Šel jsem nakoupit snídani. Hlavní silnice, ač v plné sezóně jistě přecpaná restauracemi a obchody nabízejícími jídlo a všemožné hračky na pláž pro děti i dospělé, už vypadala v září trochu smutně, většina obchodů byla zavřená, musel jsem až na hlavní bulvár, kde přeci jen fungovala řada restaurací a ochodů s jídlem.
„Ahoj! Jak se máš?“ volal na mě česky číšník od restaurace, kde jsme před dvěma dny večeřeli.
„Díky,“ odpověděl jsem, „mám se fajn.“
„A nekecáš?“ bleskově zareagoval česky naučenou odpovědí, čímž mě zaskočil a rozesmál. Chtěl, abychom se vrátili, číšníci tu byli milí, trošku vlezlí, kšeft je kšeft, ale milí v každé restauraci, v každé po večeři zákazníci dostali navíc jako pozornost ovoce, sklenku ouza, olivy nebo oříšky.
V restauracích už občas posedávali turisté, kteří vyrazili na oběd. Nevšiml jsem si, že je tolik, v pekárně také už měli jen samé okoralé pečivo, nakonec jsem vybral malý kakaový koláč, k tomu vzal nějaké ovoce a na večer láhev červeného vína Rapsani, které nestálo moc, ale chutnalo nám.
Chtěla bys, abych o tobě napsal, přemítal jsem v duchu cestou zpět a pozoroval toulavé psy, kteří se ve vedru povalovali ve stínu a ignorovali tentokrát i kočky, které ležely také ve stínu přes ulici. Jenže co o tobě mám napsat, nestačí psát o tom, jak tě miluju, musí tam být konflikt. Ale jakej, jakej…Možná…snad tuhle, ten noční rozhovor.

„Řekni mi jednu věc, která ti na mně vadí.“
„Co?“
„Jednu věc, co ti na mně vadí,“ zopakovala, čemu jsem rozuměl, ale čím mě překvapila.
„Co mi na tobě vadí?“
„No…co ti na mně vadí, musí ti přece něco taky vadit…“
„Já nevím, fakt nevím,“ odtušil jsem upřímně. Ne, že by mi nevadilo nic, ale nic mi nevadilo tak, abych měl potřebu o tom mluvit. Trvala ale na svém.
„Něco musí, to je přeci přirozený, taky ti pak povím zas já,“ překvapila mě znovu, nečekal jsem, že půjde z téhle strany, teď jsem rozuměl smyslu rozhovoru, chtěla, abych mluvil první. Jenže mě pořád nic nenapadalo.
„Když mně na tobě asi opravdu nic nevadí.“
„To není možný.“
„Nebo tak jako nic zásadního, o čem bych chtěl mluvit, co by mě trápilo.“
„A co teda míň zásadního?“
„No, já asi stejně nevim, nějaký kraviny, který ani nestojej za to. Nebo snad sem tam něco, co už vidím jinak, ale to je zas spíš věkem,“ byl jsem o pár let starší. „A nechci být jak tvoje matka.“
„Hm. Určitě ti musí něco vadit.“
„No já nevím, tak třeba, že často neodpovídáš na zprávy, nebo až za spousta hodin, jeden neví, s čim počítat, než konečně odpovíš,“ vymyslel jsem snad jedinou věc. Ale za nic nestála.
„Hm,“ taková věc ji neuspokojila. „Tak čeho se třeba bojíš?“ snažila se mě dovést k nějakému nápadu. Byla to vlastně absurdní situace, ale potřebovala, abych něco řekl.
„Že mě jednou opustíš,“ bylo první, co mě napadlo, a až mě překvapilo, jaká to byla pravda, když jsem ji řekl nahlas, ale najednou vypadla ven, trochu fráze, kterou jsem možná chtěl získat čas něco vymyslet. Horší ale bylo, že teď zavládly tři vteřiny ticha, které se zdály nekonečné a které okamžitě zastavily mé přemýšlení. Jednadvacet, jednadvacet, jednadvacet.
„To je ta část, kdy říkáš, jak mě miluješ a že mě nikdy neopustíš,“ řekl jsem vtip, abych trapné ticho přerušil, ale to už mi svítily všechny červené kontrolky v hlavě a vtip byl jenom přetvářkou strachu.
