zdi četly ze šmuh od podpatků
a větráky rozháněly myšlenky vytěsněný zkapalněným svetrem                                                                                 
za rámy černobílejch fotek
obrázků z posledního poležení v háji u Kušinagarí
když se stromy znovu obsypaly květy
uprostřed podzimu nebo spíš nadcházející zimy
a tvář klonila se na západ

 

hosti v průhlednejch tělech
jaký byli
když jsme se nedívali
jak jim bylo
když viděli věci, který nikdy neuvidíme
který si ani nedokážeme představit
co četli ze rtů srkajících pološero
co četli z tváří plnejch doušků tmy

 

a jaký hosti bejvali jsme my

 

špinavý radiátory u země
rozpohybovaly  i těžkopádný závěsy
neviditelný teplý ruce, co se natáhnou po čem chtěj
protože ví, že je nikdo nevidí
zlodějíčci okamžiku
tanečníci bez bot, šviháci na malym prostoru
kterejm špatnej rytmus nevadí
stejně jako třískám v oku lhostejnýho číšníka
a pak ty kliky a porcelán a rekvizity odpočinku
všechny ty snadno přehlídnutelný příběhy jednoho života

 

platí

 

některý se neobtěžujou
některý se přemrštěně dlouho loučí
a některý jdou ven do zimy docela nedovoblečený
protože je jim jen tak
jen tak nějak
dobře

po svym