Výlet? Paráda! Miluju výlety… Jenže máma vždycky říkala: Nikdy nenastupuj do auta s cizím člověkem, i kdyby ti sliboval kdovíco. Ublíží ti a už se nikdy nevrátíš domů…
„Neublížíš mi?“
Svraštil čelo. „Vypadám na to snad?“
„A vrátíš mě domů?“
„Jistě. Kdo by vydržel s holkou, co má tolik otázek!“
Tak vidíš, mami. Koneckonců – přísně technicky vzato – TARDIS není auto a Doktor není člověk…
„Takže výlet. A kam?“
„Kamkoliv budeš chtít. Kamkoliv v prostoru i čase.“
„To jako třeba i do minulosti?“
„ Do minulosti, do budoucnosti… jsem Pán času, pamatuješ?“
„Jo, pamatuju. A taky se pamatuju, jak jsi řek, že se vrátíš za chvilku. No nic. Já jen – bude to bezpečný? Jako žádní hmyzáci, co žerou lidi a tak?“
„Naprosto bezpečné, neboj.“
„Fajn.“
(To jsem ovšem zdaleka netušila, že Doktorovo -  Naprosto bezpečné ve skutečnosti znamená Myslím, že ano… Možná trochu nebezpečné… Buď ve střehu… Utíkej jako o život!)
„Měla by ses chvíli prospat. Pusa ti sice jede jako šlejfířce, ale pořád jsi plná sedativ. Na, tohle spolkni,“ podal mi malou červenou kuličku, „pomůže ti ten sajrajt rychleji odbourat.“
Kulička chutnala po jahodách. Vzápětí mi ztěžkla víčka, pak ruce i nohy. Já blbka, naletěla jsem mu! To ty jeho oči, vypadaly tak upřímně a ve skutečnosti…Zachytil mě dřív, než jsem se stihla znova potkat s podlahou.
„Tady ne. Překážela bys mi při řízení.“ Vystrkal mě ven nějakou chodbou, otevřel dveře a složil na cosi, co vypadalo jako vodní postel.„Dobrou. Až budeš fit, víš, kde mě najdeš.“

 

No…našla jsem ho. Jen jsem zpočátku nabrala špatný směr a bloudila v útrobách TARDIS. Bože, byla fakt obrovská! Ve chvíli, kdy jsem se rozhodla, že budu normálně zbaběle volat o pomoc, jsem otevřela ty správné dveře a byla zpátky v řídicí místnosti. Doktor vzhlédl od jednoho z mnoha monitorů.
„Ahoj, jak je?“
„Jo, celkem fajn. Jak dlouho jsem spala?“
„Asi tři hodiny. Tvoje. Pro mě to bylo pět minut. TARDIS si ráda hraje, v každé její části může čas běžet úplně jiným tempem.“
„Hraje si? Vždyť je to jenom mašina! Dopravní prostředek…“
„Ne, není. Je živá. Ale na to určitě přijdeš brzo sama. Tak…zatímco jsi odpočívala, našel jsem prima místo na výlet. Stejné město, jiný čas. Je krásný červencový den a do města právě přijíždí jeden významný panovník, aby v něm přenocoval a zároveň se setkal se svou budoucí nevěstou. Bude to velká sláva, všude spousta lidí, uvidíš skutečný život, historii on-line. A mimochodem – mám tu přítele a jsem si jistý, že nás určitě dostane na večerní hostinu.  Tak co, připravena?“
„To těžko,“ kouknu skepticky na teplákovku, ve které mě Doktor unesl z léčebny. „Neměli náhodou ve středověku problém s ženskýma, co nosí kalhoty?“
„Aha, jasně. Takže tamtou chodbou rovně, třetí dveře nalevo, šatna, vyber si něco na sebe.“

 

