Venku bylo hnusně.

Zachumlaná v Davidově svetru a bundě (ani v paralelním Skotsku nemělo prosincové  počasí žádné pochopení pro tenké džíny a tričko) snažila jsem se s ním držet krok, když jsme stoupali svahem vzhůru. Bez  TARDIS  jsme byli nahraní, ale David byl přesvědčen, že nebude daleko. I tak to trvalo víc než půl hodiny, než jsme na ni narazili. Stála mezi mladými tisy, v mlze a na pozadí temně zeleného jehličí takřka neviditelná. Vypadala v pořádku.  Davidovi zazářily oči. Pohladil modré dřevo a opřel se do dveří. Nepovolily.

„Máš klíček?“
„Ne. Měla bych mít?“
„To bys měla. Dal klíč každé, kterou si vybral jako společníci.“
„Mně ne.“
„Chyba.“
„Ale když ho dal každé, pak by jeden měla mít i Rose, ne? Zajedeme za ní…“
„To v žádném případě!“
„Proč? Máš strach, že by chtěla letět s námi? Chápu. Nechceš, aby tě opustila znova, tentokrát navždycky…“
„Ne, toho se nebojím. Rose…ona, už je pryč. Definitivně…“
„Je mrtvá?“
„Nevím. Říkali, že to byla nehoda. Podařilo se jí aktivovat jeden z těch mimozemských krámů. Nevěděli, co to je, ale muselo jít o transportní zařízení. Zmizelo ve zlomku vteřiny - i s ní. Souřadnice cíle se nepodařilo zjistit…“
„Panebože!“
„To je taky pravý důvod, proč do toho jdu s tebou, Sáro. Doktor mě nezajímá, nic mu nedlužím. Ale jestli ho zachráníme, pak on jediný dokáže Rose najít.“
„Jestli ho zachráníme…no, budeme se muset napřed dostat dovnitř. Počkej, něco mě napadlo!“
Luskla jsem prsty a …nic. „Hm, asi poslechne jen Doktora. Teď ty!“
„Ale já nejsem on…“
„Nemluv hlouposti a dělej! No vidíš…je chytrá, poznala tě…“

David vešel dovnitř s týmž nadšeným chlapeckým úsměvem, jaký jsem milovala na Doktorovi.
 „Zlato, jsem doma! Tak fajn, jdeme na to…“ a prsty se mu rozběhly po klávesnici, tak rychle a jistě, jako by celý život nedělal nic jiného. Monitory ožily a modrá budka se nepatrně zachvěla.
 „Potřebujeme trajektorii poslední cesty…tady…no tohle! Podívej, TARDIS se sem tou trhlinou jen nepropadla, ona ji vytvořila! A co víc, udržuje ji stále otevřenou! Což ovšem znamená, že nám taky co nevidět může dojít energie. Takže nemáme času nazbyt. Ale potřebuju ještě chvilku, než odstartujeme…“ s těmi slovy zmizel v jedné z chodeb.
Když se o chvíli později vynořil, byl od Doktora naprosto k nerozeznání. Stejný hnědý oblek, rozcuchané vlasy, v jedné ruce sonický šroubovák a v druhé jakýsi černý disk. „Voilá! Jak vypadám?“
„No, páni! Jako bys mu z oka vypadl. Nebo on tobě.“
„Fajn. Mám toho v sobě dostatek z Pána času, abychom dokázali oklamat detekční systém Daleků, a když budeme mít štěstí, tak i Sovdar.  Aspoň na okamžik.“
„A tohle je co?“ ukázala jsem na tu černou věcičku.
„Taková hračka, šikovná a nebezpečná. Vzal mi ji předtím, než mě odsud vypakoval, ale naštěstí ji nevyhodil. To je co říct - při jeho odporu ke zbraním. No, a já ji sebral tehdy Dalekům, takže se drobeček vlastně vrací domů. Můžeme?“ Kývla jsem.

Další cesta trhlinou už nebyla tak nepříjemná, jako když prve TARDIS párala stěny realit. David ale její let zabrzdil v dostatečné vzdálenosti od dalecké lodi. „Nejsou hloupí, budou čekat, že se TARDIS vrátí, takže ji necháme tady v záloze a použijeme teleport.“ Vzal mě pevně za ruku. „Připravena? Bojíš se?“
„Jo.“
„Tak to jsme dva,“ a zmáčkl modré tlačítko.

Zhmotnili jsme se v místnosti plné nejrůznějších přístrojů a poblikávajících monitorů. Než jsem se stačila rozkoukat, strhl mě David do kouta za jakousi slabě bzučící skříň omotanou svazky kabelů. Jen několik metrů dál stály zády k nám tři postavy – dvě v bílých pláštích a ta zbylá v černé kombinéze. Částečně přitom zakrývaly výhled na složitou konstrukci, k níž byl připoután Doktor. Vršek hlavy mu věnčil chomáč nějakých snímačů, tvář pod nimi byla bledá vyčerpáním.

