„Vyčetla jsem váš osud z tohohle daiquiri, chcete ho slyšet?“
Vlny narážely na písčitou mořskou pláž a v baru byl krom dívky jen jeden černoch, který nervózně psal dlouhé sms zprávy a řešil krizi svého dne.
„Skutečně?“
„Skutečně, vidím ho tam tak jasně, jako tady sedíte přede mnou.“
„Můj osud je spíš tam dole u dna, ten jste nemohla vidět,“ odvětil muž, přítomnost dívky mu nebyla příjemná. Přesto ale v konverzaci pokračoval. „Beztak je tam málo rumu a moc ledu.“
„Málo rumu a moc ledu, hledáte teplo a nacházíte jen zimu.“
„Tak to máte zatraceně pravdu.“
„Já vím, je to v tom daiquiri.“
„Je to moc ledové.“
„Jo jo, někdy nezahřejí ani tahle tropická vedra. Ale dá se tomu pomoct.“ Přemýšlel, kam zařadit přízvuk její angličtiny, cítil v něm nádech evropské španělštiny.
„Puede usted repetírmelo, por favor?“
Zasmála se a zopakovala poslední větu. „Nejsem Španělka, pane, Viana do Castelo, země hadů…“ dodala a napila se ze svého poháru jakéhosi slabě namodralého koktejlu. Černoch vykřikl ostrou anglickou nadávku a zahodil mobil daleko na pláž, napil se zhluboka svého rumu a zakousl se do dlaně. Dávám ti patnáct vteřin, než si pro něj dojdeš, řekl si muž v duchu.
„Země hadů, říkáte, byl jsem jednou ve Viana do Castelo, bylo tam hrozné vedro, ale potkal jsem příjemné lidi…“
„Skutečně?“
„No ano, skutečně.“
„Tak to je ale neuvěřitelná náhoda.“
„Že jsem tam byl, nebo že jsem potkal příjemné lidi?“ usmál se.
„No popravdě obojí,“ odpověděla dívka.
Vzpomněl si na malou temnou hospůdku, kde hodně nahlas bzučela lednice se studenými nápoji, a na pivo, které tam pil, jmenovalo se… jak se jen jmenovalo, cerveja, cerveja něco… už si nebyl jistý. Černoch se zatím zvedl a šel hledat svůj telefon.
„Je to díra,“ mávla dívka rukou. „Odkud jste vy?“
„Praha,“ odvětil bez zaváhání a na dvě vteřiny pocítil zvláštní mrazení. Poprvé po dvaceti, po jednadvaceti letech to slovo nahlas řekl. Slabé zamrazení mu přeběhlo po rukou, ale to bylo vše, pocit zmizel tak rychle, jako se objevil. Před několika lety by měl strach, že dostane kulku ještě stejného dne. Přesto se podvědomě rozhlédl po plážové restauraci, návyku se zbavuje těžce. Jedenadvacet let.
„Nechte mne hádat,“ koketovala dívka, „jihovýchodní Evropa…vysoké hory, studené řeky… možná…Rumunsko?“ Měla tmavší pleť, ještě podpořenou horkým sluncem, bílé šaty, které ukazovaly většinu jejích předností, na krku výrazný zlatý řetízek s přívěškem s písmenem H, delší tmavé vlasy, smála se tak, aby neukazovala zuby.
„Jen tu řeku jste trefila, ale studená je jen na jaře a v zimě, Praha je v Čechách, Československo, bývalé Československo, ale narodil jsem se kousek vedle Prahy.“ Dívka udělala roztomile gesto, jak je hloupá a usmála se, samozřejmě Československo! Osmašedesátý pamatovat nemohla, devětaosmdesátý ji bezpochyby ještě nezajímal. Pochyboval, že vůbec ví, kde to je. Pokusila se vyslovit slovo Praha, ale přízvuk ji zradil, Čech by jí asi neporozuměl. Černoch se zatím vrátil a už během chůze znovu psal zprávu.
„Jsem agent,“ řekl vážně. Dívka se zasmála.
„Pijete špatný drink!“
„Špatný drink?
„No jistě, vodka Martini, protřepat nemíchat,“ zakroužila ve vzduchu prstem jakoby míchala drink.
„Ah tak,“ usmál se na ni. „Nejsem zrovna tenhle typ agenta, půjčuju a prodávám auta.“
„Škoda,“ konstatovala dívka a prstem přejela po okraji skleničky, „ani trochu nejste tenhle typ agenta?“ dodala koketně.
„Je mi líto,“ zvedl ruku tak, aby viděla zlatý kroužek.