No skvěle. Jak mám vědět, co si oblíknout na večeři s králem?
Nakonec to nedopadlo úplně nejhůř. Vlasy jsem stočila a nacpala pod síťku pošitou perličkama a nasoukala se do tmavě zelených šatů po kotníky, které vážily asi tak tunu a měly jeden drobný zádrhel.
„Doktore, pomůžeš mi? Má to šněrování na zádech.“
„Sluší ti to,“ řekl, když jsme se konečně domluvili, jak utáhnout tkanice a neudusit mě přitom. Jo, zelená zrzkám vždycky sekne. Vypadám sice jak Fiona ze Shreka, ale to je nakonec fuk, ne?
 „ Popravdě, už dlouho jsem neměl tak hezkou společnici.“  Ale, ale… „Vozíš s sebou holky často?“
„Není to, jak si myslíš. Jen nerad cestuju sám, občas se mi totiž události malinko vymknou z ruky.“
„Takže potřebuješ, aby na tebe někdo dával bacha, jo? No, snad to zvládnem, jít na večeři, jíst rukama, kosti házet pod stůl…co se může pokazit?“
„Já nevím. Vždycky se něco zvrtne…“ kývl ke dveřím. Vrzly a otevřely se.
„Račte, mademoiselle. Já si jen vezmu s sebou sonický šroubovák…“ strčil do kapsy tu stříbrnou věcičku, co už jsem znala, „ a ještě malý dárek pro přítele – nikdy nechoď na návštěvu bez dárku!“ a začal prohrabávat přihrádky. „ Kam jsem to jen dal? Víš co, počkej na mě zatím venku.“
 Když venku, tak venku. Jenže já se zasekla hned za prahem.

Vždycky se něco zvrtne, řekl.

„Doktore, je normální, aby v červenci sněžilo?“
„Cože??“
„Ne, to není,“ zavrčel, když vyšel z budky a zabořil se stejně jako já po kotníky do sněhu. „Doufal jsem, že to bude nějaká anomálie, ale podle těch závějí a tmavnoucí oblohy soudím, že je prosinec, tak tři, čtyři hodiny odpoledne. Udělala to zas. Ale proč?“
„Kdo udělal co? “
„TARDIS. Musela mít nějaký důvod, že změnila datum přistání. Pojď, zjistíme to.“

Doktorova loď zaparkovala v zapadlém koutě u městských hradeb. Uvědomila jsem si, že to místo znám, že pořád existuje. I v mé současnosti je zastrčené a opuštěné jako kdysi. Aspoň nikdo TARDIS hned tak neobjeví. V kontrastu s čerstvým sněhem se tu modrá budka vyjímala asi tak nenápadně jako brontosaurus na Václaváku.
Prošli jsme úzkou uličkou a zamířili k náměstí. Čím jsme byli blíž, tím víc přibývalo lidí. Vrhali na nás takový divný pohledy, ale nikdo nekomentoval Doktorův moderní outfit, ani moje šaty, co se hodily spíš do salónu než do toho marastu na ulicích. Nikdy dřív mě nenapadlo, jak báječnej vlastně vynález je obyčejná kanalizace. Až teď. Doktor rázoval, až za ním vlál dlouhý kabát a já měla co dělat, abych mu stačila. Promáčená sukně ztěžkla ještě víc a v botách mi čvachtalo.

 

Vtom se zničehonic zastavil.
„Všimla sis, jak se na nás dívají?“
„No jak…asi jako bych koukala já, kdybych potkala Marťana.“
„Na Marsu nikdo nežije,“ řekl bezmyšlenkovitě. „Ne, ty bys takhle nekoukala. Byla bys zvědavá. Oni nejsou. Mají v očích…“
„…strach?“
„Nejen to. Taky podezíravost. Strach a podezíravost – nejhorší možná kombinace. Něco je tu špatně. Jdeme!“
„Radši tudy,“ ukázala jsem doprava.“Vezmem to zkratkou.“ Vyznala jsem se tu líp než Doktor, bylo to přece moje město. Na konci Bednářské uličky – název nekecal, fakticky tu měli dílny bednáři -  jsme narazili na semknutou hradbu lidských zad. Zaslechli jsme drkotání kol po kočičích hlavách a dav před námi se zavlnil.
„Jsi malá, zkus se procpat dopředu, ať víme, co se děje.“
„Ani náhodou! Ty to necítíš? Každej tu smrdí hůř než houmlesák!“
„Citlivko!“
Doktor se vyšvihl na nejbližší, fungl nový sud a vytáhl z kapsy sonický šroubovák. Nad hlavami čumilů blýsklo zelené světlo, ale než si kdokoliv stihl jeho eskapády všimnout, byl už zase dole.