„Ještě přidej!“ zavelela Sovdar. Bělopláštník vlevo zmáčkl cosi na dálkovém ovladači. Vzduch byl náhle cítit ozonem a Doktor bolestí přivřel oči.
„Pořád nic, madam,“ hlásil druhý asistent.
„Jak chceš, Doktore. Však ona tě ta zatvrzelost přejde, až přivedou tu holku. Vyměníte si místo a jsem zvědavá, jak dlouho se vydržíš dívat…“
„Nikdy se nepokoušej mě vydírat,“ prohlásil Doktor nečekaně pevným hlasem, „nebo špatně skončíš. Jako každý, kdo se mi pokoušel ublížit přes mé přátele!“
„Vyhrožuješ mi? Úsměvné. Na to, v jaké jsi pozici, je to jen takové neškodné plácnutí do vody, že? Uvidíme, jak budeš mluvit, až té malé převrátím mozek naruby a tvář k nepoznání! Nebo ji mám ještě trochu nechat povyrůst, abys měl před očima Sáru dospělou? Já mám času dost!“
„Nedělej to, Sovdar. Dej mi aspoň jednu šanci, abych tě nemusel zabít.“
„Tak dost! Budeš mít svou podívanou, Doktore. Odvažte ho...“
„Jdeme pro něj!“ šeptla jsem, ale David jen zavrtěl hlavou. „Ještě vydrž!“

A vtom se vedle nás odsunul panel a dovnitř vešla žena, držící za ruku můj klon. Pohlédla na mě, pak na mého společníka a panenky se jí rozšířily: „Co to má zname…?“, ale to už k ní David přiskočil, něco jí přiložil ke krku a ona se skácela na zem. Pozdě.

Tváře přítomných se k nám obrátily, ve všech zračilo překvapení, ale jen ve třech zmatek. Doktor se zvládl nepatrně pousmát.
„Tak jo!“

David proletěl místností jako blesk, cestou srazil jednoho z asistentů a popadl Sovdar za vlasy. Zvrátil jí hlavu dozadu a do napjatého hrdla zabořil konec stříbřitého válečku.
„Výměna pozic. Lehnout na zem! Hned!“ křikl na druhého z mužů, který s vyvalenýma očima těkal pohledem z jednoho Doktora na druhého.  „Dělej, nebo ji zabiju!“
„Paralyzérem těžko,“ sykla Sovdar.
„Je upravený, milá dámo. Usmaží ti mozek a ještě si to stihneš užít.“ Asistent sebou hodil na podlahu.
„Nápodobně. Mí Dalekové jsou tu do patnácti vteřin,“ ušklíbla se. Jakoby na důkaz jejích slov se nám nad hlavami rozeřval alarm.
„To už nestihnou, věř mi. Sáro, pravá kapsa saka!“
„Pojď!“ popadla jsem za ruku tu malou holku a rozběhla se k Davidovi. Sáhla jsem do kapsy a do dlaně mi vklouzl černý disk.
„Vyhoď ho do vzduchu!“
Poslechla jsem. Nespadl, zůstal viset pod stropem a začal se otvírat jako pupen květu.
„Pět vteřin do výbuchu!“křikl David. „Berem ji s sebou?“ kývl k Sovdar.
„Ne,“ řekl Doktor, „ne..“
„Fajn.“ Vyšlehl záblesk a Davrosova dcera se zhroutila jako hadrová panenka.
„Ne!“zařval Doktor.
„Sáro, chyť se mě!“ zavelel David a sám objal vzpouzejícího se Doktora. „Držíme se všichni? Allons-y!“

 Skončili jsme na jedné hromadě. TARDIS se otřásala, jako by do bušila neviditelná obří ruka. Pomohla jsem na nohy svému devítiletému já, ale Doktor s Davidem se neměli k tomu, aby vstali a něco udělali s tou turbulencí. Váleli se po podlaze… a rvali se jako kluci.
„Nic ses nenaučil,“ supěl Doktor a tloukl Davidovi hlavou o zem. „Nechal jsem ti Rose, aby tě napravila, ale ty jsi pořád jen obyčejný násilnický zmetek!“
David se vzepjal a převrátil Doktora na záda. Klečel na něm, držel ho pod krkem a hleděl mu přímo do očí. Pak pomalu, s důrazem na každém slově řekl:
„Ten zmetek ti zachránil už podruhé zadek, tak sklapni a projev aspoň trochu vděčnosti. Ne mně, ale tady Sáře. A nechtěj, abych litoval toho, že jsem se nechal ukecat k téhle misi!“
„A stejně jsi je neměls zabíjet!“ sípal Doktor.
David vstal, a snaže se udržet rovnováhu, dopotácel se ke konzoli. Zatáhl za několik páček a TARDIS se uklidnila.

