Prostoupilo tiše do prostoru,
prázdný byl a písmena v něm sama,
velké pro štětec a malá v sporu
s citem ztrouchnivělým od Adama.
Stěny jeho, tiché rázem, zdá se,
tolikrát že ukázaly záda,
kolik dolů opustily. Smát se
hořklo ústům víc než čokoláda.
Otevřelo dveře do předsíně,
přálo si rozkývat melodii.
Žádný tón, jen ticho po pěšině,
po pěšině, na níž Šťastní žijí.
Srdce lidí, jako zvonů, tepe,
dokud nezboří se sebou slepé.