„Viděls něco?“
„Víc, než bych si přál. Jede sem katovská kára a na ní odsouzenec. Je to Daniel… ten můj přítel…“
„Ty si teda umíš vybrat kámoše, Doktore…“
„Sklapni! On není žádný zloděj ani vrah! Je to purkmistr, nejváženější občan města!“
„Je to ďáblův zmetek!“ ozval se někde za námi dětský hlas.
„Hm, takže sám pan starosta – a co proved? Bral úplatky? Vytuneloval obecní kasu? Možná byla chyba zrušit tydle exemplární tr…“
„Sklapni!!!“
Teprve teď jsem si všimla, že je Doktor ve tváři popelavý šokem a oči má plné bolesti. Jsem kráva… plácám blbosti, místo abych ho objala a řekla mu…co se vlastně říká někomu, komu vezou kamaráda na popravu?
„Můžeš mu pomoct, Doktore?“
Zavrtěl hlavou, zatímco soustředěně odečítal data ze šroubováku. Rty se mu chvěly.„Už ne. Podle skenu prošel těžkou torturou, selhávají mu všechny orgány a pravděpodobně zemře dřív…“
„…než začne hořet.“ Konečně mi to docvaklo. Čarodějnické procesy, kterými naše město tak nechvalně proslulo, jsou v plném proudu! Vítejte v historii on-line!

„Je to čaroděj,“ řekl kluk asi osmiletý, „ a ten musí shořet.“ Panebože, voni zfanatizovali už i děcka!
„Co to meleš, blbečku!“ otočila jsem se k němu.
„A ty jsi čaroděj taky!“ ukázal na Doktora. „Viděl jsem, cos dělal s tou věcí a klidně můžu povědět inkvizitorovi…“ „Buď zticha!“ sykla jsem. Teď už jen chybělo, aby ho někdo zaslechl, a přihodí nás na tu hranici jako bonus pro ctěné publikum. Naštěstí byl dav plně zaujatý pliváním a házením kamení na bývalého purkmistra.
„Ale nepovíš, že ne?“ Doktor si dřepl a pohlédl malému otrhanci přímo do očí.
„Nepovím,“ souhlasil kluk. „Nemám ho rád. Je divnej. A čarodějů se nebojím. Můj táta je kat a já se nebojím ničeho! Ale zadarmo ani kuře nehrabe!“
„Jo, to chápu. Jak ti říkají, katův synku?“ zeptal se Doktor, zatímco šátral v kapsách svého pláště.
„Matěj.“
„Tak tohle je pro tebe, Matěji,“ usmál se a podal mu psa. Malou, už na první pohled starou a odřenou hračku. „Co s tím?“ zamračil se kluk.
„Ukážu ti to.“ Poodešli jsme za nejbližší roh. Doktor postavil psíka na zem a dotkl se jeho čumáku. Figurka rázem ožila. Začala vrtět ocáskem, pobíhat kolem, pak si sedla, štěkla a zase znehybněla. „Tak co, líbí se ti?“

Zbytečná otázka. Matěj nejdřív vyvalil oči a vzápětí si nacpal hračku pod halenu. „Ty jsi vážně čaroděj, ale hodnej,“ konstatoval klidně.
„Ne, nejsem čaroděj. Jsem Doktor.“
„To je to skoro samý. Táta říká, že všichni felčaři jsou šarlatáni. Ale teď už musím jít, za chvilku začne hořet hranice. Chci vidět, jestli se to stane zas.“
„Ty se… ty se jdeš dívat, jak budou upalovat člověka?“ A to jsem si myslela, že už mě nic nemůže rozhodit!
„Vždycky se dívám.“
 „Vždycky se dívá. Je to syn kata, Sáro. Jednou to bude jeho denní chleba. A chceš vidět, jestli se stane co?“
„No, to ten inkvizitor, páter Dominik. Pokaždý, když vystoupí z nosítek, vypadá, že má taky smrt na jazyku. Sedí skoro zhroucenej, dokud nezačne hranice hořet a ten u kůlu řvát. Pak z něj najednou z něj cosi vylítne, taková šedá čmouha -  a přímo do ohně. A když je po všem, ten chlap jako by omládl. Nosí černou kutnu s kapucí, takže mu do obličeje nevidíte, ale má úplně jinej krok, takovej pružnej. Pošle nosítka pryč a jde zpátky pěšky a všichni se před ním rozutečou jako zajíci. Ale já ne, já z něj strach nemám.“
„Kolik lidí už nechal spálit?“
„Pět. Oni se při mučení udávají navzájem. Ale ve městě se povídá, že to celý začalo u purkmistra. Že u něj našli takovou divnou věc, kterou mohl vyrobit jenom ďábel…“ zarazil se, sáhl pod halenu a nejistě se na Doktora zadíval.
„Tahle není ďábelská, přísahám. Ale radši o ní nikomu neříkej. Bude to naše tajemství, ano?“
Kývl a místo rozloučení vzal do zaječích.

