Mořská víla
I.

Útesy jsou nejkrásnější při západu slunce, kdy se odrážejí červené a oranžové paprsky od vodou neustále omývaných skal a kdy pod nimi moře, stále tak krásné a nebezpečné, pění a supí; kdy na obnažených skalách, odlivem právě odhalených, posedávají chechtaví racci i jejich dobrodružnější kolegové albatrosi a v dálce na obzoru mizí velký zaoceánský parník. Mizí stejně rychle, jako večerní topící se rudé slunce.

Stejně tak jsou takto navečer krásné ulice starých bretaňských vesnic. Mezi domy se pomalu vkrádá šero a den, plně respektující čas, se stahuje někam do pozadí a udělá místo noci.


II.

Přijel jsem stopem. Cesta byla dobrá a z Prahy až sem jsem se dostal za necelých sedm dní. Kousek za česko-německými hranicemi mi zastavil kamion. Řídil ho dobrosrdečný chlapík, i když té dobrosrdečnosti bylo na můj vkus poněkud dost; takových asi sto sedmdesát kilo. Celou cestu něco povídal a pořád se tomu smál. Smál jsem se taky, třebaže jsem nerozuměl vůbec ničemu, co říkal, ale ono se prostě nedalo nesmát, to byste museli vidět. Punc všemu ještě dodával tím, jak neustále žvýkal nějakou ohromně velkou žvýkačku, která se mu snad jen zázrakem vlezla do pusy. Odhaduju to tak na dva balíčky žvýkaček. Možná tři.

Kousek před francouzskými hranicemi mi oznámil, že si musí udělat pauzu a ta pauza bude trvat, jak se zdá, takových asi šest hodin. Můžu buď počkat, nebo se rozloučíme a já půjdu zkoušet štěstí jinam. Nesdělil mi to samozřejmě tak květnatě, protože po prvotním pokusu dorozumět se verbálně, jsme byli nuceni se vzdát. Namaloval mi situaci na papír a dovysvětlil pomocí rukou, nohou, prstů a obstarožního budíku. Poděkoval jsem mu tedy, rozloučil se a vydal se směrem k sociálním zařízením.

Jsou to vydřiduši. Nechávají si za základní lidskou potřebu platit. Pochopit by se to dalo snad jen za předpokladu, že bych se mohl rozhodnout, jestli si to vymočení koupím, nebo ne a nebylo by pro mě tak životně důležité. Zvláště pak v situaci, kdy si člověk už nemá moc co rozmýšlet a musí bezodkladně jednat. Prakticky tak nemá možnost volby. Připadne mi to neetické.

Když už jsem si zaplatil za soukromí, rozhodl jsem se, že tam strávím trochu víc času, než je nezbytně nutné, protože, a to jim zase musím dát k dobru, záchod aspoň pěkně voněl. Z batohu jsem si vytáhl deník, který jsem se chystal na cestě vést, několikrát jsem jej různě a všemožnými směry otočil v ruce, otevřel a zase zavřel na první nepopsané stránce. Když už větrání listů trvalo nějakou chvíli, tak jsem ho prostě zabouchl a strčil zpátky do batohu. Rozhodl jsem se, že si budu zapisovat jenom důležité a významné věci.

Zatímco spal, umyl jsem mu na kamionu všechna okna zašpiněná mouchami, muškami, vosami, můrami a různými jinými druhy létavého hmyzu. Nebudil jsem ho, přeci už jsme se rozloučili a vydal jsem se pokračovat v cestě.

Dál už to nebylo tak dobré. Nikdo mi nezastavil a tak jsem šel notný kus cesty po svých. Pomalu jsem začínal být zoufalý, protože jsem se trmácel hezky dlouho a od odpočívadla jsem byl tak daleko, že se mi nechtělo vracet, když už jsem pěšky ušel takový kus cesty. Bylo žhavé odpoledne. Šel jsem pořád dál po dálnici a snažil se dávat pozor na policii, protože stopovat na dálnici se nesmí.

Dlouho jsem nechal odkrvovat svůj palec v pozici, kterou všem v okolí signalizoval, že by od někoho, kohokoliv, bylo hezké, kdyby se rozhodl, že chvilku nebude cestovat sám a vzal by mě do svého auta a svezl mě kousek, za což bych mu byl neskonale vděčný.

Zastavil až po hodně dlouhé době, ani jsem to nevnímal, prostě jsem šel a najednou zastavil vedle; ještě pořád se smál a ukazoval mi, ať nasednu. Nasedl jsem a on ukazoval na okna, jakože dobrý. Netuším, jak na to přišel, vždyť přeci spal, ale možná ani nevěděl, že jsem je umyl já. Možná mi spíš ukazoval, že mu na odpočívadle, zatím co spal, někdo umyl okna. Potom si do pusy nasypal celý balíček žvýkaček a vyrazili jsme vstříc Francii. Tento dobrák jel bohužel jenom kousek za hranice a tak jsme se museli opět rozloučit a já jsem směrem k Atlantiku pokračoval sám. Cestování po Francii bylo zdlouhavé a celkem není o čem vyprávět. Přes den jsem stopoval a vždy se o nějaký dílčí kus cesty posunul, večer jsem si našel nějaké opuštěné místo, kde jsem ve spacáku přenocoval a ráno jsem se opět vydal na cestu. Z těch lidí, kteří mi zastavili, stojí za zmínku snad jen jedna starší jeptiška, ale ta vůbec nemluvila a ani se moc neusmívala. Dokonce se mi zdá, že se na silnici chvílemi přímo mračila.


