Když se Lumír Mrázek narodil, jeho matka z něj chtěla mít spisovatele. Proto přesvědčila svého muže, dělníka ve šroubárně, že musí mít vzletné a poetické jméno. Tedy Lumír. Lumír Mrázek. Její muž nad tím mávl rukou a řekl, že se lidi budou myslet, že je teplej. Věc tím považoval za vyřízenou.
A tak se Lumír Mrázek stal spisovatelem už během prvních hodin svého života, vlastně ještě dříve, v očích matky jím byl už dávno, ale oficiálně bylo vše stvrzeno až zápisem do archů porodnice.
Po čtyřiceti letech si Lumír na porodnici pochopitelně ani nevzpomněl. Pracoval jako hlídač parkoviště ve Vysočanech, měl tam malý domek, jaký se převáží na korbách nákladních vozů, stůl z překližky, židli, kterou musel každý den srazit k sobě, aby se úplně nerozklížila, ramínko pověšené na šroubu na stěně, malou přenosnou ledničku a ještě menší televizi, která tehdy ještě na stříbrnou anténu chytala špatný černobílý signál. Víc toho v práci neměl. Neměl psa, ani pistoli, jak si představoval, když jako hlídač nastupoval. Pistoli? Zbláznil ste se? Na koho jako chcete střílet? A čokla by vám stejně otrávili… Tak byl hlídačem bez psa a beze zbraně. Zloděje by asi musel přeprat.
Lumír svou matku ctil a vždycky říkal, že je spisovatel. Matka jej nutila číst odmalička, a když ve škole do slohové práce opsal jednu z povídek Boženy Němcové, dostal za ni výbornou a maminka byla moc pyšná. Lumírovo literární dílo bylo bohaté, psal dvě slohové práce ročně a v psaní pokračoval i po skončení školní docházky. Napsal na tři tisíce fragmentů povídek, fejetonů a básní. Byl plodným autorem a čekal na svůj průlom v oficiálním tisku. Ve své práci se nudil, a tedy měl čas na tvoření i tam.
Jednou, jel zrovna tramvají do práce, nahlédl přes rameno cestující dámy do časopisu, který držela v rukou. Na přední straně bylo mnoho upoutávek a Lumíra zaujal titulek ‚Pleť bez chybničky‘. Chybnička. To je slovo, řekl si, hned o tom musím napsat. Neologismus v české publicistice. Chybnička. Celý den pak vymýšlel fejeton na téma ‚chybnička‘. Napsal nakonec dvě stránky a přemýšlel, kterým novinám je pošle. Hledal proto inspiraci a prohlížel novinový stánek druhý den ráno. Vedle stánku ležely svázané tiskoviny, které se minulého dne neprodaly, a čekaly na svou recyklační šanci. Lumírovi neuteklo, že na vrchu leží právě časopis, který jej předešlého dne k napsání článku inspiroval, svítil na něm titulek: ‚Pleť bez chybičky‘. Zůstal stát a jen se nevěřícně na časopis díval. ‚Pleť bez chybičky‘. ‚Bez chybičky‘. ‚Bez ch-y-b-i-č-k-y‘. Musel se včera přehlédnout, žádná chybnička neexistuje. Napsal dvoustránkové čtení o něčem, co nikdy neexistovalo.
Jeho dílo tím ale neutrpělo, do archívu přibyla další nevydaná perla, další fragment bibliografie Lumíra Mrázka. Unreleased.
Vždycky když Lumír začínal psát, připadal si jako lokomotiva vyjíždějící z nádraží. Energií nabitý stroj, který pomalu roztáčí kola a přitáhne na sebe pozornost tun oceli, kterou pohne. Když dopisoval, připadal si, že vyjel po špatné koleji, po slepé koleji z nádraží, která po osmdesáti metrech končí v bezovém keři. Kolem ní pak bez problémů projíždějí silnější a rychlejší soupravy. Ale co, jsem hlídač, mám důležité poslání, i když nemám pistoli. Mám funkci. Mám šlechetné poslání, bojuji proti zlu. Tak jako Robin Hood. No, ten vlastně kradl. Ale pro dobrou věc. No ale… tak jako král Artuš, ten měl taky vznešené poslání, taky bojoval proti zlu. I když… král je král. Tak jsem jako… zkrátka… jako strážce. Jako strážce něčeho velkého. Mám prostě důležité poslání. A musím psát.