 

Doktorovy oči se střetly s mýma. Krom bolesti jsem v nich četla ještě něco jiného. Nebylo těžké pochopit.
„Ten čoklík není první věc, kterous tady nechal, že jo? Věc z jiné dimenze, která přesahuje jejich chápání. Co člověk nechápe, toho se bojí. A čeho se bojí, to se pokouší zničit. Zabít. Zmasakrovat. Ach jo, Doktore, cos to proved?“
„Je mi to líto,“ zašeptal.
„Tvoje lítost jim život nevrátí. Musíš to zastavit. Hned! Nikdo další už nesmí zemřít kvůli nějakýmu krámu z vesmíru. Co to vůbec bylo?“
„Taková drobnost, truhlička. Malá vyřezávaná truhlička, podobnou tady má každá domácnost. Jenže tahle byla vyrobena technologií Pánů času. Zevnitř je…“
„…větší. No jasně! Stačilo, aby se Daniel někde prořekl a …“
„Jsem si jistý, že se neprořekl. Ani že to tajemství bylo odhaleno náhodou. Někdo sem přišel cíleně, protože vycítil mimozemský artefakt. A přišel z velké dálky.“
„Jedinej, kdo sem přišel a proměnil to tu v peklo, byl ten inkvizitor. Ještě řekni, že je taky mimozemšťan… je, viď?“ došlo mi, když jsem viděla, jak se Doktor tváří.
„Podle Matějova popisu to musí být  Pyroformes. Jeden z nejodpornějších tvorů ve vesmíru, který čerpá svou životní sílu z utrpení zaživa upalované bytosti. Vlétne jí do hlavy ústy otevřenými ke křiku a živí se, dokud oběť nezemře. Pyroformes je ta šmouha, mnich v kutně jen hostitelské tělo. Pojď honem! Musíme tam být, než kat zapálí hranici!“
„Takže přece jenom Daniela zachráníš!“
„Ne. To ne. Ale musím se ujistit, že se nemýlím!“
„Nikam nejdu! Nebudu se dívat, jak upalujou tvýho kamaráda! Slíbils mi výlet, ne horor v přímým přenosu! Chci domů!“
„Ne – ty chceš, abych to zastavil. Tak mi pomoz!“
„A proč já? Proč na chlapa prostě nenamíříš ten svůj šroubovák a neodpráskneš ho?“
„Protože takhle to nefunguje. Zahynulo by jen tělo hostitele a Pyroformes by se přesunul do jiného. Existuje jediný způsob, jak ho zneškodnit, a ten je poněkud riskantní. Vlastně, když o tom tak přemýšlím, hodně riskantní…“
„Neříkals náhodou, že to bude pohodovej výlet? Naprosto bezpečnej? Nemůžeš, sakra, aspoň jednou dodržet to, co slíbíš?“
Podíval se na mě tak, že mi naskočila husí kůže.
„Tak jo. Vracíme se!“popadl mě za ruku a vlekl zpátky. „Necháme tohle město, ať si se svým peklem poradí samo. Mimochodem, nepamatuješ si náhodou z hodiny dějepisu, kolik lidí tu shořelo?“
„Nevím přesně, asi tak sto padesát…“
„Pak jsme jich mohli sto čtyřicet pět zachránit. Historie se totiž dá přepsat…“
Po zbytek cesty k TARDIS už nepromluvil.