Povídali jsme si pak dlouho o věcech, které nedělám rád a dělat je nechci. Tancování, lyžování, ježdění na kolech, stanování… Přišlo mi na místě jí to všechno vysvětlovat. Spíš chtěla slyšet, že je kvůli ní pro jednou zkusím, ale já si stál na svém, měl jsem pocit, že dospělý člověk si po třicítce má stát na svém, a když nerad stanuje, tak stanovat nemusí, protože si může vybrat. I když nechce jet na dlouhý výlet na kole, tak na něj jet nemá. Není to tak docela pravda.
„Když já bych ráda prostě třeba vzala kola, stan a jela bez mapy kamkoliv, kam dojedem, tam dojedem, postavíme stan, přespíme a pojedeme zase dál.“
„Ty jo, ani jeden nejezdíme, po dvou dnech budem ta kola nenávidět, všechno bude bolet…“
„Tak vybereme nějakou trasu, kde nejsou kopce.“
„To není jen v tom. I stanování, ve stanu je věčně buď vedro nebo zima, furt tě tlačí nějaký šutr, i když je vybereš, karimatky jsou úplně na nic. Já stany fakt nerad, to radši vzít nějaký penzionek nebo tak něco.“
„Ale bylo by to přeci prima, jezdit tak bezcílně, volně, mně by se to strašně líbilo.“
„Já ani kolo nemám.“
„Já bych ti půjčila matky, máme dvě.“
„No já nevim.“

Zvláštní večer, po kterém zůstala nevyslovená, trošku hořká příchuť, Aneta odjela na pár dní do Paříže a já vnitřně trucoval, zvláštní týdny, vůbec jsme se nepohádali, jen zavládlo nevyslovené dusno z prvního odcizení po třech letech. Tedy já měl pocit, že prvního.
To byl nepříjemný okamžik našeho vztahu. Ale pak přišel tenhle výlet do Řecka a všechno bylo v pořádku, jeli jsme autobusem z letiště, ona si lehla a hlavu si položila ke mně do klína, usnula a já věděl, že už je zase všechno v pořádku. Takže to je slabý, říkal jsem si cestou do hotelu, jestli tohle má být jediná krize za tři roky a chci z ní udělat konfliktní bod povídky o ní, tak to je slabý.
Mezitím jsem došel do hotelového apartmánu, Aneta byla nahá, jak slíbila a pořád se rozvalovala v posteli. Ohromně jí to tak slušelo.
„Snídaně, přišla,“ zajásala, „to je tak roztomilý, žes mi šel pro snídani.“
„To není žádná dobročinnost, mám k tomu dost dobrou motivaci,“ smál jsem se.
„Jéé,“ zahrála stydlivý výraz.
„Měli jen starý koláč, snad bude ještě dobrej.“
„Mně stačí jakýkoliv, mám hroznej hlad.“
„Tak to je super, protože přesně pro takovej jídlo nesu,“ položil jsem slabou igelitovou tašku na stůl a přisedl k ní na postel. „A ten číšník, co jsme tam byli na kuřeti, mě zdravil, že prý jak se mám, a když jsem řekl, že dobrý, tak se zeptal, jestli nekecám.“
„Fakt?“
„No fakt. By mě zajímalo, kolik vět má naučenejch.“
„Jak naučenejch?“
„No česky.“
„Jo on to řekl česky? Faakt?“
„Aha, to jsem neřekl, co?“ zasmál jsem se.
„To je roztomilý. Sakra pořád říkám, že je něco roztomilý!“
Políbil jsem ji na rameno. Díky mírné lordóze se jí děti kdysi posmívaly, že vypadá jako Ferda Mravenec, teď byl ale zvýrazněný zadeček neuvěřitelně sexy a leckterá holka jí ho mohla závidět. Mě přitahoval od prvního dne, co jsem ji viděl, i po třech letech mě teď ten pohled vzrušil a brzy jsem pocítil erekci.
Naši sousedi, se kterými jsme téměř sdíleli balkón jen přes tenké zábradlí, si zatím sedli ven a začali obědvat, slyšeli jsme každé jejich slovo.
„Zatraceně,“ zašeptal jsem. „Proč tam teď seděj, sakra!?“ Naše postel zaskřípala při každém sebemenším pohybu jak kára naložená zrezivělým železem.
