„Vítám tě!“
Titus Doktora přátelsky objal, pak poodstoupil na délku paží a užasle řekl: „Nezměnil ses. Je to pětatřicet let a ty nemáš jedinou vrásku navíc. Umíš snad zastavit čas, čaroději z Gallifrey?“
„Já totiž v Galii byl, obchodně, a ne jednou,“ dodal, když viděl Doktorův tázavý výraz, „ a nikdo tam jaktěživo neslyšel o modré létající budce. Takže správný název tvé domoviny je Gallifrey. Tedy ne, že bych tušil, kde leží, ale v římském impériu asi ne…“
Doktor zavrtěl hlavou. „Mnohem, mnohem dál, Tite…“ a ve tváři se mu na zlomek vteřiny objevil smutek.
„Nevadí, můj dům je teď i tvůj,“ prohlásil slavnostně senátor a pak ztišil hlas do šepotu skoro neslyšného: „Ta Sára… to je tvoje manželka?“
„Ne.“
„Cizí manželka?“
„Ne.“
„Milenka?“
„Jistěže ne!“
„Na tvou dceru nevypadá, tedy otrokyně? Nebo propuštěnka?“
Doktorovi pod palbou Titových otázek na tělo došla řeč.
Byl na něj kouzlený pohled, jak tam stál v rozpacích a horečně se snažil vymyslet pro mě nějaký společensky přijatelný status. „Je to moje společnice… totiž přítelkyně…“
„Aha.“ Titus na mě mrkl. „Chápu. A zde stojí,“ pokračoval nahlas, „ moje milovaná manželka Junilla Justa a dcery Flavia Justina a Livia Donata. S naším prvorozeným ses už setkal, jak se mi doneslo.“

Ale, ale, tak buď je mladý Donatus navíc ještě žalobníček, nebo tichá pošta v tomto domě funguje zatraceně rychle.

„Bohužel ano,“ odpověděl Doktor chladně. Své znechucení se ani nepokusil skrýt.
Bylo  to tak nezdvořilé, že se holky rázem přestaly hihňat a Junilla Justa nakrčila nesouhlasně obočí.
Titus přistoupil těsně k Doktorovi a tiše, ale důrazně řekl:
„Vím dobře, za co všechno ti vděčím, Decime, ale už nejsem dítě, toto je má rodina a moje autorita, která tu vládne. A Crispus si počínal správně. Disciplínu je třeba udržovat, jinak to dopadne jako kdysi za Spartaka. Příště se, prosím, nezatěžuj s nějakým otrockým spratkem.“
„Říká ten, kdo by se byl sám stal otrockým spratkem…pokud by ovšem tenkrát Icenové brali nějaké zajatce,“ opáčil stejným tónem Doktor. Stáli proti sobě jako dva kohouti a na vteřinu to vypadalo, že naše návštěva skončí dřív, než vůbec začne.
Pak se do toho s nenuceným půvabem vložila paní domu. Jedním pohybem ruky přivolala otroka s karafou vína, druhým mladou dívku se světlými vlasy a slovansky kulatým obličejem. „Safio, doprovoď Sáru, určitě se bude chtít po cestě náležitě upravit. Trochu vína, Doctore? Je přivezené až z Ischie…“
Napětí bylo prolomeno.

Muži usedli ke stolku s připravenými pohárky, zatímco mě vedla Safia do hloubi domu.
Dvojčata se přidala k nám a cestou mi se smíchem objasňovala, jakého faux pas jsem se dopustila. Že jsem se opásala jemnou látkou, která se nosí přes vlasy jako ochrana proti prachu, a ramena si přehodila tím, kterým se stahuje a podkasává svrchní šat, to by ještě šlo. Ovšem prohodit spodní a vrchní tuniku se dost dobře nedalo tolerovat ani cizince. Představila jsem si, jak běhám v 21. století po městě s intimním prádlem navlečeným přes oblečení, a přidala se k jejich veselí.
Safia mě opustila v místnosti, jejíž stěny zdobily nádherné mozaiky. Neměla jsem bohužel čas je obdivovat, protože se na mě vzápětí vrhly dvě otrokyně a, naprosto nedbajíce mých protestů, mě svlékly a odvedly do lázně. Dvojčata bez ostychu přihlížela, dokud nepřišla Junilla Justa a nevyhnala je ven. Přinesla bělostné šaty, hromádku šperků, nepochybně svých vlastních, a pak mě nechala na pospas zručným lazebnicím.
O tři čtvrtě hodiny později jsem vstoupila znovu na terasu a zastihla Doktora ponořeného do živé debaty s Titem.
Když konečně vzhlédl, zůstal na mě zírat s otevřenou pusou. Vysekla jsem uctivé pukrle a on mi věnoval široký úsměv. „Úžasné,“ poznamenal a pak se mu do tváře vrátil obvyklý výraz, říkající: Mám všecko pod kontrolou, sebe nevyjímaje.
Následující chvíle jsme strávili jídlem a prohlídkou senátorovy vily. Když se konečně trochu ochladilo, navrhl Doktor, že se půjdeme projít do města, a s díky odmítl nosítka i doprovod otroků, které nám Titus nabídl.

