Jednoho dne objevil Emil na internetu stránky nějaké americké společnosti, která nabízela cestování časem. Sdělil to probačnímu oddělení a byl pochválen, jelikož prý šlo opravdu o delikventy, kteří si založili živnost na ukradené technologii budoucnosti. Jejich eliminaci ale zajišťovala jiná agentura.

 

MX502 pozval Emila na pivo. Bylo to neobvyklé, ale proč odmítat? Takže se oba sešli v útulné hospůdce.

 

„Pane 851, už jsme toho spolu dost zažili, takže před vámi nechci vypadat jako nadutý špión. Já jsem Jaroslav.“

„Emil, těší mě.“

„Mě taky, doufám, že si můžeme tykat. Agentuře je do toho houby, jak se dva její zaměstnanci k sobě chovají. Není to tak, Emile?“

„Asi ano, Jaroslave.“

„Jarda postačí. Poslyš, Emile, ty uvažuješ o postupu, nebo se smíříš s místem obyčejného agenta?“

„Mám v plánu dělat, co se po mně bude chtít. Zatím jsem v agentuře příliš krátce, než abych si vymýšlel.“

„Já osobně bych ti doporučoval, abys zůstal tam, kde jsi. Dělat velitele zásahu je pěkně protivná práce. Musíš všechno vymyslet, hlídat podřízené a za všechno odpovídáš. Já jsem se nechal přemluvit, ale dnes toho lituji.“

***

Dny se vlekly a žádné pokyny k zásahu nepřicházely. Emilovi kolegové občas někam vyrazili, ale pro něj ni neměli. Až jednou v pondělí po ránu přišel Jarda a vyžádal si Emilovu pozornost.

 

„Máme práci, Emile. V Brně se nám potuluje nějaký Grossmann, který přišel z budoucnosti a chystá se nám kandidovat do městského zastupitelstva.“

„Vážně? To je snad úplně nemožné. Už ten Boháček, co nám tvrdil, že žije v Olomouci od narození, mi připadal jako génius, když zvládnul asimilaci do naší divoké společnosti se všemi těmi rodnými čísly a tak. Ale kandidovat do zastupitelstva? Musí mít stoupence, musí mít kontakty, všechno musí sedět, jinak na něho novináři vyšťourají kdejakou pitomost. To mu nemůže vyjít.“

„Asi může. Probační to vidí jako problém, mohla by se výrazně změnit časová linie v největším moravském městě, a to by byl průšvih.“

 

Emil a Jaroslav tedy vyrazili autobusem do Brna. Přijeli na Zvonařku a vydali se na nádraží k zastávce tramvají, aby pokračovali jedničkou do Lužánek. Tam museli několik hodin čekat, než se pan kandidát rozhodl vrátit domů. Když k nim došel, Emil vytáhl paralyzér a Jaroslav aktivoval portál. Grossmann si jich ale všiml a zmizel.

 

„Kde je, Jardo?“

„Utekl časem, mizera. Do 18. století, pokud mě můj detektor neklame. Musíme za ním.“

„To myslíš vážně? Kdo tam teď vládne? Marie Terezie nebo Josef druhý?“

„Doufejme, že to nebudeme muset zjišťovat. Chyť mě kolem krku, jako kdybys mi chtěl vylézt na záda.“

 

Emil to udělal a Jaroslav oba přenesl v čase zpátky. Ocitli se na poli před městskými hradbami. Grossmann utíkal několik desítek metrů od nich po oranici k městu. Jaroslav nečekal, vytáhl jakousi malou pistoli a vystřelil na Grossmanna. Ten ztuhl a poroučel se k zemi.

 

„Musíme ho sebrat, než nás někdo najde,“ řekl Jaroslav.

 

Vydali se přes pole ke Grossmannovi. Kolem projel nějaký muž na koni, ale naštěstí oba cestovatele ignoroval. Jel po cestě a od kopyt jeho koně se prášilo, jak pospíchal k městu. Došli k panu kandidátovi, který stále ležel v brázdě a nadával.

 

„Musíme ho dopravit k nám, než se úplně vzpamatuje. Použiji jeho stroj času, tady máš můj. Je nastavený na dobu, kdy jsme se sem vydali plus doba, co jsme strávili tady. Já se pak hned přesunu na základnu. Máš peníze, Emile?“

„Něco mám, na cestu zpátky to bude stačit.“

„Výborně, počkej tak půl minuty a pak se přesuň, zvládneš to?“

„Snad jo. A když ne, tak mě hledej na Špilberku.“

„Hloupé fóry,“ řekl Jaroslav, zmáčkl něco na Grossmannově stroji času a oba zmizeli.

 

Emil stál na poli a v duchu odměřoval čas. Od severu přijížděl kočár tažený čtyřspřežím, na jihu bylo na hradbách vidět strážného, jak se opírá o halberdu a hledí dolů na Emila. Ten raději už na nic nečekal a přenesl se zpátky do jedenadvacátého století. Když se probral, zjistil že sedí v koruně stromu na nějaké zahradě. Opatrně sešplhal dolů, neobešlo se to však bez následků, natrhl si kalhoty. Pořád lepší, než aby ho trefil ten strážný z nějaké muškety, nebo co to tam tehdy měli.

 

Emil se vydal na tramvaj. Brno bylo naštěstí dostatečně velké město, takže si chlápka s pocuchaným ohozem nikdo nevšímal. V autobuse měl problém dokázat řidiči, že je střízlivý. Nakonec se nad ním šofér smiloval a vzal ho na palubu. Problémům ale nebyl konec. Emil si vůbec nevšiml, že autobus jede pouze do Prostějova. Tam byl řidičem vykázán s jasnými signály, že jej jinak předá policii. Naštěstí měl autobus konečnou na nádraží, takže Emil mohl pokračovat vlakem. Musel čekat skoro hodinu, než se starší pantograf přiřítil na pátou kolej a odvezl ho do Olomouce.

 

Na základně fungovala stálá služba a Emil byl vítán s nadšením. Jaroslav na něj čekal ve společné místnosti.

 

„Vítám tě zpátky, poutníku,“ řekl Jaroslav a díval se na stav Emilova oděvu. „Vidím, že cesta nebyla bez problémů. Honili tě drábové nebo jejich psi?“

„Nic takového, jen jsem zahučel ze stromu.“

„V té zahradě? Tak to my jsme měli víc štěstí. Přistál jsem s Grossmannem hned vedle. Kdybychom skončili na stromě, kdoví jak by se mi vedlo. Je to silný chlap a když jsem ho cpal do portálu, dost se cukal.“

„Je už aspoň v chládku?“

„Je už ve svém století a patrně urputně přemýšlí, kde udělal chybu. Vůbec mi nechtěl věřit, že jsem z agentury. Pořád mlel cosi o politické konkurenci.“

 

„Myslím, že v Brně mají policisté co na práci, když ho budou hledat.“

„To už naštěstí není naše starost. Probační kvitovalo náš úspěch a dokonce mě pochválili za rychlou reakci. V tom 18. století jsme právě neměli žádného agenta. Fakt tam vládl Josef druhý a zrovna byl klid. Většinu klášterů už stačil pozavírat a nevolnictví měl taky zrušené, takže kdo by se tam zbytečně snažil hlídat cestování časem.“

„Vidím, že máš zajímavé vybavení, Jardo. Nikdy ses nepochlubil.“

„A ty ses neptal. Šéf zásahu musí počítat se všelijakými problémy. Zvlášť když jde sebrat kandidáta do magistrátu.“