„…přestaň se, kurva, vrtět“ utrhl se na mě vztekle brácha přes rameno, když v rychlé chůzi po kamenité cestě blbě došlápl a zavrávoral. „…by mě teda zajímalo, jestli ti to aspoň stálo za to…“


Viděl jsem je přicházet. Chvílemi se brali kolem pasu, byli hluční. Měli flašku, nevím čeho, občas si lokli. Ona hopkala kolem něj – lipicánek luční koník, trhala kopretiny, otrhávala jim okvětí a zase je v roztržitosti zahazovala. Jednu měla navlečenou za uchem a druhá jí vyčuhovala z výstřihu. Vysloveně můj typ. Drobná brunetka, mikádo s dětskou tváří. Jeho jsem si moc neprohlížel. Takovej nějakej svalovec ve světlých šortkách.
Vychutnával jsem si letní pohodu, zatímco brácha brouzdal po houbách. Ležel jsem na malém hrbu uprostřed louky, okusoval měkké konce stébel, čučel do mraků a sledoval křižáka, jak kousek ode mě motá včelu do kokónu. Vmáčkl jsem se mezi drny a doufal, že mě minou.


„…tak slyšíš? Ptám se, jestli ti to stálo za to…“
„kejve fe mi vub…“ zašišlal jsem oteklými rty a jazykem ohmatával další.
„Buď rád, že se ti kejve v hubě, debile. Taky ses s ním moh rozloučit úplně…“ odsekl brácha bez slitování.


Zastavili se kousek ode mě. Objala ho, hrábla mu rozevřenými prsty do vlasů… přitiskl si ji za zadek rukou, ve které držel láhev a druhou jí lačně sáhl pod triko. Začali se hladově líbat…


„…sem teda zvědavej, jakou storku si vymyslíš pro mámu…“ štěkl brácha hádavě „…ani náhodou nečekej, že to vemu na sebe. Normálně tě vymáchám, se poser třeba, mně je to fuk!“


Podklesl v kolenou, zády dopadl do trávy a ji strhnul na sebe. Chvíli se spolu kouleli sem tam, chichotali se… vykopávala nohy a vřískala „…mami, mami, něco velkýho po mně lezéééé…“
A pořád takoví vysmátí, udejchaní… seděli proti sobě, nahmátl láhev, loknul si a podal jí „ne, nechci…“prudce se vymrštila, strčila do něj a obkročmo mu sedla na hrudník. Vypnula se nad něj ve vítězném gestu, pomalu zvedla ruce nad hlavu… jediným pohybem ji vyvlékl z trička. Měla bradavky jako kávová zrnka.


„… si budeš muset přeprat v potoce tílko… sem ti ho vzadu na krku zasvinil… furt mi to teče…“
„nejradši bych tě tam hodil i s trikem…“ zafuněl brácha.
„…taky si mu nemusel říkat…“
„co, co sem mu nemusel říkat?"
„že…“
„dyk by tě zabil… a ani bych se mu nedivil…“


Posunula se. Teď mu seděla na kolenou a dravě z něj tahala šortky. Nadzvedával se v bocích a netrpělivě jí pomáhal. Předklonila se. Slyšel jsem, jak v něm klokotavě chrčí. Pohupovala se nad ním a on jí velkou dlaní mnul prsa. V jednu chvíli ji odhodil, vysoukal se ze sevření stehen, překlopil ji na záda a nalehl na ni…
Vypínala se pod jeho tělem do oblouku, sténala…pták přibíjený k vratům. Naráželi o sebe kyčlemi, vlny, vycházející ze středobodu jejich těl rozkolébaly louku, mnou kývaly a mě zalévaly…


Došli jsme dolů k potoku. Brácha mě složil do trávy a praštil sebou vedle. Byl upocený, zkrvavený a rudý námahou. „…mi řekni, proč si na sebe neupozornil…před tím…?“
„…sem si nejdřív myslel, že mě minou… no, a ten správnej okamžik sem prošvih… potom už bylo jen důležitý, aby si mě nevšimli…“
„což se, ovšem, nestalo…“
„…což se, bohužel, nestalo…“


Když se naše oči setkaly, nejdřív jako by nechápala. Chvíli jsme se na sebe v ustrnutí dívali, až potom vypískla „…ježiši, někdo tu je…někdo se na nás dívá…tam…“
Vyskočil, setřásl šortky, které mu překážely někde dole u kotníků a po několika skocích stál nade mnou, penis stále ve výhrůžné erekci…
„…ty hajzle šmírácká, šmejde jeden zasranej, vstávej! …jó, tys nechtěl?“ Popadl mě jednou rukou pod krkem, běsnou silou mě nadzvedl. „Tys nechtěl? A proč máš teda ruku v gatích, cóóó?!“ prskal mi sliny do tváře ze vzdálenosti dvou centimetrů…
Cože? Já že mám…že mám ruku v kalho… Byla tam…
Údery prokládal křikem „tak vstávej, ty hajzle…“ ani nevím, kolik jsem jich dostal. Najednou do něj zezadu někdo vrazil, až heknul a pustil mě na zem, jen to žuchlo. Brácha. Postavil se proti němu jako rozzuřený bizon. Nepříčetně na něj řval. Slyšel jsem jen útržky slov, v uších mi hučelo, před očima se mi tmělo…


„…neměl si mu říkat…“
„…hele, nezačínej s tím zas…“
„…to, no, to vo tom kriplovi…“
„…sem mu nic takovýho neřek…“
„…já vím, si mu to řek fajnově…že paraplegik…“
„…umlátil by tě…“
„…víš, sem měl pocit, jako že bych mu to taky moh nandat, kdybych teda chtěl, nebo že si to aspoň myslí,…že se spolu normálně můžeme porvat…normálně…víš…?“ sralo mě, jak se mi láme hlas, sralo mě, že to brácha slyší, sralo mě, jak ho to sere…
Vstal, vypáčil z kopřiv zamaskovanej vozejk, můj „ferarák“, přistavil ho těsně ke mně „…si tam vlez…“