„Do prdele.“ Sex na veřejných místech se nám líbil, byl v tom vzrušující adrenalinový moment, ale tady žádný nebyl, jen jistota, že nás budou poslouchat, a to vzrušující nebylo, připadal bych si jako porno herec. Vzdali jsme to.
Ona nakrájela koláč, já zatím udělal pro oba kafe tři v jednom a posnídali jsme asi v půl jedné odpoledne, snědli celý koláč, který byl překvapivě i přes okoralost docela dobrý, a k němu hroznové víno a broskve.
„Tak jak, kam se chystáte?“ zeptal jsem se sousedů přes zábradlí.
„Chceme si zítra půjčit kola a udělat výlet,“ odpovídal mladý sportovec. „Pojedem podél pobřeží k Soluni.“
„Jako až do Soluně?“ žasl jsem, Soluň je od Leptokárie asi sto kilometrů.
„Vždyť je to kousek,“ smál se kluk, dívka nic neříkala, jen se usmívala.
„No tak to hodně štěstí, to by mě zabilo.“
„Ono to vypadá, ale když chytíte vyrovnaný tempo, sto kilásků, to je hned. Navíc není takový hic.“
„No to není, to je fakt.“
„A co podniknete vy?“
„Asi půjdem k moři,“ zapojila se Aneta.
„Taky jsme dneska byli.“
„Už jste byli?“
„Jo jo, hned ráno, my máme radši ráno, když tam nikdo není.“
„Ale musí být zima,“ řekla Aneta
„No to je,“ poprvé se zapojila dívka.
„No vedro není,“ přidal on. „Ale zase to osvěží.“
„Ježiš, to bych zmrzla,“ řekla Aneta a vstala. „Já jdu do sprchy, nebo se neprobudim.“
Sportovní pár také zmizel do apartmánu. Já otevřel notebook, chvíli koukal do rozpracovaného textu, ale nenapadlo mě, jak pokračovat. Rozhlédl jsem se kolem sebe, co tam vrazit, Leptokárie, Leptokárie… V překladu jsou to drobné oříšky, říkala referentka z cestovní kanceláře. Než se Aneta vysprchovala, napsal jsem odstavec:

Drobné kulaté oříšky se sypou jeden za druhým, kutálejí se, jako se Leptokárie skutálela z paty Olympu až k Egejskému moři. Na oříšky nepůsobí místní zvláštnost, kterou je obrácená gravitace na jednom místě silnice, kde dítě roztlačí autobus a voda vylitá na silnici vztéká do kopce. Tak i drobné oříšky se sypou, ale sypou se jedním směrem a jejich pohyb nikdo nezastaví, hromadí se jeden po druhém, jako výčitky ve svědomí, jako myšlenky, které nikdo neřekl nahlas, které se kupí a těžknou. Malý oříšek neváží nic, ale tisíce malých oříšků zasypou člověka jako lavina. Z místních hospod se smějí číšníci a volají česky: „Jak se máš?“ A znovu a znovu se smějí tomu, jak cizinci nevěřícně koukají, že zde někdo zná jejich řeč, než zjistí, že je to tak v každé hospůdce v tomto kraji a že číšníci umí zpravidla jen pár naučených frází. V každé restauraci dostanou pozornost, ovoce, rakiji nebo oříšky. Ano a zase, drobné oříšky, není před nimi úniku, stále těžší a těžší klesají do její duše a ztrácí sílu pod tou váhou. Ztrácí sílu a snaží se je setřást, ale pozdě se tak rozhodla, už se kupí jeden na druhý, a zatímco smete několik vrchních, další se už sypou z nedalekého Olympu. Dusí se dívka pod vahou těch malých oříšků…

Voda ve sprše přestala téct, Aneta se jistě sušila ručníkem, já zatím pročítal posledních pár řádků prakticky proudu vědomí.
„To je slabý. Jsem vedle, je to slabý,“ řekl jsem si polohlasně, označil napsaný text a smazal ho. Notebook jsem zavřel a šel do koupelny, ani jsem nezaklepal.
„Jéé, já se lekla!“ překvapil jsem ji. „Miluju horkou sprchu! Prostě jí šíleně miluju!“ Beze slova jsem ji políbil a milovali jsme se na kuchyňské lince, která ani nezavrzala.