 

Byl to neskutečný zážitek.
Skoro všechen život se odehrával přímo na ulicích, a tak Řím kypěl jako přetopený kotel. Nakukovali jsme do řemeslnických dílen, obdivovali chrámy, uhýbali z cesty mulám, nosítkám patricijů i pretoriánským hlídkám. Místy se nad našimi hlavami klenuly štíhlé oblouky akvaduktů, přivádějících vodu do městských fontán, lázní i domácností. Aroma jídel z pouličních vyvařoven se mísilo s parfémy, vůní květin i pachem moči, používané k bělení ve veřejných prádelnách. A stejnou změť představovaly i jazyky, kterými se tu hovořilo, byť latina převládala. A taky obyvatelé – mezi malými snědými Italiky čněly vysoké postavy nazrzlých Keltů i tmavých Nubijců a Etiopanů, sem tam se mihla tvář nesoucí slovanské nebo arabské rysy. V kosmopolitnosti si Řím nezadal s velkoměsty mojí doby. Bylo to pestrá a hlučná, ale s přibývajícím časem nakonec i únavná podívaná.
Prošli jsme Forum Romanum a k němu přilehlé ulice a naslouchali řevu mnoha tisíců hrdel, který se ozýval z Flaviovského amfiteátru, nám známého pod jménem Koloseum.
„Ludi Romani, Římské hry, pane,“ vysvětlil nám prodavač sezamových preclíků, který si zabral strategické místo u jednoho z východů, patrně s vidinou dobrého výdělku, až se za soumraku brány otevřou a vypustí ven vyhladovělé publikum.
O chvíli později k nám podvečerní vánek odněkud zdáli přinesl zoufalé výkřiky: „Hoří, hoří!“ a vzápětí jsme sotva stačili uskočit před partou lamželezů v červených tunikách a kožených botách s kovovými cvočky. Vlekli jakési koše, tlusté rohože a sekyry a dusali směrem, odkud zněl poplach.
„Co to bylo, proboha?“
„Vigilové,“ řekl klidně Doktor. „Místní hasičský a pořádkový sbor. Rekrutují se z hlavně bývalých otroků a dokážou si poradit jak s ohněm, tak s opilci, zloději a výtržníky.“
Ani ve snu by mě nenapadlo, že starověký Řím má své vlastní hasiče. Ale smysl to dávalo, protože jen chrámy, veřejné budovy a sídla boháčů byly vystavěny z kamene. Většinu městské zástavby tvořily dřevěné domy a riziko požáru při používání otevřeného ohně bylo opravdu vysoké.
Ani ve snu by mě nenapadlo, že se s vigily zanedlouho setkáme osobně a že to nebude setkání vůbec příjemné.

Když jsme pak později leželi u večeře a vychutnávali pokrmy, o jejichž názvech, natož ingrediencích, jsem neměla ani potuchy, prohlásil Titus Donatus Caro znenadání:
„Zítra končí Ludi Romani. Budu potěšen, pokud se při nich stanete mými hosty.“
Zatímco jsem přemýšlela, jak odmítnout a zároveň neurazit, protože souboje na život a na smrt věru nepatřily k mým oblíbeným povyražením, Doktor na něj tázavě pohlédl: „Zdá se mi to, nebo máš ke svému pozvání závažnější důvod než pouhou zdvořilost?“
Titus pokrčil rameny. „Domitianus výslovně nařídil, že v závěrečný den her musí být přítomni všichni senátoři. Netuším, co má za lubem, ale, i když hry příliš nenavštěvuji, odmítnout nemohu. Od té doby, co se dal prohlásit bohem, je císařovo chování nevyzpytatelné. Nechal uvěznit několik mých přátel ze Senátu, prý pro urážku majestátu, a zabavil jim veškerý majetek. Jejich rodiny se ocitly na ně. Nikdo nevíme, co může být záminkou k dalším exekucím. Takže…prostě bych tě rád měl zítra po svém boku.“
„Máš strach?“
„ O sebe ne.“
Rozhostilo se tíživé ticho.
„Budu tam,“ řekl klidně Doktor. „Sáro?“
„Jistě,“ zamumlala jsem. Koneckonců vidět na vlastní oči římského císaře se člověku nepoštěstí každý den.

