Byl slunný letní den. Pochovávali prastrýce Viléma. Nejdříve byl obřad v kapli, a pak šlo celé procesí ke hřbitovu. Měl jsem tenkrát čtyři roky a pamatuji se, jak mě museli rodiče stále okřikovat, abych byl už konečně zticha, že tohle není žádný výlet. Úplně mi to stejně nedocházelo a mlčel jsem vždycky jenom chvilku.
 
Prastrýc Vilém byl malíř pokojů, ale ve volném čase maloval obrazy. Nebyl to žádný Rembrandt, ale na malíře pokojů to myslím ušlo. Přemalovával podle předloh obrázky s náboženskou tématikou. Doma nám visel jeden jeho kousek: dvě vyděšené děti v černém lese za soumraku, a nad nimi veliký anděl strážný. Měl jsem ten obrázek jako dítě rád, měl rozhodně svou (žánrovou) atmosféru.
 
Ale všechno má svůj rub a líc, a měl ho i prastrýc Vilda. Rád se napil. To by ovšem ještě nic nebylo, ale on, když si trošku víc líznul, strašně rád hrál v hospodě šachy – i když to vůbec neuměl. A když potom prohrál, porval ze stolu šachovnici, až byly figurky ve všech pivech a rumech, a prohodil ji oknem. Rozbité sklo si nechal připsat na futro a šel se uklidnit malováním panenky Marie.
 
Šněroval jsem si to taky neustále všemi řadami smutečního průvodu sem a tam jako bláznivý hafan, který je šťastný až k nepříčetnosti, že je zase mezi svými. Ale všichni byli ten den nějací zapšklí. Litoval jsem, že tu nejsou žádní moji kamarádi nebo aspoň dědův pes a kočka, kteří se k smrti nenáviděli, a proto s nimi bylo vždycky veselo.
 
Na hřbitově jsem pak málem spadl do otevřeného hrobu, kde zrovna spustili prastrejdu. Kdosi mě chytil v poslední chvíli za límec. „Na to máš ještě čas, kluku!“ Na okamžik jsem se opět zarazil. Takovou hloubku a temnotu jsem spatřil poprvé.
 
Pak začaly na rakev dopadat první hroudy hlíny, a mě po chvilce napadlo, že to zespodu buší prastrejda Vilém. To bušení bylo temné, zlověstné. Nikomu jsem raději neprozradil svůj záhrobní objev a nechal jsem strejdu ve štychu. Strašit mě ale nikdy nepřišel, asi nemá čas. Možná musí za své hříchy hrát s Luciferem až do soudného dne šachy.