VÝTVARNÁ DÍLA
|
Až na věky
Tajemství minulosti schované 66 let v pražském bytě
První dojem z toho bytu byl puch. Nebyl to puch hniloby nebo staroby, ani výkalů nebo mokrého psa. Puch šedesáti let nevětrané místnosti. Přesněji šedesáti šesti, alespoň podle informací, které jsme od doktora Antonína Hájka v poslední vůli dostali. Podle všeho nebyl byt otevřený od května roku 1948, kdy doktorova matka Jindřiška odjela z Prahy do Stromkovic u Jablonce a odmítla se do města vrátit. Povedlo se jí uhájit, či spíše zatajit před státem značnou část majetku, která jí umožnila žít relativně nezávisle na komunistickém světě v chalupě po svém zesnulém otci. Herbert Hájek se v čtyřiašedesáti letech nešťastně utopil v potoce u nedaleké kapličky, kam si lidé chodili pro léčivou vodu. Kalhoty měl stažené ke kolenům a obličej v potoce. Našli jej děti, které tudy běžely o velikonočním pondělí koledovat do nedalekých chalup. Hájek byl vdovec, jeho žena Anna zemřela v mladém věku na tuberkulózu jen čtyři roky po narození jediné dcery.
Ale dnes starého Hájka a jeho ženu pamatovali jen nejstarší obyvatelé vsi a i ti už vzpomínali pod tíhou padesáti let myšlenek a dohadů. Někteří spekulovali, že jeho smrt nebyla náhoda, ale šlo o politický dovětek únorových událostí roku 1948, ve kterých hrál nějakou roli. Jiní v ní vzhledem k jeho staženým kalhotám viděli Boží trest za cosi ošklivého, čeho se dopustil před kapličkou zasvěcenou Panně Marii. Ani dcera Jindřiška si svým samotářským životem sousedy nezískala. Také se o to nesnažila.
Když zemře doktor, je v tom vždy cosi absolutního. Možná i absurdního, jako by měl lékař vyšší moc nad životem. Ale současnou situaci nevystihovalo ani jedno z oněch slov, byť se v ní jejich ozvěna otiskla. Spolu s úředníkem Otrýchem a uměleckým znalcem doktorem Putichou jsme vešli do bytu, který Antonínu Hájkovi patřil, ale zároveň jako by nepatřil. Řekl mi, a napsal též do své osobní závěti, že v bytě bude mnoho velmi cenných předmětů, zejména uměleckého světa, protože rodina měla před válkou i za okupace velmi blízké vztahy s předními umělci i politiky. Doktor Hájek byl sice třikrát ženatý a v době své smrti měl čtvrtou blízkou přítelkyni, nicméně byl bezdětný. Veškerý majetek a finance, které sdílel se svou poslední družkou, odkázal jí, což nebylo nijak překvapivé. Mnohem více mne překvapilo, když veškerý obsah tohoto bytu odkázal mě.Lidé ji znali téměř jen z pojízdné prodejny potravin, která sem dvakrát týdně zajížděla. Modrobílý autobus s reklamou na konzervy z Fruty, bikavu a sýry z Doks, který řídil vždy dobře naložený pan Karásek. Jindřiška Hájková se nikdy neusmála ani na něj, ačkoliv se před příjezdem autobusu vždy pečlivě upravila. Až do pozdních let si vytrhávala nepříjemně husté obočí a kreslila si jej oční tužkou dokonalejší. Měla oblíbené rtěnky sytých barev a na nákup šla oblečena jako do společnosti. Konečně byla to pro ni jediná společenská událost týdne, a ačkoliv ostatní lidi ze vsi vesměs ignorovala, brala ji jako výzvu, jíž jednou týdně čelila mnoho let. Nebylo divu, že mnoho sympatií ve vesnici neměla. Častěji se stýkala pouze s duševně opožděným Joskou, který jí zadarmo štípal dříví. „Copak, Josko, zase za paní šlechtičnou,“ utahovali si z něj v hostinci. „Že ona ti za to dříví přeci nějak platí!