Cesta se najednou začala více zvedat do kopečka a člověk se musel do kročejí více opřít, aby nad tím "prďákem", jak říkala mamka, zvítězil. To už ale byla vidět dědova chaloupka a jeho kouzelná studna s ozdobným, na modro natřeným zakrouceným madlem.
    Do té studny se chodilo pro vodu a ta byla tak neskutečně studená, až z ní trnuly zuby. A jak byla dobrá! Tak už mi nikdy žádná voda tolik nechutnala. Když jsem byl hodný, dovolil mi dědeček vhodit do ní pětník pro štěstí. To vždycky zvedl těžký poklop, se kterým jsem já nehnul ani o milimetr, ač jsem se snažil sebevíc. Děda byl ale silák a víko nadzvedl raz dva. Když jsem do ní vhodil peníz, koukali jsme, jak se po chvilce ztrácí ve tmě a my poslouchali, dokud se neozvalo tiché šplouchnutí. To, když se snesl a dopadl na hladinu. V tom okamžiku jsem si měl hned něco přát, než to šplouchnutí dozní. A já si přál vždycky. Jednou jsem si vroucně přál, aby byl dědeček pořád s námi, ale nesplnilo se mi to. Tak si teď říkám, jestli vůbec byla kouzelná.   
   Ještě chvilku jsem se mlátil kufírkem do nohou a jednou až dvakrát si vykloubil kotník o velké vystouplé kameny na cestě, když vtom se, jako zázrakem, objevil dědeček v drátěné brance. Vykročil štramácky na cestu v kostkované košili a hnědých manžestrácích s úzkým vzorem, ze široka se začal usmívat a vykřikl: „No, to mě podržte!" a rozpřáhl ruce s vykasanými rukávy. To byl signál pro mě a já nechal maminku maminkou a i s tím mravenčím kufříkem jsem se rozeběhl a volal jsem „dědóóó“ a kufr mě tloukl do kmitajících nožek, které mě pak ještě dva dny bolely, jak se mi na nich udělaly modřiny, ale mně to nevadilo, protože to bylo kvůli dědovi a stejně jsem byl modřin pořád plnej, tak co. Do sandálů se mi v tom trysku dostával písek a malé kamínky, které mě do chodidel píchaly a řezaly a to mně vadilo a vadí dodnes, proto sandály zásadně nenosím. Jenže tenkrát jsem měl silnou motivaci a tak jsem to útrpně přehlížel a v duchu si vybavoval dědova slova, že pro lásku mnohdy musíme trpět. Obyčejně jsem se po dvou metrech zastavoval a kamínky si demonstrativně, často až provokativně, vyklepával. Znovu a zas a zas a znovu, čímž jsem maminku přiváděl k šílenství. Teď bylo ale všechno jinak. Hnal jsem se po cestě jako vítr. Vířil jsem za sebou prach jako tornádo, kameny nekameny. Děda se smál nahlas, když mě tak viděl jak zakopávám o vlastní nohy a ukazoval při tom svůj zlatý zub vpravo nahoře, na který jsem mu prý jako mimino neustále sahal svým mrňavým prstíkem. Tak moc se mi asi líbil.
   Přiběhl jsem k němu a on mě zdvihl do náruče a pevně mne objal i s tím mým prťavým kufříkem. Pak mě několikrát políbil na tváře a přitom vždycky škrábal svým několikadenním „strništěm“, ale mně to vůbec nevadilo, protože to byl můj dědeček a jinak jsem ho snad ani neznal. Taky celý voněl tabákem, ale byla to vůně jemná, taková mazlivá a toho mého dědečka tak nějak celého podtrhávala. To už se přišla přitulit i maminka, kterou taky objal a opusinkoval a většinou se mu u toho leskly oči a vždycky říkal: „Vítám tě, holčičko," a vypadal šťastně.
   A pak vzal její kufr, utíral si přitom oči a vedl nás do kuchyňky, kde měl napečené preclíky s cukrovou polevou a které mi vždycky tolik chutnaly. Snad i proto, že v té polevě měl pokaždé trochu třešňového punče. No, a zatímco já se cpal preclíky, oni odešli do malé ložnice, kde jsme s maminkou přespávali. To aby si vybalila a mohla mu vypovědět novinky, které jsem ne vždycky měl asi slyšet.
