Jsou staré dveře
ve stropě
skrývají mi před očima
nevhodný pro anonyma
nadýchaný polosvět.

Skrz ně občas
slyším hlas
paní v bílém mě má ráda
(ještě na mně není řada)
do rukou mi vkládá třas.

Probouzí mě
k výkřiku
(jako bych už neměl dost)
a dochází mi skutečnost
že v noci brává za kliku.

Pak denní světlo
za oknem
mi utrpení zpestří hláškou
"Nebuď jako malej, bráško,
teď je život a ty v něm."

Jsou staré dveře
ve stropě
příliš slabá barikáda
a paní v bílém mě má ráda
pokaždé mě vrátí zpět.

Ty! -
Jak si vlastně říkáš?

Přiveď

Všechny svoje démony
a běsy
Ale nech konečně zavřené
(když usínám na konci dne)
ty dveře, co mě děsí.