“ smáli se mu a doprovázeli slova oplzlým gestem. Ale Joska nikdy nemluvil a gesto pravděpodobně ani nechápal. S dávným pražským světem Jindřišku spojovala pouze každoměsíční povinnost platby nájmu za byt, do kterého nikdo nechodil, ale jehož schránku vybíral její syn. I s ním udržovala styky jen slabé. Měla pocit, že se příliš podvolil režimu, ale byla to ona, která jej tlačila do studií medicíny. V roce 1948 měl za sebou několik semestrů studia a unikl dělnické čistce díky několika ústupkům, na které nebyl hrdý a o kterých později mluvil jenom po větším množství džinu. Po jalovcové pálence ho přepadával pocit sebelítosti a viny. Jeho matka, která se nikdy přesně nedozvěděla, co za únorových událostí udělal, mu říkala, že by se měl raději zastřelit než pomáhat těm bolševickým kurvám. „Můj otec by to udělal.“ „Tvůj otec se utopil v potoce, s kalhotama na půl žerdi.“ Dostal políček a následujících jedenáct let s matkou nepromluvil. Její hrdost stárla s ní, ale na rozdíl od slábnoucího těla sílila. O svém otci přemýšlela jinak než pamětníci z vesnice. V jejích myšlenkách nikdy nepil a nikdy neumíral tak nedůstojně. Matku si pamatovala pouze z vybledlé svatební fotografie rodičů, což byla jedna z mála věcí, kterou si při svém odchodu z Prahy vzala s sebou. Anna Hájková pro ni ale byla cizí ženou, a pokud o ní v době dospívání romanticky snila, dnes by to zapřela. Tehdy byla mladá a hloupá. Antonín se nikdy nedozvěděl, kdo byl jeho vlastní otec. Jindřiška o něm nikdy nemluvila, ačkoliv do smrti nosila snubní prsten. Zda utekl, či zemřel, Antonín nevěděl, jméno si Jindřiška nechala dívčí a tak stejné příjmení svého děda nosil i on. Je pravdou, že jsme se znali osmnáct let. Nesvedla nás dohromady jeho lékařská praxe, ale náhodný rozhovor v pražské pivnici u Jelínků, kde jsme seděli u stejného stolu a čekali každý na jiné přátele. Doktor si tehdy hrál s nějakým lejstrem. Mezi upíjením piva z něj zmuchlal kouli, potom odhadl asi dvoumetrovou vzdálenost ke koši a čistým hodem provizorní papírový míč zasadil přímo doprostřed koše. „Dobrý hod,“ poznamenal jsem uznale. „Léta cviku,“ kývnul. „Odkudpak, hrál jste basketbal?“ „Ale kdepak, já hrál fotbal, hokej, v mládí lecco, ale košíkovou ne. Zato jsme tady s kolegy z medicíny sedávali už za študií a pořádali turnaje v hodech do koše. Něco nezapomenete, jako jízdu na kole.“ „To tedy vidím.“ „Říkali jsme tomu Šup-tam-s-nim, kamaráde, my tady odehráli nějakejch mistrovství! Hráči byli šupové, míče šupáci… Měli jsme tabulky, sestavy, týmy i jednotlivce, rozdávali jsme ceny, my dokonce jezdili na soustředění! Pochopitelně do dalších hospod, do Davle, na Sázavu, do Krkonoš. To nebyla legrace, to bylo důležitější než nějaké přednášky a semináře, než nějaké zkoušky!“ Měl jsem na stole přečtené noviny, zmuchlal jsem z prvního listu také kouli, hodil a pochopitelně minul. Tak začalo mé přátelství s doktorem Hájkem, kterého jsem potom v pivnici vídal pravidelně. Vždy ale platil sám za sebe, nikdy nikoho nepozval, proto mě obsah jeho závěti a dar pro mě značně překvapily. První dojem z jeho bytu je prakticky nepopsatelný. Prošli jsme s oběma úředníky potemnělou halou (elektřina nefungovala), kde už se do nás vpíjel puch minulosti. Nebylo pravdou, že by do těchto míst nevstoupil vůbec nikdo od roku 1948. Z vyprávění doktora Hájka jsem věděl, že zde jednou byl on, v roce 1999, krátce po smrti své matky, kterou našli v únoru v její chalupě zmrzlou v křesle, kde tiše zesnula v šestadevadesáti letech. Seděla tam několik týdnů, ale protože mrzlo, její tělesná schránka zůstala, jak zemřela. Duševně zaostalý Joska za ní sice chodil po celou dobu, ale jeho myšlenkové pochody bloumaly vlastním nepochopitelným světem. Vůbec jej napadlo ohlásit, že vdova je po smrti, protože si onu skutečnost pravděpodobně vůbec neuvědomoval. Doktor Hájek mi sdělil, že v onom bytě byl tehdy jedinkrát, po matčině smrti, a že už do něj v životě nevstoupí. Ten rozhovor si pamatuji, jedno z našich sezení u Jelínků.
