VÝTVARNÁ DÍLA
|
Příběh Thymie, dcery ranhojičovy /2/
Toto je příběh postavy z online hry Renesanční království. Na psaní tzv.roleplay a vstupování do děje se mohou podílet všichni hráči. Části textu psané kurzívou jsou dílem ostatních kolegů, za což jim tímto děkuji. Příběh hned získává úplně jiné grády :-))
Strážný Pepa Vochcálek stál u otevřené brány a děsně se nudil, neboť neměl do čeho píchnout. Jeden by řekl, že by měl strážit, a to by ho mělo zaměstnat, jenže mu přišlo, že strážit není pořádně co, protože válka nebyla a nějací ti lapkové se dlouho neukázali. Ano, slyšel sice, že někdo vyloupil radnici, ale kdyby měl prohledávat každého, kdo do Brna přichází, utvořila by se fronta až do Mistelbachu.
Jeho jediná práce spočívá v tom, že zazvoní na mohutný zvonec přilepený ke zdi hned za bránou, kdyby spatřil nájezdníky. Ti však nepřicházeli. A tak sleduje povozy kupců, jak jezdí sem a tam, jak lidé přicházejí nebo naopak odcházejí a občas udělá namátkovou kontrolu… občas si s někým popovídá… …a hele, kdo se to zastavil před bránou? pomyslel si a sledoval dívku, jak nerozhodně stojí jenom kousek před ním. I zakřenil se na ni jako malý kluk, což mohlo vypadat poněkud komicky vzhledem k tomu, že mu táhne na šedesát a tvář a bradu jeho zdobí mohutný bílý vous. Sám sebe však považoval za dosti ucházejícího mužského a napadlo ho, jestli slečně náhodou nepadl do oka, když tady tak před ním stojí... „Pozdrav Jáh, slečno. Dete z daleka?“ Thymia, vytržená ze zadumání,sebou škubla. Myslela, že je nenápadná, šedá myš uprostřed davu, a poslední, co by očekávala, že ji někdo osloví.
Bezděčně úsměv opětovala. Strážný vypadal tak trochu jako skřítek ze šošůvských jeskyní, s tím bílým vousem, tváří jako starý pergamen a veselými vráskami kolem očí. Zdravím," odpověděla plaše. Zauvažovala, jestli ten dobrý muž bude znát osadu s pěti chalupami uprostřed hlubokých lesů na břehu říčky Luhy, ale usoudila, že nejspíš ne, a tak jen přikývla: "Zdaleka." Strážný, který si neřekl jinak, než Louis z Marštale, vlastním jménem Lojzek z maštale, a kolega strážného Pepana, se kterým držel službu, se jako líný kocour rozvaloval na nedalekém plochém kameni a vyhříval se na srpnovém sluníčku. Prošívanice, blembák i kopí pohozené u země, nevšímal si ničeho. Lojzek byl mladý vytáhlý šlachovitý kluk, samá ruka samá noha, s krůpějemi pih okolo nosu, co se pro práci nenarodil.
Práce bylo málo, starý strážný Pepan se už takhle nepředřel, a protože měl Lojzek ručičky volšový, využíval pracovní dobu po svém. Chytal lelky. A dozajista by je chytal dál, nevyrušit jej hlas strážného Pepana, což byl dost velký nezvyk, protože vyluzoval-li Pepan během své služby přece jen nějaké zvuky, pak tichounké a pravidelné chrápání, když dřímal opřený o kopí. Lojzek zvedl hlavu, zamžoural ... vida! Starouš tam má nějakou potížistku! No já jí ukážu! Iniciativně se vymrštil na nohy, naházel na sebe výzbroj a vyběhl za staroušem, o kterém moc dobře věděl, že má měkké srdce a neumí řešit krizové situace. "Paninko! Paninko!" volal z dáli. "Tady nemůžete zaclánět!" Byl na něj komický pohled. Prošívanice nezapnutá, přilba nakřivo a kopí táhl za sebou. "Seberte se a jděte dovnitř." Přispěchal a sjel dívku pohledem, zejména roztrhaná prostá košilka, její jediné oblečení, ho zaujala. Chátra nemytá. "Anebo radši jděte pryč." udělal volnou rukou gesto kšš, kšš jako na nějaké zvíře. "Nemajetná žebrota by chtěla stát se měšťanem Brna? Jo, paninko, to nejprv musíte nějak vypadat. Mít našetříno peníz nějaký, mít kde přebývat .. a ne s holó prdeló tady běhat." Tvářil se neúprosně. "Jak Koldínův zákoník praví - kdo chce měštěnínem býti, má kancláři donésti stanovené groše a vlastniti v Brně anebo na středověkou míli v okruhu Brna nemovitost. A samozřejmě před kancléře vás nepustí v nedbalkách, slečinko! Takže valte zpátky do Stínova nebo odkud jste přišla." Zívnul a jelikož měl věc za náležitě vyřešenou, měl se k odchodu. "Já nežebrám!" odsekla dotčeně Thymia a v očích jí zajiskřilo.
"Jdu prodávat na tržiště. Ale ne sebe!" pronesla důrazně směrem k pihovatému výrostkovi v šatu zbrojnoše. Moc dobře si všimla jeho pohledu. Spolkla peprnou poznámku o neopeřených kohoutcích (chtěla-li do města, nebylo by moudré rozhněvat ty, kteří hlídali vstup), sáhla do mošny a vytáhla malou hliněnou nádobku. "Léčivé masti.Tahle třeba je moc dobrá na bolavé klouby..."podívala se významně na staršího strážného. Byla si jistá, že tady u brány prostál moře času - a nebyly to jen krásné teplé dny jako ten dnešní, ale taky lijavce, fukéř a mrazivé noci, které se mu jistě v kostech občas ozývaly krutými bolestmi. Zašátrala znovu a do dlaně jí vklouzla dřevěná kulatá krabička. "A tahle zas vyléčí všecky beďary a nečistou kůži," mrkla na mladíka a pobaveně sledovala, jak zrudl, což jen zvýraznilo bíle zanícené boláčky mezi jeho rašícími vousy. "Každá jen za grošík," řekla a nechala je, ať si to přeberou sami. .........
Vysvětlivky:
blembák - přilba prošívanice - prošívaná vesta nošená zpravidla pod zbrojí Stínov - osada hned za brněnskými hradbami, známé doupě neřesti a zločinu
Léta Páně 2018, dne 15.8. věnováno autorem
Tessa
Kategorie: Próza na pokračování
|
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