   V tom, kde se vzala, tu se vzala, koukala na mě tříbarevná kočka Tonička, kterou kdysi děda našel s přeraženou nohou u silnice. Dědeček jí udělal pelíšek ve starém proutěném koši, který našel na půdě a nohu jí zpevnil malou vařečkou a pevně obvázal. Vydatně ji krmil a Tonička se zdála být za to zacházení vděčná a rychle prospívala. Zprvu se sice snažila obvaz na noze překousat a dlahy se zbavit, ale její ošetřovatel byl neoblomný a důsledně jí obvaz neustále opravoval, až rezignovala a přestala si té přítěže všímat. Alespoň na oko. Její plachost se s přibývajícími miskami s jídlem pomalu vytrácela a Tonča začala vyhledávat tělesný kontakt a láskyplně vzhlížet k novému "páníčkovi". Pak jí dědeček jednoho dne obvaz sundal a ona opatrně našlapovala a ohlížela se po dědečkovi jako by se ptala, jestli může. Pak zjistila, že může a rychle se ze všeho oklepala a začala na oplátku utíkat z domu. Když už to vypadalo, že odešla tam, odkud přišla, objevila se zčista jasna za brankou a hop, přeskočila plot a hlasitě mňoukala a dožadovala se přídělu. Děda byl rád, že se vrátila a zase ji vykrmil, protože byla z toho dlouhého výletu celá nějaká pohublá. Pak se to ještě několikrát opakovalo, až se jednou usadila a už odcházela ven jen občas a jen krátce.
   „Je to prostě nespoutaná šelma a ta musí mít svou volnost,“ říkal děda, „to není žádnej hloupej pes, to je pravá osobnost a má svou hrdost.“
   Po nějakém čase poznala, že tady jí bude líp a občas z vděku přinesla na práh dědovi nějakou tu malou myšku, to aby se pochlubila a dokázala, že jen tak nezahálí na zápraží po svých cestách, byť to tak často vypadá.
   „Asi měla strach, abych ji nevyhodil,“ říkával a smál se u toho na celé kolo.
   Tonička na mě koukala podmanivýma očima a mně to nedalo a tak jsem jí taky nabídl preclík, ale ona si kousnout ne a ne. Až když jsem kousek odlomil na stůl, vyskočila si na židli a kousek si z ubrusu sebrala jazykem a rozkousala ho s labužnicky přivřenýma očima stejně jako já. Taková to byla dobrota. Při tom kousání ale moc drobila, tak jsem jí už raději nedal, abych nedostal vyhubováno za ten nepořádek. Aspoň jsem ji při tom debužírování hladil po hřbetě a ona při tom hlasitě vrněla a kroutila ocáskem.
   Přišla, však chvíle kdy byly preclíky snědeny a v ložnici mělo být již vše vyřčeno. Tedy aspoň podle mé střapaté hlavinky. To jsem pak nenuceně přicházel a jakoby nenápadně se postavil vedle dědečka. Založil jsem ruce za záda a úpěnlivě jsem se zahleděl do jeho tváře. Uhrančivým pohledem jsem se zapichoval do jeho obličeje a vyhledával co nejlepší úhel k proniknutí do jeho očí. Dědeček však dál hovořil s maminkou a živě se zajímal o naprosto nezajímavé věci. Přitom se mi zdálo, že se vyhýbá mým sugestivním podmračeným pohledům. Já jsem to ale rozhodně nevzdával. Vpíjel jsem se do dědečkovy hlavy a rejdil mu mezi jeho mozkovými závity a hledal ten správný spoj, na který brnknout, aby se otočil a uspokojil mou potřebu. Pohledy neodbytně dorážely na jeho čivy a svou urputností asi zahřívaly jeho mozek lépe než mikrovlny a to do takové míry, že už to nevydržel, otočil se a pohlédl na mě svýma zelenohnědýma očima. V tom se mu jistě ulevilo, neboť spojení vln se přerušilo, brnění mozkovny ustalo a on se usmál.
   „Dědo, teče ještě potůček?“