...a rozbité barevné kluziště

Díky za zastavení, livebete, já zas na surrealistický obrazy koukám děsně ráda...a občas mě to poznamená tím, že ze mě dojmy musí ven a provedení nemusí mít s původním zaměřením mnoho společného, prostě jsou to subjektivní pohledy na už jednou znázorněnou věc. Nikdy nevím, kde kam mě to zavede a v jakém žánru to skončí. :)

já ty surrealisty nemám moc rád, to si radči čtu přímo třeba v Jungovi Teda abych to upřesnil, ve výtvarném umění nic proti, ale v poezii mi to přijde moc návodný slovy - o čem to ty mý sny jsou...a pak často proto ne moc autentický.

 Tahle tvoje "z Mattova obrazu" mi až zas tak surrel nenaběhla a tak jsem celkem spokojenej (s básní) "jogín v jehle borovic"

Děkuju, dámy.

když skvrny z červeně jsou jako žena  

Řekla bych, žes právě velmi výstižně definovala surrealismus: rozprchnutí do sebe, které člověka rozebere hloubkou své temnoty. Nádhera! 

Tesso, díky za slušivý doplněk. :)

Špáďo, díky, občas mě cosi nutí nad o brazy vařit tyhle podivný surrealistický kafíčka. :)

..temnota v tobě vábí

jak nad Velkou rudou skvrnou

mračna

prý láska je soběstačná

ukrytá v hábit

když závrať dvojjediná

horizont dálkou stíná...

 

Surrealismus moc nemusím, ale tenhle obraz mě zaujal. Ani se nedivím, že inspiroval tak krásnou báseň. Jako dvě poloviny jablka k sobě sedí...