jako poušť. Každá kost bolela, každý pohyb cítil až v mozku.
Sebral zbytky odvahy, aby otevřel oči a pohlédl na něho.

 

Ležel na lůžku z banánových listů, vedle postele mladá indiánka vařila jídlo, které mu docela zavonělo. Zavadil očima o opasek. Přibyly čtyři zářezy.

 

Během několika minut se nad ním nakláněli muži z vesnice. Ženy a děti zahnali do chatrčí. Jen oni se směli přijít podívat na podivného cizince, kterého našli v pralese. Pomalu jim vysvětloval, proč přišel. Vyprávěl, že je z daleké země a že v jeho kraji se zrovna blíží Vánoce. Řekl jim všechno, o dárcích, které nosí Ježíšek, o rybě, co nesmí chybět na vánočním stole. O období deštů co je bílé, studené a jmenuje se sníh. Namaloval kapra do písku, aby to alespoň trochu chápali, i když věděl, že to vlastné říká hlavně pro sebe, protože se mu stýská.
Vyčerpáním z horečky znova usnul. Toulal se s Rybářem, zdály se mu zvláštní sny, ze kterých se mu vůbec nechtělo. Nevěděl, jestli je pravda, nebo sen, když indiáni šeptali - boro boro. Necítil, když mu ohněm a kouřem bora vypalovali ze zad. Nevěděl, že moskyt při štípnutí naklade pod kůži i svá vajíčka, ze kterých se po čase vylíhne červ, co se zavrtává hloub a hloub do těla. Bylo mu to jedno, teď byl doma a pochutnával si na mámině bramborovém salátu.

 

Na opasku se objevil další zářez, bylo 24. prosince.

 

Celá vesnice se shromáždila u jeho chýše, nespustili z něj oči a podávali mu jídlo. Nepatrně se usmíval, když uviděl na listu banánovníku sumce, upečeného na ohni. Náčelník do písku namaloval rybu a kývl, aby jedl.
Zakousl se do štědrovečení večeře a mezi sousty si tiše pobroukával koledy.

 

 

 

 

 

Kristus na dřevěném kříži
ostrým dlátem řezaný
trnová koruna co je keř
ty jsi svatý s jizvou v boku
a smola pomalu kape na stůl
do cukroví