Předmluva: Věnováno českým drahám a těm, kteří nikdy nezapomenou

Pestrobarevný život lidský je tvor hravý a od přírody vpravdě vynalézavý. Mezi jeho hlavní záliby patří permanentní nadržování těm, kteří si to vůbec nezaslouží. Ti ostatní mají možnost vybrat si z široké nabídky těžko stravitelných životních situací, stimulujících obranné mechanismy duševní svěžesti. V nejtěžších případech stává se pak denní snění jasnou volbou.
Problémy - neřešící útěk do vlastní reality, s okamžitou možností návratu, překlene nevyžádané období temna a beznaděje…


„… Jan Perner bude na svém příjezdu asi 15 minut opožděn, “ prohlásil nádražní tlampač školeným hlasem, „za zpoždění, vzniklé technickou závadou na trati, se cestujícím omlouváme,“ zachrchlal upřímně a odmlčel se.
Soudě podle reakcí lesních včel, v jejichž roj se transformoval nespokojený dav cestujících, nepadla dobře míněná slova hlasatelova na úrodnou zem.
„Jsou to hajzlové,“ nechal se slyšet prošedivělý pán, a na několik nekonečných minut okusil starcovu auru životní moudrosti každý v okruhu padesáti metrů. Zdarma a nedobrovolně. O dobrou náladu se průběžně starala i různá hlášení. O zpoždění vlaků, omluvy, vysvětlení a tak.

Peron praskal ve švech a atmosféra houstla. Všechny platící cestující, bez rozdílů rasy, sexuální orientace, nebo náboženského vyznání, stmelila nečekaně jedna společná myšlenka. Bylo to odhodlání naplnit dvojnásobný až trojnásobný počet vagónů, případně vlakových souprav, než který se vyloupl zpoza rohu a doskřípěl k nástupišti. Z výrazu ve tvářích jsem vyčetl lehké zklamání.
Protože jsem člověk dobře vychovaný, zásadně se netlačím do vlaků jako smyslu zbavený, natož abych nekoukal napravo ani nalevo, vrážel do lidí a šlapal jim po nohách. K mé smůle se zbývajícímu tisíci pasažérů na nástupišti asi nedostalo řádného vychování a zaujali jiný, agresivnější postoj. Než bys řek’, ta spodní byla moje, byl jsem vytlačen, takříkajíc, na vedlejší kolej. Z dobře vybudované pozice na peronu, kterou jsem si zajistil včasným příchodem, propracoval jsem se až na samotný konec nelítostné vřavy. Ten bývá tvořen zpravidla z důchodců, fyzicky slabších spolucestujících, nevidomých, vozíčkářů, kombinacemi uvedených tipů a průvodčího.
Krátká strkanice v kolejišti, několik plaveckých temp interiérem dobytčího vozu a útulná chodbička u hajzlíku se těší z moji milé společnosti. Nakonec nebude tak zle, ale po bitvě je každý generálem. Nepočítám-li dva oddíly skautíků, nezbytný počet čtyřnohých přátel a tucet sardinek bez zvláštního zařazení, stojím zde zcela sám. Až se mi zastesklo po společnosti lidí.

Pátek je pro mne nejkrásnějším dnem v týdnu; od tohoto dne dvojnásob.

Zatímco jsme stáli na nádraží a vlak nabíral zpoždění, poptávka po kyslíku už několikanásobně převyšovala nabídku. Dýchavičné napětí přerušil krátký hvizd a já přemýšlel, zda jsem kdy slyšel něco krásnějšího. Vlaková souprava sebou trhla. Zalovil jsem v batohu a navnaděn píšťalou vytáhl mp3 přehrávač. Poslech kvalitní hudby, jak známo, dlouhou cestu zkrátí a nudu vystřídá zábava. Pro rachot, který je v těchto místech vagónu poměrně častým hostem, jsem ale neslyšel ani notu.
Dobrá, snad je tedy vhodná doba osvěžit své čivy pohledem z okna, vesele ubíhající krajina, drncání pražců, slunce se noří… ne, pravěká špína za okny, v několika vrstvách, můj nápad jednoznačně nepodpoří. Pohled tímto oknem evokuje jen čirou beznaděj, prázdnotu, tmu... nebo možná pohled plaché laně, ukryté pod rouškou noci, stírající sametovým tělem kapičky rosy ze stébel trav.
Smrdí to tu. Kýčem, možná se vracím do reality. Vlak stojí v poli.

Ve chvíli, kdy se po načerpání nových sil znovu líně rozjíždí, přechází k nám z vedlejšího vagónu extravagantně vyhlížející osoba a přilévá svoji přítomností něco oleje do ohně. A není to holka šetřivá. Nestojí v mé bezprostřední blízkosti, což zdaleka nevylučuje možnost, vychutnat si do sytosti pachovou směs shnilých jablek a výkalů, kterou disponuje její zanedbaný zevnějšek. Časový prostor tu je možná až zbytečně velký. Není cesty zpět. Každý bude jednoho krásného dne pykat za své hříchy; to snad ví každé malé děcko.
Přemýšlím, koho jsem v poslední době zavraždil zvlášť brutálním způsobem. Domníval jsem se, že fraktura probíhající laterální stěnou orbity (dále přes processus frontalis maxillae na protější stranu), kterou jsem způsobil tupým předmětem nejmenované mouše domácí, je již 25 let promlčena. Z posledních sil upírám krví podlitý zrak k tmavohnědým šmouhám za oknem a pokouším si představit okolní krajinu jen tak, v podzimních nedbalkách.

Nuže… nenasytné štíty hor pomalu polykají slunce, přípravy na dnešní noc jsou v plném proudu. Hlavní hvězdou večera bude měsíc, podíváme se za rodinkou buků, příběhem nás provede vodící laň.
Několik laní, ukrytých pod rouškou noci, sestupuje po úbočí hory k potoku. Pracují v maximálním utajení. Tam dole v údolí, pod vykotlanou vrbou, splácí noc co noc své žízni dluh. Vodící laň, protřelá životem, tiše vypráví o bublajícím potůčku skákajícím z kamene na kamen.

…pramení prý u paty hory, která je po dlouhá staletí obývána rodinou buků. Snad od doby co svět světem stojí, střeží horu od údolí po samotný vrchol, hrozivě bdící nad krajem. Mohutní velikáni z údolí, stavící na obdiv dokonalost těla, s korunami plnými života a lesku; svádí od pradávna tvrdý boj o svá území s kočovnými kmeny vrb a olší. Na svahu hory, pod vrcholem, bydlí ti nejzkušenější a nejmoudřejší z nich, kteří po dlouhé věky dokazovaly, že jejich touha žít je silnější než kámen, tužší než mráz a vytrvalejší než vítr. Jsou svými pány, strůjci svého štěstí. Daly přednost svobodě a hrdosti před provinčním životem údolňáka, zbroceném mízou bitev. Na vrchol hory schovaný v mracích, který po celý rok sužují kruté mrazy a bičují mocné větry, se neodváží ani ti nejodvážnější z nejodvážnějších. Toto drsné nehostinné místo si před staletími vybrala borovice. Vyděděnec, psanec. Zvrásněná a pokroucená, jako by nesla snad veškerou tíhu světa. Dost stará na to, aby pamatovala, dost živá na to, aby nezapomněla…