III.

Do Audierne jsem dorazil v podvečer a na první noc se ubytoval pod jedním stromem kousek od vesnice. Ráno jsem si ve vesnici koupil čerstvou bagetu a nějaký sýr s modrou plísní, který byl sice dobrý už tak, ale ještě lepší by byl tak za tři dny. Bohužel jsem ho snědl hned den první. Trochu jsem se procházel po okolí a zašel k moři. Zrovna byl odliv a útesy byly plné prázdných mušlí.
Den proběhl tak nějak v pohodě a rychle, takže jsem byl celkem překvapený, když se pomalu začalo smrákat a přišel večer. Procházel jsem uličkami vesnice. Odněkud byla jemně slyšet hudba. Zpočátku jsem si myslel, že se mi to jenom zdá, potom jsem nabyl přesvědčení, že hraje někomu za oknem rádio, ale pak jsem zjistil, že to jde odněkud kousek ode mě a že je živá, protože když kapela přestala hrát, ozval se potlesk a pískot. Došel jsem nakonec ulice, zahnul doprava a za dalším rohem už to bylo. Nějaká vesnická slavnost asi. Hrála kapela a lidi tancovali, popíjeli víno a kalvádos, chlapi pokuřovali dýmky, jedli sýry a zeleninu a nějaké maso, opékali klobásy, ryby a brambory.


IV.

Byla nádherná. Uviděl jsem ji hned z dálky, a když jsem přišel blíž, vůbec jsem z ní nedokázal spustit zrak. Byla tam s nějakým klukem. Zřejmě oba místní. Tancovali spolu, ale nesmáli se jako ostatní. Prostě spolu tancovali. Koupil jsem si opečenou bramboru a kalvádos a sedl si na kmen poraženého stromu.

Nikdo si mě moc nevšímal, zřejmě mě měli za nějakého potulného umělce a já jsem měl vskutku chuť, když jsem ji viděl, napsat báseň. Snad jsem v tu chvíli i na chvíli vypadal jako nějaký básník – pár dní neholené strniště na tváři, košile s ohrnutými rukávy, na několika místech prošoupané džíny, na nohou žabky, přes rameno ruksak a na hlavě klobouk, který zrovna ne zcela přesně dodržoval svůj původní tvar.

Ona měla na sobě červené šaty se sukní do půli stehen, červené pantoflíčky; dlouhé tmavé vlasy se jí mírně vlnily ještě malý kousek pod lopatky. Měla velké tmavé oči a dlouhé řasy, malý nosík. Kdyby si dívka s košíkem na obrazu „Deštníky“ od Auguste Renoira rozpustila vlasy, vypadala by snad téměř stejně.

Hudba hrála a lidé se bavili. Seděl jsem jenom kousek od nich a vychutnával pečenou bramboru posypanou strouhaným sýrem a pomalu upíjel kalvádos. Byl jsem šťastný a moc rád, že je tu ona a že se na ni mohu dívat a cítil jsem se skvěle a pak jsem si zašel pro další skleničku kalvádosu a potom usedl na ten kmen, který kdysi býval tělem statného stromu a díval se, jak tančí. Připadla mi velmi smutná.


V.

Potom jsem šel vykonat onu důležitou potřebu dál mezi stromy, kam už nedoléhalo světlo z lamp, a kde na mě asi nebylo vidět a kde za to ani nevybírali žádné Centy. Hlavou se mi honila myšlenka, že bych ji snad mohl po návratu vyzvat k tanci, nedokázal jsem však v plné míře odhadnout důsledky takového opovážlivého činu, přestože jsem byl pojištěný a mohl si tak nějaký ten úraz dovolit, rozum mi velí, abych zůstal sedět na své kládě a raději se jenom díval. Ovšem srdce mělo na celou problematiku jiný názor a tak jsem tam tak chvíli stál opřený pod stromem a skrz větve okolních stromů se díval měsíci, který byl právě v úplňku, přímo do tváře. Nakonec jsem se odhodlal. Nevím sice, jak to provedu. Francouzština je krásná řeč a rád ji poslouchám, nerozumím jí však vůbec a o tom, jak se řekne „Smím prosit“, nemám nejmenší ponětí. Jediné co bych byl ze sebe schopen dostat, tak snad po tanci merci, ale to je zatím v nedohlednu a třeba nakonec ani žádný tanec nebude, protože dostanu přes hubu, jen se k ní přiblížím.