„Tak si ji představte, ona tam seděla celou zimu v křesle,“ vyprávěl Antonín tak, jak o smrti dokáže mluvit jen někdo, kdo je s ní v častém kontaktu. „Seděla tam v zamrzlý chalupě, a protože všechny nenáviděla a všichni nenáviděli jí, tak o ní nikdo nevěděl. Rozumíte? Nikomu nechyběla.“
Všude byl prach, který na povrchu předmětů vytvářel souvislý, na omak mastný povlak.„To je strašidelné,“ odpověděl jsem „Jo strašidelný… Pitvu jsem dělat nenechal, tak nevim, jestli jí tam doklepalo její studený srdce nebo jestli prostě zmrzla. Ale našli jí tam trůnit v křesle jak ledovou královnu v ledovým paláci. Andersen by o ní mohl napsat pohádku. Nebo spíš nějakej horor. “ „To je přeci hrůza. A jak na to tedy přišli?“ „Kvůli dementovi.“ „Dementovi?“ podivil jsem se. „Jo, byl tam nějakej Jánoš, nebo Julko, nebo tak někdo, kdo za ní jedinej chodil a připravoval jí dříví. Je zavostalej, prakticky nemluví, ale žije v tý vsi od narození. Ten jí tam našel, jenomže jak je dementní, tak nikomu nic neřekʼ, rozumíte? Prostě přišel, udělal dříví…“ doktor se zhluboka napil piva a pokračoval: „…udělal dříví a zase šel. Vůbec mu to…vůbec mu to nepřišlo divný.“ „Proboha…“ „Přesně, pro Boha!“ Doktor se rovnou znovu napil. „Přitom on neni žádnej kluk, je mu taky už asi šedesát, nebo něco kolem. Přišli na ni přes pošťáka. Když chalupa zapadala sněhem, pošťák se k ní nedostal. A tak nechával psaní u starosty. A ten je zase posílal po tom…jak on se to… ne Julka… Joska! Joska, tak se jmenuje. Nosil jí všechno to psaní. Jak je prostej, tak je spolehlivej, říkal mi starosta. Ono toho matce zrovna moc nechodilo, ale občas nějakej dopis napsala a občas jí něco došlo. Ví bůh komu a od koho, nechtělo se mi jí prohrabávat kredence, teď už ne. Zkrátka ale ten Joska po dvou měsících přinesl dopisy zpátky, a dal je starostovi. A starosta, proč že je nese zpátky? Joska jen kroutil hlavou. Že tys jí je nedal, povídá starosta přísně, ale Joska zas jen kroutí hlavou. To přece musíš, musíš je tý babě dát, co když jsou důležitý? No? Ale Joska furt jen kroutí tou tupou palicí, co v životě nepobrala ani jedna a jedna. Co vám budu povídat, ani starostovi se za ní nechtělo, tak je zas vrazil Joskovi do ruky a ať je prej tý babě Hájkový odnese. A von prej jen tak zahučel,“ doktor napodobil zastřený hluboký hlas: „Néce.“ Antonín znovu upil piva. „Prej: ‚Néce.‘ Tak na něj starosta zase kouká, jednak překvapenej, že něco říká, a navíc stejně nerozuměl ani slovo. Néce. Že nechce, ptá se Josky? Néce, opakuje ten magor a kroutí hlavou. Ty nechceš? Néce, furt opakuje Joska a kroutí tou palicí. Nečte? Zkusí starosta a von přikyvuje. No zkrátim to, díky tomu se za ní šli podívat a našli jí tam. Ledovou královnu, přesně jak jste řek.“ „To jste řekl vy.“ „Inu tak.