V budce bylo příjemné teplo – pravý opak chladu, který zavládl mezi námi. Doktor mi už nevěnoval jediný pohled, nejdřív mačkal jakási tlačítka a pak si strčil do kapsy průhlednou krychličku, která ležela na konzoli.
„Obleč si něco suchého, ať nechytneš zápal plic,“ prohodil přes rameno. „Dřív než odletíme, musím ještě něco vyřídit. A protože TARDIS je to nejbezpečnější místo ve vesmíru, ty na mě počkáš tady.“
„Kdy se vrátíš?“
„Za chvilku,“ řekl bez úsměvu. „Anebo taky ne. Pokud se tu neobjevím do čtyřiadvaceti hodin, TARDIS tě vezme domů, do tvé doby. Sbohem, Sáro. Rád bych řekl na shledanou, ale nejsem si jistý, jestli to budu moci dodržet.“
„Promiň, já to tak nemyslela, já… prostě se bojím…“
„To já taky.“ A byl pryč.

Dveře byly pochopitelně zamčené. Marně jsem jimi lomcovala a kopala do nich, TARDIS mě ven nepustila. Schoulila jsem se na podlaze a rozbrečela se, přesvědčená, že Doktora už živého neuvidím.
Vtom někdo zabušil.

Vylítla jsem jako zajíc z pelechu. Našli TARDIS a určitě se pokusí dostat dovnitř! Zlatý voči, že je dřevěná budka nejbezpečnější místo ve vesmíru! Dá se přece rozbít nebo zapálit…!
„Sáro, to jsem já, Matěj. Posílá mě doktor.“
„Nemůžu ven! Jsem tu zamčená!“
„Ale nejsi.“ Dveře povědomě vrzly. Na prahu stál katův synek, pod paží tiskl dřevěnýho psa a tvářil se nedětsky vážně. Pokud snad byl vnitřkem TARDIS překvapený, nedal to na sobě znát. „ Říkal, že máš jít se mnou, chce tě ještě vidět a rozloučit se. A taky, že se za všecko omlouvá.“
„Co se mu stalo?“
„Bude upálenej. Na náměstí. V poledne. A poledne je za chvilku, tak dělej!“
Jaký poledne? Je nanejvejš večer! Vyšla jsem ven a do očí mě udeřilo ostré slunce. Vymetená obloha měla barvu ledové modři a na kostelních hodinách bylo symbolických za pět minut dvanáct. Něco mi ušlo? No jasně,  TARDIS má přece svůj vlastní čas!

„Poběž, Matěji!“

Utíkala jsem mokrým sněhem, mezi hnijícími odpadky, v šatech, které se mi pletly mezi nohy. Síťka mi sklouzla z vlasů a uvolněné prameny mě šlehaly do obličeje. Utíkala jsem jako o život. Ne jako. Doopravdy. Matěj se mnou statečně držel tempo a ještě mi stačil povědět, co se minulý den přihodilo.
„Bylo to hrozný, fakt, táta byl na mrtvici, protože nemoh zapálit ten oheň, chrastí jenom doutnalo a čoudilo. Lidi nadávali, pak začali po tátovi házet, co jim přišlo pod ruku. Chtěli vidět, jak purkmistr hoří, ale on mezitím načisto umřel. Když to páter Dominik zjistil, strašně se rozzuřil. Řekl, že si máme sbalit věci a vypadnout z města, a že on se už postará, aby táta nesměl dělat katovský řemeslo nikde a musel jít žebrotou. Jenomže pak se objevil doktor. Musel se zbláznit nebo co, protože vylezl na hranici, objímal toho mrtvýho a křičel strašný věci, co je ani nemůžu opakovat, protože bych přišel do pekla. A páter Dominik ho hned nechal zatknout za kacířství a odsoudil ho k upálení, ale doktor se mu jenom smál, jak to chce udělat, když zrovna vyhodil kata. Ale stejně se nechal svázat a odvíst do šatlavy. A tátu vzali zase zpátky za podmínky, že si dá dneska záležet, aby doktor hořel co nejdýl. Tak jsem večer všecko tátovi pověděl, jak jsem vás potkal, jak mi dal psa a vůbec. A on za ním pak zašel do vězení. A když se vrátil, řekl, že ho stejně musí spálit a taky řekl, abych ti vyřídil ten vzkaz od doktora. Ale stejně to nechápu…“

