1.

moře je šedé, ocelově chladné
a Bůh má zuby, k tomu vlčí stisk
trojzubcem bodá; padne, komu padne
teď na svou z větru píšťalu už písk

ach, být to Bakchus, písklo by se k tanci
tady se tančí leda smrti vstříc
na téhle skále seschlé kmotry branci
co z jejich snů si dělá jitrnic

zde všude pláč a zubů skřípot trudný
zde slunce plove na dně prázdné studny
andělské chóry nikde neruší

zde mračna temná, co jen smutek věstí
zde skály tvrdé jako rány pěstí
a vítr bodá, řeže do duší



2.

a vítr bodá, řeže do duší
které (co dělat?) trpí v každé době
ten vítr, který duše nezkruší
snad jenom v temném, bohapustém rově

a znáš ty chvíle, chvíle bezvětří
kdy vše se ztiší, až jde z toho hrůza?
kdy samota tě vůbec nešetří
a pálí z cimbuří jak arkebuza

co si tu vybrat z téhle palety
z té směsice, kde trpíš stále ty
kde utěšení nikdy nikde žádné?

útěcha jediná tu blyskotá
jediný smysl tvého života
„trápení žádný zloděj neukradne!“



3.

trápení žádný zloděj neukradne
však skromnost, Bože, lidem požehnej!
pokoru mám-li, není třeba žádné
bohatství jiné; žádné juch a hej!

žena se mračí, trápí se a moří
ať kážu radši někde v kostele
ať se prý pomodlím, ať Ten, co tvoří
ráčí nám zahřát zmrzlé prdele!

co si tu vybrat z toho dopuštění
co pobrat z dlaně, kde nic (tu nic) není
kde srdce občas v hloubi zabuší

útěcha podivná tu pokulhává
útěcha upřímná, ni trochu lhavá
„neštěstí moje nikdo nezruší“



4.

neštěstí moje nikdo nezruší
trápení žádný zloděj neukradne
ten refrén bije stále do uší
na konci věků teprve až zvadne

sen měl jsem v noci a v něm zlatá ryba
hlas měla hluboký jak oceán
tak posmutněle moudře se tu dívá
tak něžně jsem tím zrakem probodán

„řekni si, co chceš, jen si poruč – hned!“
a já tu do krve až koušu ret
maje tu v rukou velkou Jsoucnost samu

nevím, co říci, jak se tvářit mám
stydím se čelit zpupným fanfárám
vyhlížím slunce jako dítě mámu



5.

vyhlížím slunce jako dítě mámu
doma mě čeká truchlá nevěsta
žalostný obraz ve tlejícím rámu
madona z hader sedmibolestná

na věky zůstat na té němé skále
na věky prodloužit ten okamžik
krom hvězdné oblohy dát všemu vale
za zlé i dobré tisícerý dík!

ona mě čeká – zlé a věrné zvíře
dobrá má žena v ubohoučké cimře
ten droboučký a něžný vlkodlak

ano, už půjdu, slunci odvrátím se
přijdu zas k luně, které těžce mstím se
stojím a trpně čekám na zázrak



6.

stojím a trpně čekám na zázrak
rozřež mě, větře, hrubě, na kousíčky
jsem v knihách lidí pouze ztuchlý brak
je škoda pálit pro mě zbožně svíčky

ta, která věčně tvrdě mračí se
ta, co si rozedřela jemné dlaně
ta, díky níž je pokrm na míse
ta, co je v přestrojení líté saně

ta čeká na mě za všech časů zlých
já na skále tu tvářím se jak mnich
a ukazuji mrakům sbírku šrámů

tak postiženi jsou jen nemnozí
těch jizev, ran a chmurných erozí
jsem pole bědné, prosté větrolamů



7.

jsem pole bědné, prosté větrolamů
krom ticha slyším vichru zlobný svist
můj klidný pohled bohorovných lámů
jen tak tak kryje v nitru nenávist

i ta, co souzena mi zlými bohy
i ta má lásky vřelé přehršel
však na hlavě své nosí ďábla rohy
který tu Otce lidstva předešel

tak kráčím domů, nesa rybí zvěsti
v myšlenkách zmoklých stále na rozcestí
však Satan – Bůh dej! – k srdci neprosák

už mířím k domu, seč mi stačí síly
hle, už mě vyhlíží – jsem prapor bílý
jsem v bouřných vlnách rozmočený vrak



8.

