O dvě hodiny později byla Thymia uchozená jak poutník do Říma.
Franek ji opravdu protáhl všemi kouty města, i těmi nejzastrčenějšími, a vyprávěl jí o každém, koho znal. A že tu znal kdekoho...
Hlava jí třeštila od přívalu informací, ovšem bráno z druhé stránkyvěděla teď o místních možná víc než oni o sobě sami.
Kdo s kým spí a proč, kdo šidí lidi, kdo si nevidí do huby, ale zato vidí každému do talíře, komu se nedá věřit a komu naopak ano. To vše z pohledu dvanáctiletého kluka, o kterém ale Thymia nevěděla skoro nic.

A když se zeptala, dozvěděla se jen, že žije s mámou, tátu nemá, do školy nechodí, protože ho tam nemají rádi, ale číst a psát umí. To, že ho naučil jeden študent, co občas chodí za mámou, a místo placení přinese knížky a psací potřeby a nutí Franka louskat písmenka a pak je smolit brkem na starý pergamen.
"Je to děsná otrava, ale umím už celou abecedu," utrousil Franek jen tak mimochodem. "A taky vím, že Thymia znamená latinsky mateřídouška," dodal ne bez hrdosti v hlase.
"Ale to se podívejme! Ty bereš i hodiny latiny? Nakonec z tebe bude učenec!"řekla Thymia pobaveně, ale vzápětí ji ten vtípek zamrzel.

Frankův úsměv zmizel jako mávnutím proutku.
"Nebude," zamumlal. "Máma by chtěla, abych to dotáh dál než ona, ale oba víme, že jsou to jen jalový řeči."
Odmlčel se.

Seděli v zákoutí u městských hradeb, kousek od Zelné ulice, odpočívali a užívali si stínu, který vrhaly mohutné zdi. Den se chýlil k večeru, ale horko nepolevovalo.

Franek pohodil hlavou.
"Neučím se latinu, to jenom ten študent, jmenuje se Markvart, ale já mu můžu říkat Marku, on je medicus a botanicus, občas něco řekne, no a já si to zapamatuju. Já si věci pamatuju, třeba to, jaks mi slíbila..."

"Já si taky věci pamatuju, a svoje sliby zvlášť."
Thymia vytáhla z mošny desítku hliněných nádobek. Každá byla zabalena do kousku hadříku a zavíčkována dřevěnou zátkou.

"Tohle je mazání na staré klouby, tohle na hnisavou ránu, tady to na spáleninu a proti omrzlinám. Tinktura proti nočním můrám,nadýmavému břichu a pro lepší trávení. Přípravek na bolavé zuby.Odvšivovací prášek. Lék proti červíkům a padoucí nemoci. Zapomněla jsem na něco? Myslím, že ne."
„Já bych řek, že jo.“

Franek se bleskurychle natáhl po kabele a vylovil z jejích splasklých útrob dvě kulaté stříbrné krabičky. To ony o sebe tak cinkly.
Byla to jemná filigránská práce, nad kterou se až tajil dech. Po obvodu i na víčku obě zdobily droboučké, umně vytepávané ornamenty, ve kterých by vzdělanec při bedlivém zkoumání rozpoznal arabské písmo a opravdový učenec by ty nápisy dokázal i přeložit. A nejspíš by byl hodně překvapen.

Jenže Franek nebyl ani jedno.
Zíraje na tu krásu, užasle vydechl:
„Teda ty se nezdáš. Za todle by sis mohla koupit dům na Velkým náměstí.“

„Dej to sem!“
Thymia mu vytrhla krabičky z ruky a ukryla je zpátky do bezpečí mošny.
„A už nikdy se na to neopovažuj sáhnout!“

"No, no, se hned nečerti. Děláš, jako by v tom bylo kdoví co,“ zabručel Franek a vzápětí mu zasvítily oči dychtivostí. „A ono je, že jo? Zlato? Drahé kameny? Nebo …nebo třeba Kámen mudrců? Řekneš mi to? Nikomu to neprozradím, přísahám.“

„No dobře, tak si to tajemství nech,“ dodal, když viděl, jak se jeho společnice tváří. „Jako bych nic neřek. A neviděl.“
"Je to lék,“ řekla Thymia, „ ale kdyby přišel do nepovolaných rukou…“ otřásla se,“mohl by zabíjet. Tak je to s většinou léků – pomáhají, ale záleží na tom, jakou dávku podáš. A komu. Ale nechme už toho,“ shrnula opatrně své živobytí do kabely.
„Konec odpočinku, jdeme dál. Ještě jsi mi neukázal Dolní trh.“

"To bude těžký," řekl Franek a podrbal se v rozčepýřených vlasech.
"Páč my tu žádnej Dolní trh nemáme.Ledaže..," zamyslel se,  "některý starý lidi říkají občas Velkýmu náměstí Dolňák. Jo, to by mohlo být ono. Ale tama jsme už šli."

Zkoumavě se na Thymiu podíval.
"Pamatuješ přece, velkej plac a spousta nóbl baráků. Nerad tam chodím."
Thymia zklamaně vydechla.
Jistěže si to náměstí pamatovala, jen...nestály tam pouze tři kamenné domy jako za Mínina mládí, ale nejmíň patnáct, a všechny měly zdobené portály a vitráže v oknech. Zdá se, že měšťané od těch časů zbohatli, a dávali to všem kolemjdoucím najevo. Bude se muset vyptávat, aby našla ten správný dům, a to může vzbudit pozornost. Musí být opatrná.

"Aha, tak nic. A co takhle nějakého krejčího...znáš? Potřebuju něco na sebe, nemůžu běhat po městě jen tak v kytlici jako někde na dědině."
Franek ji přejel pobaveným pohledem.
"No, to bys vážně neměla nebo přijdeš do problémů. O jednom krejčím bych věděl, bydlí kousek odtud, v Mečový,ale říkají, že je dost drahej. Uvidíš sama."

Vyskočil na nohy:"Tak jdeme,"a svižně vyrazil, aniž se obtěžoval přesvědčit, jestli ho Thymia následuje. Dobře věděl, že jí nic jiného nezbývá.

O pár minut později se zastavil před domem se zbrusu novým vývěsním štítem, počkal, až ho Thymia dojde, a zeptal se:
"Mám zaklepat nebo to zvládneš sama?"

"Bez obav,"odsekla, popadajíc dech.
"A byla bych ti vděčná, kdybys počkal venku," dodala a pak třikrát udeřila masivním klepadlem do vstupních dveří.