Nechápala jsem ani já. Nevím, jak se mi podařilo trefit na náměstí, když jsem přes slzy neviděla na cestu, ale byla jsem tam a rvala se mezi lidma dopředu až k té strašné hranici. Stál nahoře, omotaný řetězy – a usmíval se. Matěj měl pravdu. Doktor se zbláznil.
Inkvizitor, ten sadistickej parchant, se usmíval taky. Zvon začal odbíjet poledne. Náměstí strnulo v hrobovém tichu. S dvanáctým úderem přiložil muž v katovské kápi hořící louč mezi polena a pak s ním postupně obešel hranici. Hukot ohně bylo to nejděsivější, co jsem kdy slyšela.
„Doktoreee!“
Našel mě očima. „Sáro!“
Pak vyšlehly plameny až k jeho tváři a on začal křičet. Koutkem oka jsem zahlédla šedou šmouhu, která vylétla z inkvizitora a zanořila se do Doktorových otevřených úst. Tehdy jsem poprvé v životě omdlela.

Tma byla milosrdná. Ovíjela mě a nedovolila, aby ke mně pronikla sebemenší bolestná vzpomínka. Tma skončila, když se mi pod víčka vedralo světlo a známý hlas řekl: „Tak už se probuď, Sáro, jsi doma.“

Otevřela jsem oči a zjistila, že ležím v řídicí místnosti TARDIS a vedle mě sedí Doktor a pohazuje si s nějakou kostkou. Nebyl to sen, protože sny nemívají ožehlé vlasy a obočí. Sen nemůžete obejmout a brečet mu do saka, které smrdí spáleninou.

„Jaks to udělal?“ zeptala jsem se, když mi konečně došly slzy.
„Mohl bych říct - jednoduše, ale to bych lhal,“ odpověděl a podal mi kapesník.

„Vsadil jsem na to, že Pyroformes zjistí, kdo jsem. Poznal, že truhlička, která ho přilákala, patří Pánovi času. A tak se rozhodl pro změnu přilákat mě a TARDIS těmi zinscenovanými procesy. Sytil se utrpením místních a čekal, až se objevím. Protože z umírajícího Pána času by získal tolik energie, že by se stal prakticky nesmrtelným. Nevím, jak mě chtěl dostat na hranici, ale já mu to usnadnil, jak to jen šlo, a vsadil všecko na jednu kartu. Tím trumfem v rukávu byl Matějův táta. Věděl, že nikdo z těch, které popravil, nebyl ďáblův služebník, ale taky se nemohl žádného z nich zastat, protože by skončil na hranici sám. Musel dělat svou práci a nemohl se vzepřít. Domluvili jsme celkem snadno. Ty řetězy byla jen šikovná kamufláž. Musel jsem se dostat z ohně okamžitě, jak chytím Pyroforma, šlo o vteřiny. Mám sice dvě srdce, ale rozhodně nejsem nehořlavý.“
„Počkej, tys ho chytil? Ale jak? Viděla jsem, jak ti vletěl do pusy…“
„A narazil na tohle,“ podal mi tu kostku. Už nebyla průhledná, mihotal se v ní drobný plamínek.
„Tohle je stázová krychle. Je v ní uzamčen okamžik, kdy na mě Pyroformes zaútočil. Pochopitelně i s ním. Navždycky.“
„Takže jsi přepsal historii. Těch stopětačtyřicet nevinných lidí zůstalo na živu.“
„Jo. Až se někdy budeš nudit, zkus zapátrat a sestavit si rodokmen. Možná budeš překvapená,“ usmál se.
„Myslím, že s tebou se nebudu nudit nikdy,“ řekla jsem – a najednou jsem to věděla. Poznala jsem mu to na očích, které zvážněly a podezřele se zaleskly.
„Výlet skončil, že jo?“
„Skončil. Bylas báječná společnice, ale nechci, abys někdy prožila něco podobného jako dnes. Většina mých cest vesmírem je sice naprosto bezpečná, ale znáš to…“
„…vždycky se něco zvrtne,“ dodala jsem.

Doktor strčil stázovou kostku do kapsy a otevřel dveře. Ven jsme vyšli spolu. TARDIS stála v zahradě za naším domem a kolem byla teplá májová noc.
„Uvidím tě ještě někdy?“
„Možná, ale spíš ne.“
„Budu se držet toho možná,“ řekla jsem a podala mu ruku. Vážně ji stiskl a pak se vrátil do TARDIS.

 

Dívala jsem se, jak se modrá budka postupně ztrácí a opakovala si: „Možná…“