Slané slzy
padají do ran ve tvém srdci,
jako odpustky do kasičky
v kostele na náměstí.

Kapka za kapkou,
zrnko za zrnkem,
vzpomínka za vzpomínkou,
zkušenost za zkušeností...
(a tvá rozbitá huba)

Popíjíš nejmíň šestý kafe,
černější, než tvoje myšlenky
a ze zdi
Hieronymus prstem hrozí,
ze zahrad rajských potěšení:
"Stres, kafe, cigára...
jenom si koleduj!"

Procházíš posté Matrixem svýho života
- a vědma hlavou kývá:
"Láska?
Člověče, nenech se vysmát!
To jenom chemický procesy
cloumají tvým zpitomělým tělem."

Tak už to bývá.
Očekáváš aplaus publika
za svoje výkony na scéně zvané Život
a místo frenetického potlesku,
zas jenom pískot,
plivance
a rajčata...

Co naděláš,
dokoupíš cibuli a zase bude salát.
Aspoň si zabrečíš
nad jejím loupáním
a nad vším tím promrhaným časem.