„Ne, ne, to nejde,“ slyším svůj vlastní hlas.
A on se jenom otráveně opře o stěnu. „Co nejde? Co chceš zase říkat?“
A já se chci ohradit proti tomu zase. Ale copak nemá pravdu? Jenomže ještě nikdy jsme nedošli tak daleko… „Nechtěla jsem,“ koktám.
„Nechtěla jsi co?“ tváří se naštvaně, ale vím, že je jenom smutný. „Tohle říct, anebo vůbec nic?“
A já nevím. Protože jsem samozřejmě nikdy nechtěla vůbec nic. Jenom jsem na to teď trochu zapomněla... Vytržená z divokého snu, probudilo se někde uvnitř moje já, vyděsilo se. Uvidělo nás, naše těla tak blízko u sebe… Výkřik leknutí a rukama jsem si povytáhla kalhotky, které mi začal sundávat. A teď jako socha; bez hnutí, jenom cítím chladný vzduch proudící z okna, hladí moje nahé tělo; a mám strach sáhnout po peřině, čekám na nějaké slovo, na rozhřešení.
„Proč?“ ptá se on; a já otvírám pusu beze slov, jako ryba. Cítím bezmocnou trapnost téhle chvíle; ale co můžu dělat dál? Teď?
Křičím sama na sebe: PROČ? Tak se spolu vyspíme, a co?!
Jenomže to nejde, nejde, nejde. Vždyť já ho přece nesnáším; vždycky jsem ho nesnášela. A teď ho vidím před sebou – a je to pořád on. Ten protivný kluk, od prvního setkání protivný. Pamatuju si, jak jsem se tehdy těšila, až konečně vystoupí z vlaku, jak mi lezl na nervy už po dvaceti minutách.
Jenomže co se to dělo před chvílí? (a ne poprvé, jenom tentokrát… o pár svršků dolů…) Myslela jsem, že tohle už máme za sebou; že já už tohle mám za sebou, že už nemám zapotřebí a že se do podobně trapných situací už nikdy nezapletu. A jestli jo, jestli, takže budu schopná narovinu říct: „Nejde to, protože to přece víš stejně dobře jako já. Nesnáším tě. Byla by to akorát špinavá skvrna na našich životech, nebuď pitomý, vyspí se s tebou jiná.“
Ale mlčím, mlčím a koukám na něj. A on taky mlčí, tak podivně rezignovaně. Jako by mu to už bylo i jedno, večer se někam rozplynul, všechno se ztratilo. Možná jsme měli zavřít to okno, říkám si (a je mi zima).
Ale ne, oknem to neuteklo.
Jsem to já.
Ale kde jsem byla já včera? Kde jsem byla před pár hodinami, kdy jsem zaklepala na dveře jeho bytu a objala ho hned za nimi. Ptal se, co se děje a já málem brečela, když jsem mu měla říct, co jsem věděla.
Nejprve se k té holce choval vlažně, jako by mu na ní vůbec nezáleželo. A mě to štvalo; snad proto, že jsem mu to nevěřila, anebo proto, že ke mně se kluci taky takhle chovají, jenom tomu nechci věřit. A pohled na něj, pohled na ni, mi připomínal moje trapné slepé uličky.
Ale jejich cesta, začalo se zdát, nevede ke zdi. Měnil se vedle ní a pak jednoho dne úplně otočil, začal o ní mluvit jako o své velké lásce. A snad mi to první přišlo vnucené, ale možná jsem jenom záviděla. Ne žárlila, ale záviděla. Záviděla, že někdo má hezký vztah, zatímco já… stále tady.
A pak jsem ji včera večer viděla – už za tmy – jít za ruku s tím cizím klukem. Ani se snad nesnažili moc schovávat. Koukala jsem na ně a bušilo mi srdce. Měla jsem strach; protože já něco takového přece nechci vědět.
Jenomže to už se líbali, objímali svá těla.
Možná jsem to vlastně chtěla vědět, i když vůbec nechtěla. Protože proč jsem pak udělala to, že když se rozloučili, doběhla jsem ji a poklepala jí na rameno?
(S pocitem, že je to správné, že je to tak fér – říct jí, aby se i ona chovala fér… Protože on je můj kamarád… Jenomže tohle nesedí k mojí povaze, moje povaha je nehasit, co nepálí… A tak asi pálilo, tak asi začalo hořet.)
Otočila se a já jsem spolkla všechna slova a ta mě v krku začala dusit.
Zírala na mě. „A-ahoj.“
„Kdo… kdo to byl? To nebyl… Petr.“
Zbystřila. „Proč?“
A já chtěla říct, že je to vlastně jedno, že mi do toho nic není. Jenomže neschopná mluvit, vnímala jsem mezi stropy srpek měsíce, snažící se porazit městská světla.
Sklopila oči. A pak mi pověděla, jak to všechno je. Že se do tohoto kluka zamilovala už před pár měsíci – a samozřejmě právě tehdy, kdy se k ní Petr začal konečně chovat líp. Asi to vycítil… možná. Nechtěla na něj být hnusná, chtěla mu dát šanci. Jenomže… však že vidím.
Jak mu to má říct? Má strach. Zdá se, že to bere až patologicky vážně. Má ten pocit…
A pak ta pitomá věta, po které jsme na sebe obě koukaly dost zmateně, že opravdu padla: „Nemůžeš mu to říct ty?“
Jenomže takhle se to nedělá, tyhle věci se naházejí na jiné. A je to její vina, že jsem nahá na jeho posteli.
Protože kdyby mu to řekla ona, dojímalo by mě to na dálku, a ne takhle na dotek.
Proč mě to vůbec dojímá?
Vždyť se ani nezdálo, že by se ho to dotklo… Snad víc mě. Jenom trochu hrál, cítil mě vedle sebe a věděl líp než já, co právě cítím; co cítím, utopená ve snu našich těl.
A já teď znovu, ale jenom v myšlenkách, šeptám: „Vždyť víš, víš, že tě nenávidím, nenávidím. A proto to prostě nejde, nejde.“ Ale mlčím. (A v natahujícím se trapném tichu jsem přes sebe konečně hodila tu peřinu.)
Co když jsme si souzeni právě pro tuhle nenávist? Proč bychom se jinak takhle pořád potkávali?
(Souzeni?)
Celé ty roky, pořád jsme se sobě pletli do cesty. Přitažlivost, která se zase netrefila na dva správné lidi. A došlo to tak daleko, že mi teď připadá krásný, i teď, když cítím, jak ho nesnáším, je krásný.
Zavřít oči! Může se to dít jenom tak? Může se vůbec něco dít jenom tak?
…
Blázne. Samozřejmě že může. A stále děje. A já jenom chci věřit, že to tak není… A i kdyby nebylo, tak to nikdy není tak, aby to bylo dobře. A jestli je nějaký Bůh, tak se teď na nás dívá, směje se a jí popcorn, zatímco já sleduju Petra a snažím se vyčíst z jeho očí, z jeho těla, jestli už je po všem, jestli už se můžu oblíct a někam zmizet.
„Příště už to dopadne,“ řekl mi pak. Řekl to tak přesvědčeně, že mě zamrazilo. Protože jsem i já věděla, že příště už to dopadne. A proto se budu muset snažit, aby nebylo žádné příště.
Co budu dělat se svým životem, až se jednoho dne najdu vedle něj, vedle člověka, kterého nesnáším, ale zároveň asi miluju… (a ještě k tomu klišé).
Jenomže já ho nemiluju, nemiluju, nemiluju, říkám si. Jdu tmou a říkám si: „Už nikdy, nikdy, nikdy.“
A další slova, slova, slova.