On a jeho nástroj byli výbušnou kombinací vášní a temperamentu. Pravda, ne každé publikum je přijímalo s otevřenou náručí. Britové, ti studení čumáci, byli asi nejhorší. S nelibostí nesl skutečnost, že na ostrově zcela propadl. Na druhou stranu, na publikum, které hýkalo blahem, skončil-li své vystoupení doslova v troskách, pohlížel s pohrdáním.

Vášeň… Kam se vytratila? pomyslel si, prohlížeje si fotografii na krbové římse. Prý: Abbé, tu bradu trochu výš a ukažte ruce. Předstírejte, že hrajete. Nehýbat… Tak! Dlouhé vlasy, dlouhé šosy, dlouhé, štíhlé prsty. Blahořečil Bohu, že nedopustil, aby artróza jeho prsty připravila o rychlost a hbitost. A dlouhý pohled, upřený kamsi mimo notový zápis. Netečnost v ostře řezaných rysech. Poslední dobou se cítil staře a od toho nešťastného loňského pádu nebyl zcela zdráv, ale na téhle fotografii vypadal doslova jako bez života.

Odložil svou podobenku zpátky na místo. Je čas vyrazit na cestu. Prosincové Benátky sice nebyly právě nejpříjemnějším místem pro jeho chřadnoucí tělo, ale návštěva dcery a zetě a přítele v jedné osobě byla hojivou náplastí na očekávané nepohodlí.

 

***

 

Dávno jim ten skandál odpustil, i když ho měl stále v paměti. Považte! Jeho dcera a jeho blízký přítel! Ona stále vdaná za jiného muže plodí jedno dítě za druhým svému o čtyřiadvacet let staršímu, ženatému milenci! Bůh ví, že sám nebyl kdovíjak ctnostný. Všechny jeho děti byly nemanželské, a ačkoliv byl párkrát sňatku nadosah, nikdy se neoženil. Ale co je moc, je moc.
Od oné roztržky byla jejich společná setkání v prvních chvílích vždy poněkud rozpačitá. Tentokrát ho navíc znepokojilo, jak špatně jeho zeť vypadá.

„Otče, řekněte mu, ať se nepřepíná. Když jsme se v září vrátili z Bayreuthu, slíbil, že bude odpočívat, ale pracuje téměř nepřetržitě.“

„Ale no tak, drahá, nech otce vydechnout.“

Když po obědě popíjeli kávu, vrátil se tématu, které nakousla jeho dcera: „Možná bys opravdu mohl zpomalit, příteli. Nevypadáš dobře.“

„Zpomalit? Jak bych mohl? Mám hlavu plnou nápadů! Spoustu času jsem teď strávil přípravou našeho společného koncertu. Ne, neříkej mi, abych zpomalil. Ne ty, který stále vyučuješ. A propos: co tvá pozdní láska?“

Musel se usmát. Po všech těch ženách, které prošly jeho srdcem, zamiloval se na stará kolena do Uher.

„Vzkvétá a zraje! Ale pověz ty, co tvá roztržka s tím profesůrkem?“

„Píše si svá slova a já své noty. Má dost starostí sám se sebou, myslím. Jeho poslední pojednání nebylo přijato právě nadšeně.“  A pak, jako by se mu zhmotnily vzpomínky před očima, zbrunátněl, ale nic nedodal.

Když viděl, jak rozzlobený jeho zeť je, zalitoval, že se dotkl tak choulostivé a dosud živé skutečnosti. Jeho přítel měl k onomu mladíkovi téměř otcovský vztah, a to, že se obrátil proti němu, ho velice zasáhlo.

 

***

 

Byl zpět ve Výmaru sotva pár dní, když ho zastihla ta hrozná zpráva. Jeho zeť, jeho letitý přítel byl mrtev! Zemřel v Benátkách na infarkt.

 

Víc než kdy jindy si uvědomil vlastní smrtelnost. Navzdory zhoršujícímu se zdraví se vrhl do práce. Odjel přednášet do Budapešti a odtud se přes mnohé evropské koncertní síně vracel zpět do Německa. Florencie, Vídeň, Paříž… Bayreuth.

Konečně Bayreuth a Wahnfried! Tady mohl spočinout a v laskavé péči své dcery a její rodiny nabrat nových sil. Alespoň o to se snažil, když sedával před domem s výhledem – pravda již hodně zakaleným - na zámeckou zahradu, zatímco v domě vrcholily přípravy na svatbu, ale cítil, jak z něho život vyprchává. To, co se zprvu zdálo být obyčejným nachlazením, teď svíralo jeho vnitřnosti, když se v záchvatech kašle snažil naplnit plíce teplým letním vzduchem. Marně.

 

***

Pravidla