“ Poslouchali jsme hlasitý šum hostince a upíjeli pivo. „Žila tam jak šupák, to vám povim, ale mně je to jedno, my spolu přestali komunikovat tak v šedesátým osmým, devátým. Tenkrát před okupací, jak se všechno tak oteplilo, skoro se zdálo, že bysme k sobě možná mohli najít cestu, ale nešlo to, od hádky k hádce, začali jsme komunikovat jen těma dopisama. A i v těch mi dokázala hnout žlučí. Už jsme jen přeposílali úřední věci. Z tý její chalupy jsem potom odnesl jedinou věc, klíče od pražského bytu po dědkovi. Z mládí jsem si ho pamatoval, tak jsem se chtěl podívat, jak vypadá, říkal jsem si, že to bude šok, po tolika letech, ale nečekal jsem jakej. Šel jsem tam-…,“ doktora vyrušil z vyprávění nově příchozí host. „No hele, podívejte se na něj, co ten tady?“ Podíval jsem se směrem ke vchodu, do hostince přišel tehdejší vysoký politik země a přisedl ke stolku štamgastů. „Vy jste ho tu někdy viděl?“ zeptal se doktor. „Kdepak,“ odpověděl jsem popravdě. „Nikdy.“ „Chm,“ mávl rukou. „Kde jsem to byl…?“ „Šel jste do toho bytu.“ „Jo. Šel jsem do toho bytu. Zámek byl celej zatuhlej, ale otevřel jsem ho. Víte, já tehdy, když ho matka opustila, já už měl svý bydlení a vydělával si, jak šlo, už při studiích. Takže já myslel, že ona všechno rozprodala. Ale houbelec, ona tam všechno nechala! Všechny ty voleje, co dostávala od umělců, ke kterým jí tahal děda, grafiky, měla tam úžasnou knihovnu, celou svojí garderóbu, piáno z první republiky, žádnej klimpr, ale skutečnej originál Petrof. Dokonce nějakýho vypelichanýho vycpanýho pštrosa. A na všem prachu, že byste postavil sněhuláka… Prachuláka,“ zasmál se, ale radost v tom nebyla. „No pane jo,“ řekl jsem, „takže se tam přestěhujete? Nebo věci rozprodáte?“ „Ale kdepak, zase jsem zavřel pěkně na dva západy a vypadnul jsem tam odsud. Nevzal bych od ní nic. Za života mi nic nedala, z hrobu už nic nechci.“ Politik se štamgasty o něčem debatoval a neustále se svým pohrdavým způsobem usmíval. Několik z nich se dokonce zvedlo a od stolu odešlo. Doktor začínal být opilý, bylo vidět, že jej něco trápí a pil rychleji, aby zapomněl rychleji než obvykle. „To se dá odstranit, žádný strach,“ řekl umělecký znalec, když viděl můj pohled na špínu. „Právě jste našel poklad, víte?“ řekl pobaveně. „Něco takového jsem v životě neviděl. Nechci předbíhat, ale už teď jsem si prakticky jistý, že jsme právě vykonali zázračnou cestu v čase. Visí nám tu…visí vám tu na zdech originály,“ ukazoval u jednotlivých jmen na zdi. „Jana Zrzavého, Brunnera, Čapka, Špály…Támhle je olej Toyen, v životě jsem jeho reprodukci neviděl, ale je jistě od ní. Jeho cena bude opravdu… opravdu vysoká. Zrzavý jde teď také dobře.“ Procházeli jsme někdejší místností, která byla pravděpodobně dědovou pracovnou. „Sama za sebe bude vzácná celá tato knihovna, mimochodem ten nábytek téměř jistě převyšuje cenu knih uvnitř, ať už tam najdeme cokoliv a podle těch luxusních a zachovaných vazeb, to jistě nebude cokoliv.“ Názvy knih, autoři spisovatelé, malíři obrazů, továrny a podniky, které vyjmenovával, mi mnoho neříkali, ale z děl všude kolem i pro laika čišela kvalita. Znalec byl jak malé dítě v hračkářství. Chodil od jedné věci ke druhé a vydával chvílemi až směšné zvuky, ve kterých se mísilo nadšení a lítost sběratele, který vidí věci v cizí sbírce. Poté jej zaujala podlaha. „Ten koberec, na kterém stojíte, nemýlím-li se,“ prozkoumal spodní stranu, když jsem ukročil, „jistě Heriz, severozápad, pravý peršan, dům za něj nepostavíte, ale velmi dobré auto byste si za něj koupil,“ zubil se opět jak malé dítě. „Podívejte se, to je přeci nádhera,“ bral do ruky stolní lampu. „Nádherné secesí práce, vidíte, ta mušle tvoří stínítko a tady ta nymfa, nádhera… A to těžítko se lvy, art deco, luxusní.