Titus si Doktorovu zmínku o společnici vyložil po svém, takže nám přidělili společný pokoj.
Vymotala jsem se ze složitě nařasených šatů a jen ve spodní tunice vklouzla pod přikrývku. Doktor ležel oblečený na svém lehátku a zíral do stropu. „Nelíbí se mi to,“ zabručel po chvíli.
„Pořád se ještě můžeme omluvit a zítra ráno odletět.“ podotkla jsem. Podíval se na mě, jako bych řekla něco sprostého. „To se nedělá. Slíbil jsem to, a já sliby plním.“
Loki by s tebou asi nesouhlasil, pomyslela jsem si, zavřela oči a propadla se do spánku.
Když jsem se probudila, byla pořád ještě noc a Doktorovo lůžko prázdné. Našla jsem ho v zahradě na lavičce. Opřený o kmen tamaryšku pozoroval hvězdnatou oblohu. Když jsem k němu přisedla, ani se nepohnul.
„Stýská se ti?“
Přikývl.
„Po Gallifrey? Nebo snad…“ - sama nevím, co mě to najednou napadlo -, „po Rose?“
„Po obou,“ řekl, když už jsem myslela, že mi vůbec neodpoví, „zvlášť, když je víc než pravděpodobně, že ani jednu z nich už nikdy neuvidím.“
„Jack ti nepomohl?“
„Ne. V Torchwoodu, v tom našem, sice měli stejný transportér, jaký odnesl Rose, jenže se ho před časem zmocnila jedna mimozemská entita. Jack něco tušil, takže do něj jako cílové předem nastavil souřadnice Slunce. Všecko shořelo na prach. I možnost dozvědět se, odkud to transportní zařízení pocházelo a kam asi vzalo Rose. Budu se s tím prostě muset smířit,“ dodal bezbarvě, ale já tušila, že se nesmíří. Nikdy.
Pravou rukou mě objal, já si položila hlavu na jeho rameno a mlčky jsme naslouchali cikádám a sledovali, jak se obloha pozvolna barví do růžové.

V okolí Kolosea nebylo k hnutí, když ke zvláštnímu vchodu pro senátory dorazila dvoje nosítka.
V jedněch seděl Titus, ve  druhých Doktor a já. Otroci, kteří nás doprovázeli, celou cestu neurvale rozráželi dav, abychom vůbec mohli projít. Nastal závěrečný den Římských her a po celém městě letěla šeptanda, že císař Domitianus připravil svému milovanému lidu zvláštní překvapení. Všechny brány Kolosea praskaly pod náporem senzace chtivých diváků a udržet pořádek tak pomáhaly uvaděčům i městské kohorty. Křik a strkanici řešili vigilové za vydatné pomoci svých obušků, a tak není divu, že atmosféra byla napjatá až k nesnesení.

V části hlediště, vyhrazené členům Senátu, zůstalo pár židlí volných. Patřily těm, které nechal císař uvěznit, a ostatní je obcházeli uctivým obloukem. Tady to vypadalo spíš jako na pohřbu. Očividně stísnění senátoři spolu hovořili jen polohlasem, většina z nich ale zírala na písek zatím prázdné arény, jako by z něj chtěla vyčíst svůj příští osud.
Titus se s kolegy krátce pozdravil a bez ohledu na jejich pohoršené pohledy nám přisunul dvě z těch opuštěných židlí.
Gestem přivolal prodavače, kteří obcházeli mezi jednotlivými galeriemi, koupil džbán ředěného vína, hromadu medových koláčků a nabídl nám občerstvení.
Žvýkala jsem koláček a s úžasem si prohlížela arénu, vyzdobenou sochami a sloupy a obklopenou čtyřpatrovým hledištěm, které zastiňovaly na dlouhých tyčích napjaté plachty. Bylo zaplněno do posledního sedadla a publikum vřelo netrpělivým očekáváním.
„Kolik myslíš, že tu je lidí?“ zeptala jsem se Doktora, který si pohrával se sonickým šroubovákem, a tvářil se, že se ho vřava kolem netýká.
„Cože? Lidí? Asi tak padesát tisíc,“ odpověděl bezmyšlenkovitě.

