Jednoho dne, skoro na konci cesty, si vzpomněl, že to všechno začalo knížkami v dětství. Byly chvíle, kdy se mu v nich i ty nejnicotnější příběhy měnily před očima v zeměpisy jeho budoucích výprav, v dějiny sta životů, které bude žít, v návody tisícerých dobrodružství, které pro něho připravuje svět. Když po čtení zhasínal lampičku, nemohl se samou netrpělivostí dočkat rána.  Sotva se probudil, maloval mapy svých budoucích objevitelských cest a shromažďoval pod postelí potřebnou výzbroj, opasek, batoh, tesák (ten byl hodně potřebný, daroval mu ho děda Polášek, sbíral je po světnici, když padaly Maxovi z tlamy jako ranní rosa) a blok (to především) na zapisování dobrodružných expedic i objevů.

 

Poslední rozhodující výzvou k výpravě byl příběh, který dočetl několik večerů předtím. Odehrával se v daleké Kanadě, jak se jmenoval hlavní hrdina si nezapamatoval, ale jeho věrného druha, psa Kazana, si vybavoval do posledního detailu. Ano, mít taky takového přítele, vydal by se na výpravu dávno. Ale o velkém psu nechtěla máma ani slyšet. Jí stačil Brok, malý prohnaný vesnický oříšek, který se jí celé dopoledne pletl u vaření pod nohama a odpoledne podřimoval u kamen.  Ale i on snil o dalekých cestách, sem tam ze spánku vyštěkl, až polekal maminku, která zašívala roztrhané kalhoty a vyhnala Broka na dvůr. Tam byl pánem.  Většinou se spokojil s tím, že vběhl do hejna vrabců a vyhrožoval drzým strakám. Někdy, když ho popadla touha po hrdinství, zmizel a neukázal se celý týden.  Potom se vracel s potrhaným uchem, kulhavou tlapkou a několik dní jen žral a spal.  Kazan to sice nebyl, jen stokrát zkřížený tříbarevný pes, ale s odvážným srdcem.

 

Jednoho jarního dne se odhodlal k činu, vyzbrojen nakreslenou mapkou, kuchyňským nožem a krajícem chleba, proběhl brankou za domem a pustil se rovnou na sever. Hvízdl na Broka, který se nedal dlouho přemlouvat a vyrazil před svým pánem jako hlídka. Na obzoru se modraly hory a zdály se tak blízko, vzít kámen, jistě by tam dohodil. Po hodině se ukázalo, že to tak snadné nebude. Čím víc přidával do kroku, tím proradněji ustupovaly. K polednímu byly ještě dál než ráno, kdy vyrazil.

 

Brok běžel vytrvale dál, neodradil ho ani rozvodněný potok, i když vodu neměl moc rád a kameny brodu byly sotva vidět. Po dlouhé době, na samém vrcholu kopce, zůstal najednou stát.  Otočil hlavu tázavě k pánovi, před jejich nohama se otevřela obrovská strž, bezedný opuštěný lom.  I cestovateli s batohem na zádech a chlebem v ruce se zatočila z té hloubky hlava. Musel si sednout, Brok mu položil hlavu na koleno. Rozdělili se o suchý krajíc, nahlédli ještě jednou do hlubin, z kterých šel mráz a dali se na ústup.  I slunce nad nimi ukazovalo, že je nejvyšší čas.  Doma se po nich jistě už sháněli, nejdříve s křikem a potom obavami.

 

Cestou zpátky běžel Brok jako zadní hlídka a každou chvíli se starostlivě ohlédl k těm modrým skalám. Pomalu, potměšile postupovaly za nimi, jako by chtěly mít ty dva na očích.
 

 

Cestovatel si uvědomil, že i u těch nejdobrodružnější výprav zažíval stejně napětí, vzrušení, jako u té první, kterou prožil se svým tříbarevným parťákem.