“ Vzal jsem do ruky sošku nějaké kolombíny. „Co je tohle?“ „Ukažte… hmm... kamenina, asi německé provenience, odhadl bych ji na 30. léta.“ „A ty hodiny?“ „Pozdní empír. Tadyhle je dřevěný anilinovaný masiv, sloupky budou alabastrové, tady ty řezané detaily, vidíte, to je perleťovina. Odhadl bych je tak na patnáct, dvacet tisíc. Ale pokud fungují, doporučil bych si je nechat. Jejich cena bude stoupat.“ „Já tak maximálně vidím, že se zastavily za tři minuty pět.“ Co se asi zrovna v tu chvíli dělo, napadlo mě. Otevřel jsem namátkou jednu skříň, biedermeierovou, jak jsem byl poučen. Stála vedle zarámované fotografie prezidenta Masaryka s osobním věnováním Herbertu Hájkovi. Skříň byla plná ženské garderóby, měl jsem pocit, jako by někdo rázem obarvil prvorepublikový film. Na vnitřní stěně skříně byly přišpendlené fotografie. Hvězdy zašlé éry Adina Mandlová, Lída Bárová, Hana Benešová, Ingrid Bergmanová, Jane Wymanová a několika dalších, které jsem nepoznával. Neměl jsem tušení, co s tím vším mám dělat. Pak jsem si všiml té truhličky, o které doktor také mluvil. To už měl řádně upito. Otevřel jsem ji a skutečně byla hned na vrchu obálka nadepsána inkoustovým stínovaným krasopisem „Šiška“. Vrátil jsem ji zpátky, věděl jsem, co je v ní za fotografie, doktor mi to řekl. V tom bytě jsem se necítil dobře, nechtělo se mi tam zůstávat, i když to možná bylo vyvolané jen léta nevětraným prostorem. Nebo nedávným rozhovorem s doktorem Hájkem. „Takže myslíte, že jsou to prodejné věci?“ zeptal jsem se doktora Putichy. „Jestli jsou prodejné? Nenechte se prosím vysmát. Tento byt je skutečným sběratelským pokladem, všechny tyto věci,“ rozhodil rukama, „potřebují drobnou restauratérskou úpravu, ale skutečně drobnou, jsou prakticky jen pořádně zaprášené. A mluvíme tady,“ udělal dramatickou pauzu. „Mluvíme tady o sumě, která má jistě osm cifer.“ „Jako výhra v loterii,“ řekl druhý úředník, který celou dobu mlčel. „Jako výhra v loterii,“ opakoval po něm Puticha.
Ví Bůh, že jsem ze své výhry radost neměl, ačkoliv jsem to neuměl vysvětlit. Zjevně přede mnou ležela pohádková hotovost. Navíc doktor Puticha navrhl celou věc zmedializovat, takhle zachovaný byt, kde nikdo nebyl bezmála století, po tom novináři skočí a následnou aukci patřičně zviditelní. Měl pravdu, proto jsem zavolal příteli novináři, který hned druhý den přišel i s fotografem a byt nafotili. Okamžitě po otištění článku a jeho internetové propagaci se mi ozvalo šest aukčních síní, které měli eminentní zájem o prakticky kompletní vybavení bytu, které byli ochotni převzít jako celek. Vybral jsem náhodně jednu síň, která nabízela udělat speciální aukci věnovanou pouze tomuto celku. Bylo mi to jedno. Doktor Hájek na mě přenesl něco z nechuti, kterou k onomu bytu cítil, kterou cítil i ke svým předkům, ke své umrzlé matce a utopeném dědovi. Ani on nakonec neodešel ze světa zcela přirozeně.