„A pak, kdo z nás dvou je nepoučitelný. Já přece vím, že na té lodi nebyli jen Dalekové, ale taky desítky, možná stovky hybridů, kteří byli alespoň zčásti lidmi. Je mi to líto, ale udělal bych to zas. Zachránil jsem vesmír za určitou cenu. Posledně jsem tou cenou byl já a Rose, ale to ty si určitě velice dobře pamatuješ…“
Zahlédla jsem záblesk v Doktorových očích, ale než stačil něco říct, vyhrkla jsem: „Co kdybych tady našemu hostu zatím ukázala TARDIS? Jak ti vlastně říkají?“ obrátila jsem se k holčičce, která celou dobu zaraženě mlčela.
„Po-Sa1,“ špitla.
„No, jasně, zapomněla jsem. A víš co? Já ti budu říkat Annie, ano? Tak pojď,“ a vytratily jsme se z řídící místnosti. To, co si ti dva museli mezi sebou vyříkat, se mě netýkalo. Jen jsem tiše doufala, že jeden druhého pochopí. Měli by. Jsou přece stejní.

Když jsme se vrátily, David s Doktorem stáli naproti sobě u konzole a oba zarytě zírali na páčky, tlačítka a budíky před sebou. Napětí mezi nimi by se dalo krájet.
Pak Doktor zničehonic opustil své místo a otevřel dveře. „Jsi doma,“ oznámil suše.
„Dík,“ odpověděl týmž tónem David a dodal: „ Trhlina ještě chvíli vydrží, tak co kdybychom si teď dali u mě všichni šálek čaje?“

Znělo to jako nabídka ke smíru.

Doktor sevřel rty a lícní svaly se mu napjaly, ale k mé úlevě řekl: „Proč ne,“a vyšel ven. Já a Annie jsme ho následovaly. Stáli jsme v zahradě u Davidova domu, a zatímco malá se okouzleně rozhlížela, Doktor  ji pozoroval, s rukama v kapsách a zamyšleným výrazem ve tváři. Nikdo z nás si nevšiml, že David zůstal uvnitř, dokud typický zvuk a mizející obrysy neprozradily, že modrá budka odlétá.

„Ukradl ti TARDIS!“
„Jo,“ zněla lakonická odpověď. „Zdá se, že uvařit ten čaj bude na tobě.“
„Ukradl TARDIS, nechal nás trčet v paralelním světě, jehož stěny se co nevidět uzavřou, možná navždycky, a tobě je to jedno??“
„Nic není navždycky. Jenom smrt. A možná ani ta ne. Jdeme na čaj, je tu chladno.“
Když jsme dopili, vytáhl Doktor sonický šroubovák a chvíli na něj soustředěně zíral. Pak něco zmáčkl, bliklo modré světlo a v rohu pokoje se zhmotnila TARDIS.
„Dálkové ovládání,“ mrkl na mě.

Dveře modré budky se otevřely a objevil se v nich David Logan, učitel angličtiny na westcalderské střední. Za sebou táhl vzrostlou jedli a pod paží druhé ruky svíral mrtvého, oškubaného krocana.
„Sorry,“ řekl Doktor, „ale budeme muset jít. Stabilita trhliny příliš kolísá.“
„Chápu. No co se dá dělat, tak oslavíme s Annie Vánoce sami.“
„Co jsou to Vánoce?“chtěla vědět.
„Doba, kdy děti dostávají dárky.“
„A co jsou to dárky?“
„To bude na dlouhé vysvětlování, co? Nezávidím ti to, Davide,“ usmál se Doktor. „I když… možná… trochu asi ano. Každopádně děkuju.“ Podali si ruce. „A veselé Vánoce!“
Veselé? Bylo mi najednou skoro do breku, když Doktor řekl: „Rozluč se, Sáro. Londýn čeká.“
Dala jsem pusu svému druhému já. „Měj se hezky, Annie, a nezlob tady…“
„Co je to zlobit?“
„Na to přijdeš sama, neboj.“
David mě pevně objal a zašeptal mi do ucha: „Jsem rád, že jsme se poznali. Dík za všecko a jednu drobnou radu na cestu: užívej si ty výlety, ale neudělej stejnou chybu jako Rose…“

„Co ti to říkal?“

Doktor nastavoval na konzoli koordináty návratu a ta otázka z něj vypadla jakoby mimochodem, ale pohled, který na mě vrhl, měl k lhostejnosti daleko.
„Říkal… vlastně nic důležitého to nebylo,“ zahrála jsem to do autu.

Ale věděla jsem, že on ví. A on věděl, že já vím, že ví…