jsem v bouřných vlnách rozmočený vrak
jsem lidství pyšného už jenom zdání
jsem ještě člověk, ne však na omak
jsem cosi jako oltář pro rouhání

je bílá jako boží nevěsta
je čistá jako šťastná mysl dětí
je panna, co jde prvně do města
však hejno krkavců už nad ní letí

ach, nechci, aby byla nešťastná
však štěstí v sobě skrytou bolest má
tak za Achillem kráčí jeho pata

je smůla, když mě v poušti potká lev
když dítkům svým mě hodí na pánev
a když mi spadne z nebe hora zlata



9.

a když mi spadne z nebe hora zlata
zasykne v křoví cynik Maldoror
a smrtka pikle kuje, aniž chvátá
plíží se tiše, při zemi jak mor

když zapomenu na slunce a zírám
do ztuchlé truhlice, ne v nebes třpyt
blížím se k prvobytně černým dírám
ach, ušlechtilý být jak antracit!

má strhaná má úsměv na tváři
sprav jí ho trošku, Jirko Koláři!
ať není zas až příliš boubelatá

co je má nervní láska, ptám se, ptám
ke strýčka Bosche tíhnu zahradám
oroduj za mě, Matko Boží svatá!



10.

oroduj za mě, Matko Boží svatá!
kde jsem to byl jen podle vyvržen?
stejně má družka, bez milosti sváta
zde těmto útesům a vlnám v plen

vzpomínám na svět blankytný a svěží
vzpomínám na svět samo strdí, med
vzpomínám na svět, který anděl střeží
už ale nevím, kolik je to let

tuším ho kryjí tam ty vzteklé chmury
skrz které Satan mračí se tu shůry
a dole trčí vedle Joba Job

přec v Tebe věřím, kterýž trůníš v skrytu
důkaze starých, nejryzejších mýtů
nenech mě padnout do bláhových mdlob



11.

nenech mě padnout do bláhových mdlob
vždyť víš, že člověk nádoba je sprostá
upletu ženě dlouhý, zlatý cop
pak půjdu k moři napočítat do sta

možná zas chytím dnešní zlatou rybu
tu na své loďce ihned vykuchám
zřeknu se velkých, poloprázdných slibů
zůstanu v dešti, bez Tebe a sám

Ty mě však najdeš, mračna rozhrneš
odpustíš pravdu, odpustíš i lež
odpustíš vášní potokům i řekám

vše bude dobré, věřím, ba co víc?
vydolám krásu i z Tvých žalných skic
na slunce myslím, kterého svit čekám



12.

na slunce myslím, kterého svit čekám
a čekání už věrný zůstanu
modlím se vstoje, nikdy nepoklekám
nevěřím v zlobu všech Tvých orkánů

i ona kdesi skryla svatá písma
i ona, věřím, pro Tě místo má
je v našich duších žaluplné schizma
a je v nich rýha na krev rozdřená

na cestě k Tobě, na cestě i k ní
na cestě k žití jedinému pni
té naší lásky jediné se lekám

a někdy doufám, že je všechno sen
po tichu doma, do ticha jdu ven
ztrápená žena posílá mě „někam“



13.

ztrápená žena posílá mě „někam“
dští expresivní, vzteklé výrazy
políbit chci ji, ale jenom smekám
skaliska známá znovu obrazím

odcházím pouze, bych se vrátil zpátky
až ticha svého žena dovrší
a bude schopna s umem akrobatky
vystoupat se mnou v lásky návrší

spočívá vrchol jeho v jednom bodě
v nicotně malé, fantastické kódě
v přečisté formě, v kráse bez ozdob

tak blízko všemu, do dálky se dívám
kde pěje Oblomov, ó casta diva!
skromně se učím ze svých lačných stop



14.

skromně se učím ze svých lačných stop
a pyšně beru lekce ze své bídy
každým dnem života si kopu hrob
a sám jsa člověkem, mám hrůzu z lidí

leč jsem i dítě, co se učit nechce
co chce být věčně nepopsaný list
chci bloudit lesy, bezstarostně, křepce
jak faun si blahem ze samoty příst

mám doma ženu, zapomněl bych už
žel nejsem dítě, ale starý muž
výmluvy neplatí tu nikde žádné

snad aspoň vyčasí se navečer
bych lépe vypil trudu svého džber
moře je šedé, ocelově chladné



15.

moře je šedé, ocelově chladné
a vítr bodá, řeže do duší
trápení žádný zloděj neukradne
neštěstí moje nikdo nezruší

vyhlížím slunce jako dítě mámu
stojím a trpně čekám na zázrak
jsem pole bědné, prosté větrolamů
jsem v bouřných vlnách rozmočený vrak

a když mi spadne z nebe hora zlata
oroduj za mě, Matko Boží svatá!
nenech mě padnout do bláhových mdlob

na slunce myslím, kterého svit čekám
ztrápená žena posílá mě „někam“
skromně se učím ze svých lačných stop