MAMOTOM
 
Když mi našli v prsu podivný útvar, který tam nemá co pohledávat a řekli, že musím za dva týdny na mamotomické vyšetření, zůstala jsem klidná.
Mamotom, mamotom, mamotom… zkuste si to slovo přeříkávat mumlavým hlasem stále dokola. Je to k smíchu, co? Zvlášť, když zrychlujete tempo.
Rozhodně ale není k popukání představa, že mi naříznou pravý prs (i když jen málo!) a řezem vpíchnou tlustou jehlu s rotačním koncem, který vyrve vzorek podezřelé tkáně. Rozhodně mě ta představa neukolébávala do příjemného spánku, když mi večer v posteli vytanula na mysli. Vedle ležel Asketa, nakysle páchl, chrápal a už dávno o mě neprojevoval ani ten nejmenší zájem.
Jak dny ubíhaly, začala jsem přemýšlet o tom, co by, kdyby… Co by bylo s Benjamínem, který ještě není schopný sám fungovat? Co kytky na zahrádce? Kdo by pral špinavé prádlo? A kdo by chystal žrádlo pro psa?
Jednou jsem dokonce propadla slabosti a jemně naznačila Asketovi něco o svých obavách. Dostalo se mi odpovědi, že jeho odpoledne začalo bolet břicho a ještě to nepřešlo. Jednu věc jsem  věděla jistě: nechci, aby mě do nemocnice vezl on.
V poslední době je navíc Asketa přímo nesnesitelný řidič. Je nervózní, vjíždí do protisměru, bloudí a zuří a naštvaně pomlaskává. Jeho zatvrzele trpitelský výraz dává tušit, že ho ještě před koncem cesty raní mrtvice a já se zabiju s ním v našem přestárlém fordovi z třetí ruky, což pro mě bude spravedlivý trest.
Moje mladší sestra Sára si naopak řízení užívá. Navíc si toho máme hodně co říct a cesta nám vždycky při sesterském klábosení rychle uteče. Když se dozvěděla, jak na tom jsem, nabídla se, že mě na vyšetření doveze. No schválně, koho byste si vybrali vy, aby vás dovezl na mamotom? Mamotom, mamotom, mamotom…
Ještě den před zákrokem jsem si nebyla jistá, zda ho budu absolvovat jako vdaná žena nebo už jako vdova. Asketovi bylo zle, potácel se, zachytával se zdí a tvářil se, že rána nedožije. Jestli si myslíte, že jsem cynický sobec, zůstaňte v klidu. Jsou to totiž jeho každodenní rituály, které s ním sdílím už patnáct let. Po svatbě jsem ho opečovávala, běhala s jeho nesnesitelnou bolestí hlavy po doktorech a léčitelích, ale po dvou letech jsem otěhotněla s Benjamínem a nastaly mi jiné starosti. Ukázalo se, že jeho stále avizovaný skon ještě nějakou tu chvíli počká.
            Domluvila jsem se se Sárou, že v pátek ráno přijedu autobusem k ní a pak budeme jejím autem pokračovat do fakultní nemocnice. Musela jsem vstávat v pět. Kdyby mě vezl z domova milující manžel, stačilo by v sedm.
Ještě před pátou jsem zaklapla budík a vyplížila se z ložnice jako myška, abych trpícího nerušila. Za chvíli se však Asketa mátožně přištrachal do koupelny a evidentně posbíral poslední síly, aby učinil závažné prohlášení: “Myslím, že bych mohl jet.“
Bylo to jako blesk z čistého nebe a mně se rozklepala kolena.
„Víš, já dnes výjimečně potřebuju morální podporu a ne se ještě nervovat, zda vůbec do nemocnice dojedeme,“ vysvětlovala jsem mu. Uraženě se vrátil do postele. Po půlhodině, když jsem v kuchyni dopíjela kávu, se objevil znovu. Posadil se proti mě a hypnotizoval mě pohledem. Rozhodla jsem se raději vylít zbytek kávy do dřezu. Po nekonečné minutě ticha se zeptal mých zad, která jsem nastavila, jak jsem alibisticky myla nádobí: „Nemám tedy jet?“
„Ne.“ odtušila jsem a soustředila se na to, že za pět minut už budu venku na čerstvém vzduchu. Paradoxně jsem se těšila. Vzdychl a opět se odplížil do ložnice. Ten den byl Asketa mimořádně hovorný. Dvě věty, to se někdy nepoštěstí ani za celý den.
            Vyšla jsem z domu a optimisticky se soustředila na to, že se odsud vzdaluju. Úporně jsem vytěsňovala myšlenku na cíl své cesty. Ostatně, mezitím se ještě můžu těšit na svou mladší sestřičku, nevídáme se moc často. Celou cestu si budeme povídat o svých ratolestech, no a pak nepříjemná chvilka a už se budu moct těšit z toho, že to mám za sebou.