Politik v pivnici dlouho nevydržel, místní štamgasti mu dávali najevo antipatie, proto brzy odešel, ale doktor pohledem stále utíkal ke stolu, kde seděl.„Heleďte, nebude to dlouho trvat, a až nastane správnej čas, odejdu odsud po svých,“ říkal mi v pivnici. „Jak to myslíte, doktore, že odejdete po svých?“ „Jak to myslím? Myslím to tak, že si namíchám speciální koktejl na cestu do pekel.“ Mé námitky, ať neblázní, rázně smetl ze stolu. Ujistil mě, že nejde o žádné zoufalství, gesto nebo pomstu. Ostatně komu by se mstil, ti, co by za to stáli, už jsou sami v pekle. Svěřil se mi, že má Alzheimerovu nemoc. „Tahle potvora vám rozežere mozek s lehkostí mlíka, kterým zalejete granko. Taky vám z mozku udělá takový voňavý kakao, nechte si chutnat. A víte, já nebudu čekat na to, až mi sestřičky budou utírat sliny. Byl bych na tom hůř, než ten dement, co štípal mojí matce dříví. A pak si to s ní asi rozdával, protože to by se k ní tak akorát hodilo.“ Nesmiřitelnost doktora s minulostí jeho rodiny sahala skutečně až za hrob. Aukce proběhla asi čtyři měsíce po mé první návštěvě Hájkova bytu a vynesla sumu pro člověka mých příjmů skutečně pohádkovou. „Dneska sem chodí takovýhle,“ mávl rukou jeho směrem, „ale dřív to byla jiná. Tady na tý zdi, jak visí reklama na Prazdroj,“ ukazoval Antonín Hájek u Jelínků na zeď. Tam kdysi dávno visívala fotka tatíčka Masaryka, já ji ještě pamatuju. Tak dlouho už sem chodím, věřil byste?“ „Nepovídejte, doktore!“ „Tak tak, pamatuju všechny Jelínky, co tu dělali. Ostatně paní Jelínková tady bydlela léta nahoře v patře. Úžasná dáma, myslím skutečná dáma. No a tady na tý stěně visel tatíček Masaryk. Za Republiky, a pak ještě chvíli po válce. To sem chodil jeho syn, pamatujete, ministra Masaryka, Honzu Masaryka?“ „Pamatovat nemůžu, ale vím, kdo to je, samozřejmě,“ odpověděl jsem. „Nu jasně, tak to myslím, bolševici ho oddělali, to je hotový. Taky vim, kdo v tom měl prsty, ale mám dost rozumu na to, abych si to i v týhle svobodný době vzal s sebou do hrobu. Nicméně Honza Masaryk, když tu sedával, tak se vždycky takhle podíval nahoru na Garriga a povídal paní Jelínkový: Milostivá, nemohla byste tatínka otočit, ať nevidí, jak tu chlastám?“ rozesmál se doktor Hájek a já s ním. Pili jsme plzeňské, dali si každý po taliánovi, povídali o ničem a o všem. Servírka Marcela roznášela jedno pivo za druhým a nakonec se doktor znovu rozpovídal o své rodině. Seděla na něm vahou celého půlstoletí.
„Odnesl jsem z tý chalupy ještě jednu věc,“ přiznal po dvanáctém půllitru. „Dal mi ho starosta, kterej ho převzal na lejstro od havranů. Její snubní prsten. Snubní prsten. Co jsem s nim měl sakra dělat? Já vám povim, co jsem s ním měl dělat. Měl jsem ho kurva zahodit hned tam, nechat ho v tý zakopaný vsi, aby ho zakopali spolu s ní. Ale to já ne, viděl jsem kus zlata, tak si řikám, no co, zlato se prodá. Až potom jsem se šel podívat do toho bytu, víte. Až potom.
Doktor Hájek zemřel o tři týdny později. Nedozvěděl jsem se, zda přirozenou smrtí, či si namíchal onen pekelný koktejl, ani jsem to nechtěl vědět. Z peněz, které jsem od něj získal, jsem nechal alespoň znovu opravit a natřít kapličku, kde kdysi záhadně zemřel Herbert Hájek. Nevím proč, nejsem věřící. Ale přesto jsem měl pocit, že se kdesi něčí duch cítí o trochu smířenější.
Měl tam dědek takovou truhličku. S osobníma věcma a mezi nima obálku nadepsanou ‚Šiška‘. Tak řikal mojí matce, když byla malá. No tak jí otevřu a ony to byly fotky matky, eště jako dítěte a pak když dospívala. Byla docela kus, když byla,“ na ta slova dal zvláštní přízvuk, „teenager. To vám můžu říct. Jenže pak tam měl taky jiný fotky. A kamaráde, mně to tam došlo. V tom prašivým zkurvenym bytě z minulýho století. Tam mi to došlo. Měl jsem ten její prsten furt v kapse. Už se začínalo stmívat a elektrika tam byla vypnutá, tak jsem šel k oknu, kde venku svítily pouliční lampy. Vytáhnu ten prsten a kouknu dovnitř, do toho vnitřního kroužku. A skutečně v něm byla rytinka, už byla docela ošoupaná, jak ho matka nosila celej život. Ale furt se to dalo přečíst „Herbert a Anna 1903“. Moje ctěná máti nosila celej život snubní prsten svojí matky. Najednou mi došlo, proč mám ty pochroumaný geny a nemůžu mít sám děti. Tenhle zkurvenej rod neměl pokračovat. Asi proto to s fotrem švihlo tam u tý kapličky. Jo kamaráde, život je někdy pěkný svinstvo.“
Léta Páně 2014, dne 9.2. věnováno autorem
Lukas
Kategorie: Povídka
|
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
