Přátelím se ve špitále se skutečnými personami od chvíle, kdy pochválím uklizečku a tetování na krku sanitáře. Říkají mu Bivoj a prý mě hravě udrží na boku po celou dobu operace pouhým tahem za pravé rameno. Chci mu na posilněnou dát tabulku čokolády - raději až potom, směje se.

Obrázek na býčí šíji mi zvolna mizí. Chraplavý hlas  Bivojův zaznívá z předsálí. Oči v otvorech masek jsou náhle neživé, cizí.

Zasyčí plyn zvaný rajský. Z prasklin v omítce vědomí vylézají hadi, jedovatě zelení. Přibouchnu prudce dveře. A dál?

Přijely kolotoče. Hity mládí jdou naproti současným "flákům". V poledne slunce připaluje, všechno se točí. Děti podupávají do rytmu. Sytě zelení hadi z želatiny, obaleni krystalky cukru, lákají z pultu slečny Aranky včely v blízkém okolí. Pijeme ledovou tříšť bez ledu. Ještě se nestačil vytvořit - jsme tady první.

Labutě pouští tetovaný muž v tílku. Má mohutné bicepsy, chraplavý smích a mne zničehonic začíná bolet pravá ruka v rameni.