,,Tak baba už natáhla ráfky?“
,,Jdi do prdele! Panebože ty seš debil !“
Seděla otočená ke stolu a zrovna sepisovala dokumentaci zemřelé, když v zorném poli zaregistrovala dvojí veselé poskočení zřízence, kterým doprovázel svůj výrok.
Zařvala a rozbrečela se. On v první chvíli nevěděl. Myslel si, jak ohromně je vtipný a výbuch jejího pláče doprovázel smíchem.
Zařvala tedy ještě jednou:,,Pane Bože, proč tu musím dělat s takovýma debilama!“
Ruch na sesterně utichl a slyšela jen jak jí kdosi říká:,,Klid, nebreč. To nic. Je to blbec…“
Opřela si lokty o pracovní stůl a vzlykala do dlaní:,,Já už nemůžu, fakt nemůžu.“
,,Pojď, jdu vařit kafe. Pojď se mnou na kuchyňku.“ Poslušně se zvedla a šla za Hančiným hlasem.
V kuchyňce si sedla na židli a utírala si slzy.
,,Hani, já …“
,,Já vím, prdly Ti nervy. Nedivím se.“
,,Já už nemůžu. Já tohle fakt nesnesu.“
,,Je to debil. Vždyť víš. Tohle si nesmí dovolit!“

Dívala se na ni, jak napustila do rychlovarné konvice vodu. Vzala sklenici s rozpustným a otočila se k ní: ,,Jaký si dáš?“
Usmála se:,,Lógrový - s tebou. Když sloužím s tebou, mám alespoň pořádný kafe."



***
Když včera přišla do práce, nemohla uvěřit, že paní Říhová ještě žije.
Před čtrnácti dny ji k nim na oddělení přeložili z jipky s tím, že poškození mozku krvácením je v takovém rozsahu, že v jejím věku už není šance na přežití. Bylo jí přes osmdesát let.
Rodina pacientky byla o vážnosti stavu informována. Denně ji navštěvovala dcera. Když ji po několika dnech maminka poznala a reagovala na její přítomnost i slovně, ptala se po naději.
,,Žádná není,“ zopakoval lékař a těch několik málo dnů, kdy matka dceru poznávala, zmizelo v přicházejícím komatu.
Udržovací infuze do centrálního katetru, strava do sondy, levá polovina těla ochrnutá, pravá ruka přivázaná k postranici, aby si pacientka nevytrhla vstupy. Přesto to dokázala, když se jí jeden večer podařilo vyvléknout ruku z kurtu…
Patnáct dnů otáčeli s pomocí zřízence bezvládné, více jak stokilové tělo na lůžku
Dřina, jakou si málokdo z návštěvníků nemocnic dokáže představit. Odměna? Jen to, že pacient nemá proleženiny.
Stav nemocné byl velmi vážný a během dne se zhoršoval. Noční službě ji předávala s upozorněním, že se blíží konec: ,,Ráno zase přijdu,“ řekla holkám. ,,Kdyby paní ze dvojky zemřela, dejte vědět dceři. Chce zprávu telefonem a lékař může volat i v noci.
Přála si, aby, až ráno nastoupí znova do služby…
Přála té ženě už klid.

Ráno ji kolegyně přivítaly s úsměvem:,,Čeká na tebe.“
Ne, nebyl to zlomyslný úsměv. Jen žádná z nich nestála o tu práci.
Při ranní hygieně viděla, že dnes už konec přijde nevyhnutelně.
Dopolední služba pak probíhala dle ordinací lékaře.
Šest příjmů, další překlad z interny – pětadvacetiletá žena v podobném stavu jako paní Říhová.
„Jen“ o šedesát let mladší. Doma má pětiměsíční dítě...


Ve dveřích sesterny se zastavila žena přibližně v jejím věku :
,,Sestřičko, mohla bych za naší Ivankou, na interně nás pouštěli…“
,,Samozřejmě,“ kývla hlavou:,,Jen se vždy nahlaste sestřičkám.“
Zavedla ji na pokoj k lůžku a pohlédla na ni s lítostí, které se nemohla ubránit.
,,Sestřičko, kdybyste věděla…tohle je to nejhorší, co může matka zažít. Dívat se takhle na svoje dítě.“
Marně hledala slova, kterými by pomohla mámě plačící nad svojí dcerou.
Nenašla je, neznala je.
Jen ji myšlenka nečekaně zalétla k té její. Studuje, dnes dělá zkoušku v předtermínu. Snad ji zvládne i když jí nebude držet palce. V práci to opravdu nejde.
Skoro se za tu myšlenku zastyděla. Rychle vyšla z pokoje a vrátila se na dvojku k umírající pacientce.
Utřela jí zpocený obličej a vytřela ústa.
Minula sesternu a vešla na vyšetřovnu. Poprosila lékaře o další opiátovou injekci pro nemocnou.
Když před ní začal nahlas uvažovat zda je aplikace vhodná, řekla důrazně:,,Běž se na ni podívat! Prosím…“ dodala už mírněji.

Bála se jediného okamžiku. Určitě opět přijde na návštěvu dcera té paní. Chodívá každý den kolem poledne… pohled na umírající maminku by pro ni byl velmi bolestivý.
Když se pak opravdu v nemocnici objevila ještě ve chvíli, kdy mrtvá čekala na lůžku na odvoz do márnice, musela ji splnit přání maminku vidět. To už ji vedla ale k lůžku bez obav. Smrt dodala do tváře zemřelé klid. Dcera pak na čelo matky namalovala prsty křížek.
***



Míchala lžičkou horkou, hořkou kávu …
,,Hani, já …vždyť víš. Nechtěla jsem tak vybuchnout, ale …byla stejně stará jako moje máma.