            Do scénáře se mi vloudila ještě vsuvka, když jsem na autobusovém nádraží musela na záchod. To ty nervy. Taky zbožňujete, když je hned u vchodu obří zásobník na toaletní papír společný pro všechny kabinky? Obvykle si nakřečkuju dost, takže plýtvám. Ale někdy se nezadaří. A toho rána byla situace přímo kritická. Byla jsem nucená si provizorně natáhnout kalhoty tak šikovně, abych si je neznečistila a přitom nebyla neoblečená. Naštěstí bylo brzy a byla jsem v tu chvíli jediná návštěvnice veřejného WC. Pomalými neohrabanými krůčky jsem se šinula k zásobníku. Toaletář (v té chvíli jsem ho v duchu nazývala hajzldědkem) mě zvědavě sledoval svým okénkem. „Musím si dát nášup,“ usmála jsem se na něj křečovitě, když jsem odmotávala další dávku toaletního papíru, a on šibalsky zamrkal. Když jsem byla za chvíli nucená akci zopakovat, raději jsem ho ignorovala. Na komentář bych se už nezmohla a svaly v obličeji by už asi úsměv taky nevyloudily. Autobus jsem naštěstí stihla.
            Pak už vše probíhalo podle plánu. Než jsme se Sárou probraly našich šest ratolestí byly jsme v Brně. Doktor, který mi dělal zákrok, zavtipkoval, že jsem ten den jeho jubilejní – desátá. Dalo se to vydržet. Sáru to myslím vzalo víc než mě, protože já jsem byla po sedativech utlumená. Než mě dovezla domů, volal jí celkem čtyřikrát manžel a ptal se, jak vše probíhá a zda je v pohodě. Nebyla. Ani já ne, ale snažila jsem se jí to nedělat těžší. Asketa nezavolal ani jednou.
            Celý víkend jsem měla alibi pro lenošení. Poprvé v životě jsem měla malá prsa, protože úpěla pod tlakovým obvazem. Rozhodla jsem se, že než si vyrábět hezkou postavu tímto způsobem, raději zůstanu i nadále u svých XL. Ostatně, jsou důležitější věci.
Histologie měla být hotová za dva týdny, v pátek třináctého. Sára mě zapřísahala, ať tam, proboha, jedu jiný den. Bylo mně jí líto a tak jsem slíbila, že o tom budu uvažovat. Po dvou dnech jsem se dočkala vysvobození z tlakového obvazu, takže jsem mohla sledovat, jak můj prs mění barvy: z ošklivě fialově černé na temně modrou, později modrozelenou. Když jsem se dopracovala k zelenožluté, byl pátek třináctého.
„Nechceš, abych tam jel s tebou?“, zeptal se večer předtím Asketa. „Proč?“ odpověděla jsem otázkou. „Můžu jet klidně vlakem, teď už mě nebudou přece nic zvláštního dělat. Je to jenom kontrola.“
„Já myslím kvůli tomu sdělení, jak dopadla histologie. Co když to dopadlo špatně?“ staral se ohleduplně. Nikdy nepochopí, že pro mě existuje ještě jedna horší varianta: že by to dopadlo špatně a on byl u toho.
„Nejsem slabá povaha,“ odtušila jsem „a navíc jsem přesvědčená, že to bude vpořádku.“
„No, já nevím,“ radil „myslím, že by bylo lepší připravit se na nejhorší, pak bys mohla být aspoň příjemně překvapená.“
„Díky za radu,“ řekla jsem a využila záchodového azylu. Počkala jsem tam, dokud nevlezl do postele a šla jsem si ještě chvíli číst. Knížku povídek o tvrdých životních zkouškách mi dala kamarádka. Její četba mě ujistila, že se mám báječně a nemám si naprosto na co stěžovat. Tahle moje epizodka byla muška. Ostatně přežila jsem daleko horší životní zkoušky.
            Když jsem se ráno chystala na vlak, vynořil se z ložnice Asketa, rozhodnutý doprovodit mě na nádraží. Jeho podpora spočívala v tom, že šel mlčky vedle mě a na jeho výrazu bylo znát, jak hrdinsky překonává svou nelidskou bolest hlavy. Na nádraží mě upřeně sledoval a po dlouhé době přerušil nesnesitelné mlčení ještě nesnesitelnější otázkou: „Na co myslíš?“ Za nic na světě bych mu to byla neřekla nejen v tu chvíli, ale vůbec nikdy.
Když se s někým milujete, sdělujete si své myšlenky spontánně, sdílíte je spolu proto, že vás to těší a že to prostě potřebujete. V lásce to tak funguje. Je to něco jiného, než když vás tou otázkou někdo kontroluje, zda nemyslíte na něco nepatřičného, za co byste se měli stydět. Svoje myšlenky a pocity nesděluju Asketovi už dávno, protože jsem se ve své prvotní zamilovanosti čím dál bolestněji přesvědčovala, že ho naprosto nezajímají. Asketa nic necítil, byl naprosto neosobní, hnán jakousi impotentní snahou po strojové dokonalosti prosté všech opovrženíhodných emocí. A já jsem emocemi nabitá k prasknutí. Osvobodila jsem se od Askety tím, že se za své city už dávno nestydím.
Konečně přijel vlak a já mohla po formální puse nastoupit. Asketa prkenně setrvával na perónu, dokud se vlak nerozjel. V tu chvíli jsem věděla, že nejhorší mám za sebou. Cítila jsem se skvěle a svobodně jako vždycky, když mizím z jeho dosahu. Jaksi se mi nedařilo připravit se na nejhorší jenom proto, abych pak mohla být příjemně překvapená.
Raději jsem myslela na svou sestru Sáru, co si o mě dělá starosti. A taky na svoje tři děti, které si své životní zkoušky musí odžít na vlastní kůži. Pocítila jsem v sobě obrovskou sílu a bylo mi jasné, že mě nějaká pitomá nemoc nemůže dostat.