„Ani trochu nejste, to vidím,“ řekla znatelně chladněji a z kabelky vytáhla svůj telefon, aby se podívala, kolik je hodin. Pak dodala: „Nechcete si přeci jen zašoustat?“
„Přeci jen nechci,“ řekl.
Dívka do sebe rychle otočila zbytek nápoje, a řekla cosi ve svém rodném jazyce. Nerozuměl, ale nebylo těžké pochopit význam těch slov.
Před pár lety by on oslovil ji, ale teď se díval, jak odchází, a byl rád. Jedenadvacet let. Agent. Špion. Krycí jméno Niki, podle závodníka Laudy, protože byl prvotřídní řidič. Nikdy nedostal žádný úkol, jedenadvacet let je spící agent, který každý den čekal, jestli bude aktivován, a toho okamžiku se děsil. Dnes už ne. Už je venku. Asi.
Začalo to tak nevině, byl zkrátka řidič, dobrý řidič a protože otec pracoval u státní správy, dostal místo u Hradu. Jezdil dobře, jednou zaskočil za nemocného kolegu a vezl vysokého pohlavára, ani nevěděl, kdo to je. Pohlavár ale jeho schopnosti ocenil a informoval se. A příště si jej znovu vyžádal, rázem vozil politiky na tajné schůzky a ocitl se v kruhu, ze kterého nebylo cesty ven. Ale to si uvědomil až příliš pozdě. Když už věděl moc, dostal školení, potom úkol a potom… musel veřejně umřít. Otrávil se plynem i s nějakou holkou, to aby zavřeli pusu jeho ženě. Nikoho nenapadlo, že je zvláštní, že má pouhý řidič tak okázalý pohřeb. Vlastnímu otci, který u nich byl, odmítli ukázat jeho tělo, je prý příliš zohavené. Svítiplynem, ptal se, jak je zohavené svítiplynem. Ženě ukázali jen fotky dvou nahých těl. Máme informace, že to trvalo dlouho, je nám líto, ale dostanete státní důchod, soudružko, žádný strach, my se o vás i rodinu postaráme.
Následovalo další školení, tentokrát mnohem důkladnější, a mnohaměsíční, fyzička, jazyky, psychologie, zbraně, potom přes Francii, Portugalsko, Jižní Afriku nakonec až sem. Agent… tedy spící agent, nikdy žádný úkol nedostal, je tedy vůbec špion? Jedenadvacet let. Vlastně méně. Předposlední kontakt měl v roce 1988, dostal knihu, kde byla jedna strana vevázaná obráceně, text na ní nedával smysl, pokud ho člověk neuměl přečíst. Přesto nešlo o žádné důležité sdělení. V roce 1994 ho kontaktovali naposledy. Byla to nabídka, aby se vrátil do Čech, že jeho pozice je deaktivována. Neměl odvahu se vrátit. Ne proto, že by se bál kulky, odpravili by ho potichu tady, kdyby chtěli, neměl odvahu se vrátit tam, kde byl oficiálně mrtvý už…kolik let…moře let.
Černoch už nevydržel psát smsky a teď křičel do telefonu nadávky, evidentně na svou přítelkyni či ženu, ale podle toho citového výlevu to muž odhadl spíše na přítelkyni, možná ještě spíš na tajnou milenku. V televizi nad barem běžel nějaký hudební program, Tom Jones zpíval píseň 24 Hours. Muž na chvíli přestal vzpomínat a poslouchal slova písně, Jones se v ní loučil se životem i se svou láskou, alespoň tak muž textu rozuměl, byl hodně metaforický a těžce depresivní. I Toma Jonese snímala kamera chvílemi rozmazaně a vypadal, že skutečně zpívá skutečná slova. Muž raději depresivní slova přestal vnímat a přepnul na dunění moře a smích dětí na pláži. Nálada z písně se rozplynula, ale přesto myslel na ta slova, 24 hours, I got one more minute, 24 hours to go... 24 hodin. 24 hodin. Za 24 hodin se dá přeletět tisíce a tisíce kilometrů. Kolik kilometrů to je z téhle pláže do Prahy. Jak můžou vypadat dnes? Poznat by ho nemohli, pochyboval, že by poznal on je. Byli tak malí… 24 hours. 24 hours to go… I got one more minute, 24 hours to go…
Černoch z křiku přešel do zamilovaného blábolení a jeho holubička na to evidentně brala, s mobilem na uchu mával na číšníka, že bude platit. Nepochybně pojede hned za ní, říkal si muž.
„Zasranej svět,“ řekl nahlas česky, dopil drink a vrátil se do půjčovny aut, která byla od baru na pláži na dohled, musí ještě dnes doladit jeden červený kabriolet, ten turista odněkud od Chicaga si pro něj přijede hned ráno a on slíbil vzít odpoledne děcka do kina.