V sále je přítmí a napjaté ticho, špendlík bys slyšel upadnout.
Pozornost všech se soustředí na dívku v nesnázích. Křehká blondýnka se marně brání objetí muže, jenž zcela jistě není džentlmenem, když tu… voilà! … zničehožnic namísto umdlévající hrdinky svírá proklatec v náručí chlupatou opici!
 Publikum ohromeně vydechne a pak vybuchne smíchem.
„Kouzlo! Kouzlo!“ prolétne sálem.

 

Muž, který to má na svědomí, se jen usměje.
Kouzlo? Ale kdež... Jen trik, iluze, klam a mam. Lidské oko je tak nedokonalé, stačí správná technika a rázem je ošáleno. K smrti rád takhle lidi tahá za nos a uvádí je v úžas.

Jeho rodina však tím tatrmanstvím nadšená není.
Rozčiloval je ostatně už od dětství, vystudoval sice lyceum, ale pak chtěl stát malířem. Namísto poctivé práce, považte jenom, patlat jakési mazanice! Zatrhli mu to a poslali ho přes Kanál na zkušenou. Ale jeho víc než šití bot baví vymetat šantány a kamarádíčkovat se s kejklíři, komedianty a akrobaty. Takže když se vrátí z Anglie domů, umí skvěle jediné – žonglovat…

Bratři se ztřeštěnému benjamínkovi posmívají, matka lamentuje a otec hřímá: „Jen se podívej na mě, kam až jsem to dotáhl z pouhopouhého ševcovského tovaryše! Ale ty? Jsi budižkničemu!“
Marnost nad marnost, on si jde za svým.
Zdá se, že role továrníka není tomuto muži s duší věčného dítěte souzena. Rozhodně ne na celý život, třebaže jměním nabytým v rodinném podniku nikterak nepohrdá. Avšak jeho společníci ve firmě pohrdají jím. Neboť on nejenže se svého komediantství nehodlá vzdát, on to žonglování a tahání králíků z klobouku provozuje veřejně!
„Mám rád publikum,“říká.
„Kazíš dobré jméno naší rodiny!“říkají oni.

Všem se nakonec uleví, když si coby sedmadvacetiletý nechá vyplatit svůj podíl, a od nudné pracovní rutiny prchá do vlastního světa snů a fantazie. Jenže ani sny nejsou tak úplně zadarmo…


                                             ---------------------------------------

 

„Madame, bylo mi ctí s vámi obchodovat!“
Vdova po slavném iluzionistovi jen kývne hlavou. Doba je zlá a ona potřebuje peníze  - na rozdíl od těch krámů, které po jejím muži zbyly a z nichž je ten podivín úplně unesen. Divadlo, k čemu by jí bylo? Ovšem tučná sumička, to je jiná…
Vlastní divadlo pro něj však znamenalo pouhý začátek. Ono – mezi námi – zas až takové terno to nebylo, třebaže každé představení přitahovalo publikum jako magnet.
Neklidný duch však hledá stále něco nového, originálního, neobvyklého. A pak – ve chvíli, kdy do začátku nového století schází pouhé čtyři roky a tři dny -  to konečně najde.

Onoho zimního dne, na bulváru des Capucines, měl oči navrch hlavy stejně jako všichni přítomní. Role se vyměnily – namísto aby ohromoval jiné, byl ohromen sám. Ale zatímco žasl, jeho podnikavý mozek běžel na plné obrátky. A došel k nevyhnutelnému závěru – ten přístroj musím mít. Vysmáli se mu, i když vyšrouboval částku do závratné výše. Nevzdal to, třebaže mu nezbylo než se vydat ke konkurenci. Zapojil vlastní invenci, konstruktérský talent, um jednoho mechanika – a dosáhl svého. Nový fenomén byl na světě.

 

Pochopil totiž, co jiní ne – že se zrodil úplně nový druh umění. Prchavost dějů může být zachycena a předvedena opakovaně obrovskému publiku. Avšak - aby nešlo o pouhou každodenní všednost, která brzy znudí -, je třeba do těch dějů vložit příběh, fantazii a kouzlo. A tak to udělal.

                                            ------------------------------------------

 

Stal se mužem mnoha profesí. Navrhoval scénu, maloval dekorace, byl producentem, režisérem a dost často i hlavním hrdinou svých kusů. Scénáře nepsal, ale nosil v hlavě, a teprve na place seznamoval herce s tím, co se po nich bude žádat.
Stal se průkopníkem i diktátorem, neboť místo dvou až tříminutových šotů, jaké byly tehdy obvyklé, občas nutil své obecenstvo sledovat celovečerní film – při klopýtavém tempu promítání šlo tehdy spíš o utrpení než o umělecký zážitek.
A přesto míval nabito, protože jeho příběhy se jen hemžily nápady, nejrůznějšími příšerkami, kouřovými efekty a iluzemi, které byly – jako dodnes používaný stop-trik – jeho vlastními vynálezy.

 

Točil v šíleném tempu, zcela pohlcen svou imaginativností. A zcela zapomněl (či spíše nestíhal) dívat se kolem sebe. Když zjistil, že mnozí (aniž by si sebemíň lámali hlavu s autorskými právy) jeho filmy bezostyšně kopírují a bohatnou na nich, že se Evropa i Amerika vrhla místo prodeje natočených děl na jejich mnohem výnosnější půjčování, že za filmovými  studii, vznikajícími jako houby po dešti, už dávno nestojí nadšený jednotlivec, ale kapitálově silné společnosti, když tohle všechno zjistil, bylo už pozdě.

 

Filiálka v New Yorku zkrachovala, zemřela mu manželka a nenasytné náklady pohltily všechny jeho peníze. Měl na kontě víc než patnáct set filmů  - a hromadu dluhů.

 

Někdy se ale osud zachová férově a člověka, jenž rozdával radost a zábavu, nenechá padnout na samé dno. A tak mu pošle do cesty dávnou přítelkyni, bývalou herečku, která nyní vlastní malý krámek na nádraží Montparnasse. Syn továrníka, úspěšný umělec a neúspěšný byznysmen končí svou kariéru prodáváním cukroví a hraček, k nimž zdarma přidává úsměv a sem tam i drobný eskamotérský trik. Se svou šťastnou povahou snílka to však nepovažuje za žádnou životní prohru.

 

Dožil v domově důchodců, zřízeném na zámku Orly, hlavu až do poslední chvíle plnou nápadů na další filmy. Neuskutečnil z nich však už ani jediný.
 

                                                     ----------------------------------

 

 

 

A kdože tedy byl oním snílkem a fantastou, jenž proměnil obyčejný filmový dokument

ve skutečný Příběh?

 

Samozřejmě, že nikdo jiný než

 

 

Čtyři z vás toto jméno tipovali a všichni se trefili do černého.

 

V prvním kole básněnka (3 zlaté) a Marek (2 zlaté).

 

V kole druhém Sendy (3 stříbrné) a za ní mirkah (2 stříbrné).

 

Ve třetí kole kupodivu nehádal nikdo (že by bronz nebyl tak pevná měna jako zlato a stříbro?)

 

A ještě malá poznámka na závěr - přestože od smrti tohoto význačného umělce uplynuly teprve tři čtvrtiny století, bohužel jen málokdo si jeho jméno vybaví, a přitom mu film vděčí za mnohé. Připomeňte si alespoň jeho (na tu dobu převratnou) Cestu na Měsíc (1902)

 

Gratulace všem výhercům!

 

 

 

Autorkou povídky byla Tessa.