Na parkoviště přijela Škoda Fabia. Jistě by nijak zvlášť Lumírovu pozornost neupoutala, kdyby z ní nevystoupila jeptiška. Jeptiška ve Škodě Fabii byla věc hodna nového fragmentu. Bezesporu. Ale tato jeptiška nejen, že vystoupila z Fabie, ale vzápětí si nasadila sluneční brýle a rychlým krokem odešla z parkoviště směrem ke Kolbence. To byla na Lumírův fragment příliš silná kombinace dojmů.
Vznešené poslání boží, úcta sta a staleté tradice, pokoru vyzařující rozdíl černé a bílé barvy, vážnost víry, kterou symbolizuje muž, ač roditelkou je žena, pater noster, celibát a pokušení. Jeptiška pro Lumíra představovala tak pevný symbol, lidskou víru, že sluneční brýle a Škoda Fabia se k němu prostě nedaly přidat. Měl chuť se na jeptišku rozkřiknout, vynadat jí a brýle rozšlapat. Objet auto klíčem, proříznout pneumatiky a zapálit jej. Jak jen může… jak může, vždyť musí každou noc prosit za odpuštění Pána Boha. A on jí přece nemůže odpustit sluneční brýle, jak by mohl, copak Bůh nosí sluneční brýle!
Lumírův otec říkal, že je ateista, dělal šrouby, ruce měl věčně špinavé a oblečení zamaštěné. O Bohu říkal jen jednu věc, jednou prý zkusil být člověk - a jak dopadl. To že má být dokonalý Bůh? Ale Lumír věděl, že otec je dobrý člověk a ruce má špinavé vždy jen od oleje. Byl si jistý, že jestli jsou v nebi potřeba šrouby, jeho otec je tam dělá. S Pánem Bohem se jistě dávno smířili a večer u jedné láhve piva spolu probírají výhody křížových a příčných hlavic mosazných šroubů.
Lumír vzpomínal na svého otce, když se jeptiška zatím vrátila ke své Fabii. V ruce držela nanuk. Cuc na kládě. Lumír Mrázek se znovu rozčílil… Kdo jí dal právo lízat zmrzlinu? Jí, jeptišce! Nechala otevřené dveře auta, čekala, až nesnesitelné vedro alespoň částečně z auta vyžene téměř stojící vzduch a přitom lízala svůj nanuk. Lumír se prudce zvedl a chystal se jít jí vynadat, znovu dostal chuť se rozkřiknout, co si to vůbec dovoluje!
Pak ale dostal strach. Smí se křičet na jeptišku? Představil si sebe, jak by stál mezi červenou Dacií a tmavě zeleným Peugeotem a ječel by na jeptišku jako šílený. Ona by asi jen stála a shovívavě se na něj dívala, ona ví, kde je Bůh, ona by měla soucit, jistě by nekřičela, jeptišky nikdy nekřičí. Ona je přece světicí. Třeba jednou dostane svatozář a Bůh jí skrze nějakého prostředníka přidělí jedno datum v kalendáři, které pak už bude jejím svátkem. Svátek je od slova svatý. Chybnička je od slova chyba. Svatnička je od slova svatá. Svátek svaté svatničky. Svatnička je jeptiška, která líže zmrzlinu, nosí sluneční brýle a jezdí Škodou Fabií. Lumír zalezl pod stůl, protože se bál vidět a být viděn. Napsal tam fragment, který pojmenoval Svatnička.

Jeptišce tak odpustil a Bůh mu snad odpustil jeho chvilkové rozhořčení. Lumír byl spokojen, jeho duše se znovu uklidnila, český jazyk získal nové slovo a literární svět byl bohatší o nové dílko Lumíra Mrázka.