První co ji napadlo, bylo: No, to snad ne. Pak se srazil pocit studu s rozumem: Co blbneš? Kde by takový člověk měl být?! Je patrně po záchvatu. Musí ho vyšetřit. Jsi profesionál, ne?
Nastoupila rutina. Nic se přece neděje. Je to člověk. Jen není jako každý jiný.
Usmála se. Oslovila ho příjmením a v hlavě jí zase začaly lítat myšlenky. Točily se ve víru zmatku, zděšení, ale současně se oblékaly do černého humoru.
Donesla kabátek od pyžama. Kalhoty nebyly potřeba. Oblékla ho a řekla: ,,Já vás trošku přikryji,“a on se usmál. Neměla co přikrýt.
Snad to zvládla. Došla na sesternu a opřela se o pracovní desku. Párkrát se nadechla. Nachystala si zkumavky k odběru krve, jehlu, škrtidlo.

,,Musím vám odebrat krev na vyšetření. Ukažte, jaké máte žíly.“
,,To bude problém, mám za sebou padesát operací.“
Nevěřícně se na něj podívala a usmála se. Má hezký oči, pomyslela si a sklonila se nad nastavenou paži. Poprvé se netrefila, ale on vše komentoval slovy, že to nic není, že je zvyklý na to, že mu sestřičky nedovedou najít žílu. Že mu v nemocnici odebírali krev už i z krku. Usmála se znovu a řekla: ,,Špatně by se mi to zaškrcovalo.“ Vyprskli oba smíchem a ten je spojil. Už se neostýchala hledat dotekem žílu na jeho paži. Když konečně nahmatala místo, kde by snad mohla mít štěstí, pomyslela si: Pomoz mi. A bylo to!
,,Teda, vy jste šikovná!“
Rychle rozdělila krev do zkumavek a byla moc ráda, že zdědila po matce schopnost nalézt žílu i tam, kde není, jako málokdy.

,,Sestřičko, zavolala byste do domova důchodců? Jezdívám tam každý den za svojí babičkou, aby věděla, že nepřijedu, že jsem tady u vás.“ Odpověděla, že až bude mít chvilku čas, zavolá..
Sestra v domově měla veselý hlas a zájem, se kterým na informaci o jeho hospitalizaci reagovala, ji přesvědčil o tom, že tam opravdu bývá denním hostem a sestřička tedy jistě vzkaz té staré paní vyřídí.

Když krmila na pokoji nemohoucího pacienta, ležícího na sousedním lůžku, začal jí vyprávět o svém životě: ,,Víte, sestřičko, o tom by se mělo psát a ne jen o tom, jak postižení sportují a mohou vlastně všecko. Ti mladí kluci by měli vědět, že když blbnou třeba na motorkách, mohou zůstat na vozíku a to není jen o ochrnutí, ale hlavně o těch problémech s tím spojených. O otlacích, dekubitech, hnisavých ránách...
Já jsem byl postižený od narození a uřízli mě před sedmi lety. Byl jsem první v republice. Na někoho se to takhle nalepí.“
Nevěděla co na to říci. Odcházela z pokoje a vyčítala si, že ten čas, který tomu muži věnovala, byl jen zlomkem toho, který by si zasloužil. Obdivovala jeho pohled na svět, to jak dokázal o svém postižení mluvit. Chvílemi jí připadal jako veliké děcko.
Později s ním spisovala ošetřovatelskou anamnézu. Opět narazila na otázky, které je rozesmály. Výška a váha… čím déle s tím mužem hovořila, tím více si uvědomovala, že vše se děje pro něco. Ve chvílích, kdy přemýšlela nad problémy, které ve srovnání s životem tohoto člověka, byly banalitou, se objevil, aby jí řekl: ,, Život je na prd! Teda někdy na dva prdy!“ A rozesmál se.

Další den ve službě si před koncem směny vyšetřila chvilku, opřela se vedle jeho postele o radiátor. Už ho oslovovala křestním jménem, vykala mu a poslouchala.
Poslouchala jeden neuvěřitelný životní příběh, plný bolesti a životních zkoušek. Když jí říkal, že neví, co kdysi v minulém životě provedl, že to teď takto odnáší a připadá mu to nespravedlivé, odpověděla jen: ,,Myslím, že takhle to není. Nikdo neznáme všechna proč.“

On se usmál a pokračoval ve výčtu rodinných tragedií. Nemá už nikoho kromě babičky, které je 88 let a sestry, která ale měla jinou matku, protože ta jeho spáchala, po jeho narození, sebevraždu.
Otec se pak znova oženil, ale i on už zemřel, i jeho druhá žena, i jejich syn. Zbyla tedy jen nevlastní sestra, která má rodinu, ale jezdívá za ním i za babičkou.
Vyprávěl jí o tom, jak žije v ústavu sociální péče. O tom, jak brával babičku ven na projížďku na vozíku, než mu to chytrolíni v domově zakázali, že prý by ji mohl někde vyklopit. Kdyby raději spravili chodníky!
Poslouchala a usmívala se na muže, který si ji ráno při mytí získal odpovědí na její poznámku: ,,Měl byste dostat na zadek!“
,,Ale já žádný nemám, sestřičko!“ Hlasitě se tomu oba rozesmáli a smích je opět spojil.