Vtom se ozvaly fanfáry a dvěma nádherně zdobenými branami vjelo dovnitř několik vozů.
Pomalu projížděly po obvodu arény a jejich posádky házely do hlediště chlebové placky. Nejvíc jich samozřejmě pochytali diváci úplně dole, ale i tak řvaly nadšením všechny galerie, včetně té nejvrchnější, kde se tísnili žebráci a otroci.
Sotva za vyprázdněnými korbami zapadla vrata, zazněla další fanfára a jásot publika propukl znovu a silněji.
V císařské lóži se objevil vysoký, ale značně obtloustlý muž v purpurovém rouchu a se zlatým věncem na hlavě.
Titus Flavius Domitianus, Dominus et Deus, osobně.
Zvednutím paže pozdravil dav a pak se pohodlně usadil. Jakmile dozněly ovace, bylo ohlášeno první číslo programu.
Náš hostitel zbledl a já jsem se mu ani nedivila, zato Doktor se naklonil dopředu a pozorně sledoval muže vstupující do arény. Napjaté lícní svaly však dávaly jasně tušit, že přihlížení veřejné popravě je pro něj stejně stresující jako pro mě.
Dvanáct mužů, po dvojicích k sobě spoutaných řetězem, mělo na sobě gladiátorskou zbroj, ale podle vystupujících panděr a groteskně tenkých nohou to nebyli gladiátoři ani náhodou. Ve volné ruce svírali krátký gladius, avšak způsob, jakým ho drželi, dokazoval, že mečem nebojovali už hezkou řádku let.
Doklopýtali až k císařské tribuně a tam se zastavili. Domitianus vstal a upřeně si je prohlížel, zatímco vyvolávač četl seznam jmen a zločinů, jichž se dopustili.
Publikum zaraženě mlčelo. 
Jednak očekávalo – jako obvykle – na zahájení dne zápasy zvířat, jednak ti, na které čekala tato potupná poprava, byli patricijové – senátoři. A ti měli odjakživa právo po odsouzení k smrti nalehnout na meč nebo si nechat otevřít žíly. Veřejné zostuzení v aréně pro pobavení plebsu však zřejmě císař pokládal za geniální tah na zastrašení svých odpůrců v senátu.
Mnozí jeho členové se užuž zvedali ze židlí, aby na protest opustili amfiteátr, ale zastavil je pohled na vojáky pretoriánské gardy, které nechal Domitianus rozmístit v jednotlivých průchodech. Byli v pasti.

Vyvolávač skončil a v Koloseu se rozhostilo ticho.
Pak se na konci nejvzdálenějším od skupinky odsouzenců odklopilo víko šachty, vedoucí někam do podzemí, a z ní vyběhl lev.
Jediný, avšak obrovský, s hřívou, která nekončila na plecích, ale táhla se přes hřbet až na břicho. Zastavil se, na okamžik zmatený obrovským prostorem kolem, a zařval, až se vzduch roztřásl ozvěnou. Pak se plavným během pustil ke své kořisti
„Pantera leo leo,“ zamumlal Doktor.
„Cože?“
„Lev berberský, museli ho sem dovézt odněkud z Tuniska.“
„Myslím, že těm chudákům je úplně fuk, odkud ta potvora pochází. Za chvilku z nich všech udělá trhací kalendář. Ledaže bys…“
„Ne. Nemůžu dělat vůbec nic, je mi to líto.“
„Doktore, já tohle nezvládnu. Vezmi mě pryč! Prosím!“ stiskla jsem pevně víčka v očekávání nevyhnutelného masakru.
„Nejde to, Sáro, promiň, já…Počkej, podívej se! Podívej se na to!“
„Ani náhodou!“
„Spletl jsem se. To není lev!“
„Ne, je to mírumilovné koťátko,“ zamumlala jsem.
„On se umí teleportovat!“

Otevřela jsem oči právě ve chvíli, kdy mohutná šelma zmizela z prostředka arény, aby se vzápětí objevila na protějším konci a zatarasila cestu nešťastníkům, zoufale se rozbíhajícím na všecky strany. A znovu a znovu.
Úvodní konsternované mlčení diváků zvolna přešlo do nadšeného povzbuzování. Zatím ještě netekla krev, ale nezadržitelně se blížil okamžik, kdy lev přestane s lidmi pohrávat …no, jako kočka  s myšmi – a zaútočí doopravdy. Ale to už jej Doktor, sledován udivenými pohledy senátorů, zaměřil sonicem.
„Je to tak. Žádný lev. Morphang. Ale co dělá tady na Zemi?“
„Žere lidi,“ řekla jsem ve stejné chvíli, kdy se rozlehl první srdcervoucí výkřik.