Jablko a cikánka

Poslední večer. Madam seděla u skomírajícího ohně a nedaleko podřimovala sloužící, stará paní, která zůstala, protože oddanost paní pro ni měla jinou váhu než oddanost straně. Místnost už byla smutně chudá, většina věcí byla zabalených a připravena k odvozu.
„Marie, prosím, kávu…kávu by to chtělo…“
Ale Marie podřimuje sama znavena celodenním balením věcí. A sluch nemá už takový, aby ji poloslyšitelná prosba probudila.
„Marie…“ zvedne madam pohled, ale vidí, že Marie má hlavu skloněnou a pravidelně oddechuje. Obyčejně by hlasitě bouchla první věcí, co by měla po ruce a služebná by hned vyskočila a kávu by udělala, ale i na ni dopadla únava, ne z práce, ale únava z doby a z náhle objeveného stáří. Nastala doba mladých lidí, hraběnka necítila příliš sil se s ní měřit. Když ona byla mladá, je to tak dávno a přitom…přitom jako včera. Jednou jí cikánka věštila z ruky, to byla vlastně ještě dítě, už si nepamatovala, co všechno jí předpověděla, ale byla tam romantická láska. V každé předpovědi byla romantická láska.
„Kávu by to chtělo,“ řekla už jen pro sebe. „A přiložit, vždyť nám uhasne…“ Natáhla ruku do mísy, na které byla dvě jablka, jedno si vybrala, malým nožíkem ukrytým v míse si z něj ukrajovala tenké plátky.
Na nádvoří je pořád ještě slyšet hluk, počítá se dobytek, který si zítra odvezou jinam. Pro něj netesknila, k dobytku vztah neměla, byl jen jedním z prostředků pro získání peněz, o který se starali pověření. Starý pán, ten ne, ten se o dobytek zajímal, ale starý pán…
Vzpomínka na bývalého chotě plynule přešla ve vzpomínku na jejího dávného milence Nicolase, vídeňského Čecha, který se jí ztratil během první války, ne snad, že by padl v boji, padl do náruče jiné dívky a zmizel kdesi na jihu Rakouska, říkalo se tehdy, že dokonce kvůli poblouznění dezertoval, ale nebyla to pravda. Nicolas… Odpustila mu někdy? Možná… Vzpomínala na jejich setkání, kolikáté…druhé, možná třetí…její choť ho pozval na zámek a ona mu chtěla ukázat hezké údolí nedaleko zámku. Právě tam, v malém altánku…
Tehdy se poprvé vášnivě milovali, později se tam často vraceli, bylo to jejich tajné místo. Její muž o tom pravděpodobně věděl, ale nikdy nic neřekl. Ani neměl právo, sám Nicolasovu roli zastat nemohl, tak neměl právo, alespoň tak si to tehdy zdůvodnila.
Marie procitnula, a prudce zvedla hlavu, jako by se něčeho lekla. Uvědomila si, že se tím prozradila a zastyděla se. Paní ale nevnímala její stud, dívala se do pomalu hasnoucího krbu.
„Ale to jsem! Hned přiložím, paní, nechcete deku na kolena, nebo kávu, paní?“
Hraběnka neodpověděla hned, její myšlenky byly v jiném čase a teprve po chvíli jí hlavou proběhla slova služebné.
„Ne, nechci…snad jen trochu čokolády, to jablko mne pálí v ústech.“
„Ano paní, hned nějakou najdu,“ odpověděla Marie, ač si byla téměř jistá, že žádnou nenajde, odspěchala. Po chvilce přeci našla zbytek čokolády ještě z vánočních výzdob, byla ale už mírně zašlá bílým potahem, ač to nebyla plíseň. Zdálo se jí také, že vidí malou dírku od můrky, ale pavučiny neviděla. Rychle rozpustila čokoládu v kastrůlku, přidala dvě lžičky mléka a půl lžičky hnědého cukru, zamíchala a nesla své paní. Pak si na něco vzpomněla, odložila hrníček s čokoládou a vyběhla ven do zahrad, kde se u jezírka červenaly zralé lesní jahody. Dvě utrhla, v kuchyni na tenké plátky rozkrájela a nasypala na vrch čokolády. Pak teprve ji odnesla své paní.
„Děkuji, Marie, to bude všechno,“ vzala si hraběnka hrníček s čokoládou. „To jablko vyhoď, je zkažené.“
„A ta cikánka, ať jde odsud pryč, jde z ní strach,“ dodala hraběnka za odcházející služebnou. Marie se tázavě rozhlédla místností, o kom paní mluví. Nikdo tu nebyl.
„Ano, paní,“ řekla tiše, „hned ji…hned ji vyprovodím odsud…“