Problém vyřešila ona sama. Zmizela. Prostě tam nebyla. Bylo mi to líto a tak jsem si zašel pořídit další skleničku kalvádosu. Tentokrát to prodavač ve stánku, starý urostlý bretaněc, nevydržel a něco po mě chtěl. Přestože francouzsky nerozumím, pochopil jsem, že se ptá, odkud pocházím a tak jsem mu řekl, odkud pocházím a on pokyvoval uznale hlavou a přilil mi kalvádosu a ťuknul si se mnou na zdraví. Svým kamarádům, kteří seděli na rozkládacích židličkách kolem stánku, to řekl taky a potom i oni uznale pokyvovali hlavami a já jsem měl třetí skleničku v cuku letu prázdnou. Ani jsem se nenadál a v ruce jsem svíral čtvrtou sklenku, tu jsem nemusel platit. Poděkoval jsem, přestože merci je jediné slovo, které francouzsky zvládám, česky a odebral se na svůj kmen, který mi bohužel mezitím obsadila nějaká milenecká dvojice. Vzal jsem si tedy jenom batoh, který jim do té doby ležel pod nohama a šel si najít jiné příjemné místo. To se mi podařilo na louce kousek od místa, kde se všichni ostatní veselili. Lehl jsem si do trávy a poslouchal melodie, možná jsem na chvíli usnul, ale jenom na chvilinku, protože když jsem se probral, hudba ještě hrála. Po probuzení jsem měl opět nutkavou potřebu zajít na ono místo, kde jsem už před chvílí jednou byl a kde za to nechtějí žádné peníze. Nemeškal jsem, neboť času nebylo nazbyt. Zřejmě jsem minulé noci jemně nachladl.

Když jsem přišel tak zhruba na to místo, zapomněl jsem, co jsem vlastně chtěl, protože mi měsíc prozradil, že je to ona. Stála opřená zády o strom a potichu vzlykala. Přišel jsem až k ní a díval se na ni. Zvedla hlavu a já jsem v tom bílém měsíčním světle uviděl její uplakané oči a slzy, jak jí tečou po tváři.

Francouzština je krásná. Je krásná i ve spojení s dívčím pláčem. Plakala a něco mi při tom jemným, sotva slyšitelným hláskem říkala a já jsem vůbec nevěděl co a najednou, nevím, co mě to napadlo, jsem ji prostě musel obejmout. Položila mi hlavu na rameno, její slzy mi úplně promočili košili. Pořád plakala a něco mi vyprávěla, nějaký příběh asi a já jsem jí naslouchal. Přestože jsem jí vůbec nerozuměl, rozuměl jsem jí dokonale. Stáli jsme tam v objetí dlouho a ona mi odvyprávěla celý ten nešťastný a uvzlykaný příběh. Já jsem neřekl ani slovo, jenom jsem naslouchal. Její hlás se skrz stažené hrdlo jen velmi obtížně propracovával ven a několikrát byl zrazen vzlykáním, které bylo stále slabší a slabší až nakonec ustalo úplně a když už neměla o čem mluvit, cítil jsem jenom její teplý dech na promočeném rameni a tak jsme tam pořád stáli a nikdo neříkal nic. Občas se sice na něco optala, ale zřejmě pak pochopila, že jsem němý. To jsem v ten moment opravdu byl, a tak se přestala ptát a jenom se ke mně tisknula. Cítil jsem její teplé a pevné tělo. Hudba z nedaleké slavnosti k nám doléhala jakoby z jiného světa.

Přišli jsme spolu na pláž, měsíc osvětloval bílé čepice vln, pletené z nefalšované mořské pěny. Jak se stalo, že jsme se políbili ani nevím. Pomohl jsem jí sundat šaty a společně jsme nazí ruku v ruce vešli do vln. Moře bylo chladné, ale to nám bylo v tom okamžiku úplně jedno, tiskli jsme se jeden k druhému, líbali se. Po chvíli jsme se vrátili na pláž, byla zima a my jsme za chvíli byli oba úplně celí od písku. Nejen francouzština, ale i francouzské milování je krásné a já mohu odpřísáhnout, na co jen budete chtít, že jsem nikdy nic krásnějšího nezažil.

Za rozbřesku si oblekla svoje červené šaty a se slzou v oku se se mnou pohledem rozloučila. Potom se vydala vstříc vlnám, které s přicházejícím přílivem byly blíž a blíž. Vešla do vody, nejdřív měla jenom mokré nohy a potom jí jedna z vln Atlantiku olízla okraj těch červených šatů a ona šla dál, až mi zmizela ve vlnách celá. Čekal jsem chvíli a pak se rozběhl za ní, ale neviděl jsem ji nikde a moře začínalo bouřit.


VI.

Byla to mořská víla. Ještě chvíli jsem tam čekal, jestli se vrátí pro ty červené pantoflíčky, které si zapomněla na pláži, ale nevrátila a tak jsem, když se vesnice ráno pomalu probouzela, hodil batoh přes rameno a klobouk na hlavu.

Ten den jsem měl štěstí, v podvečer jsem byl už pět set kilometrů od pláže v Audierne.