Když odcházel z bytu,
prý na pár dní,
jenom na nějaké vyšetření,
protože doktorům se nelíbil jeho kašel,
ani se neotočil.
Já nevím, jestli něco tušil nebo ne,
ale vím, že zlatý snubní prsten,
ten s vyrytým datem svatby,
pečlivě uložil do šuplíku ve skříni,
k utrženým knoflíkům,
kousíčkům bílé školní křídy,
všelijakým odznáčkům a tak dál.

Dlouhé hodiny ležel v divné, cizí posteli,
jen tak odpočíval.
Někdy hleděl z okna ven, na ulici.

Potřeboval dýchat čerstvý vzduch,
ale okno nešlo bohužel otevřít
správným směrem.

Když jsme jeli s bráchou pro jeho věci,
byl krásný jarní den,
ten den, kdy se mámě
všechno zvrtlo.
Byla bezradná a šílela a myslela,
že se tátův snubní prsten někde ztratil.
Chtěla padnout na kolena a prosit,
chtěla oddálit pravdu aspoň o pár vteřin.
Když zhasnou světla a zavřou dveře,
tápavě chodíte a děláte, co se od vás čeká,
ale všechno se odehrává potmě.
Může se snad někdo divit,
že v takové situaci sáhla vedle?
Pro můj černý maturitní oblek,
který náhodou visel v tátově skříni,
můj památeční oblek,
který mi byl už dávno nesnesitelně malý.
Nemluvě o tátovi.
Mnohem později jsem se musel smát.
Aspoň tohle je ale pravda -
tátův prstýnek se našel.

Minulý týden jsem při úklidu
nemilosrdně vyházel
všechny svoje staré šaty,
do nichž se dneska nevejdu.
Teď už mi zbývá doplnit
jen tři nejdůležitější řádky:

Promiň, tati.
Zapomněl jsem ti říct,
že tě mám rád.


(2009)

P.S. Maxwellova Spoušť mě ponoukla k tomu, abych tenhle starší text trochu oprášil a zkusil vystavit vám na oči... omlouvám se :-)