"Víš, Harry, náš svět neobývají jen kouzelníci a motáci. Jsou tu ještě další povolání vo kterejch zatim nic nevíš.
I voni dokážou kontrolovat magii, každej podle svýho. A i voni maj svý školy."
Hagrid, několik hodin poté co Harry Potter úspěšně složil OVCE.
Jmenuju se George O'Connel a studuju na Kráčovské akademii zlodějských umění, zkráceně KAZU. Kráčov se nachází kousek, asi dvě hodiny cesty vlakem, severně od Belfastu. Je mi třináct let a ve škole jsem od svých jedenácti. Na školu jsem se dostal poté, co jsem dokázal celou vyučovací hodinu matematiky sedět ve třídě bez toho, aby mně někdo spatřil. Vnímal mě jen jeden člověk, který seděl vzadu ve třídě, ale jeho existenci jsem si uvědomil pouze já a to jen proto, že mně oslovil. Řekl, "Zdá se,hochu, že máš talent nebýt vidět. Nechtěl by ses v tom zdokonalit?" A tak jsem se stal Adeptem.

První rok na škole byl poněkud zvláštní. Když nás spatřil některý z našich vychovatelů, okamžitě jsme dostali trestné body a to bez ohledu na to, že jsme se vyskytovali na mistech, kde jsme měli být. Během některých vyučovacích hodin to bylo velmi zajímavé, hlavně díky větám typu "Pane Tsungu, nejen že nedáváte pozor, nesledujete výklad, ale ještě je vás při tom vidět." Matematika se tu v podstatě neučí, jen jakési kupecké počty a zbožíznalství. Asi je důležité vědet, jestli je lepší ukrást oheň bohům nebo prádlo ze šňůry. Co se mně týče, mám raději praktika z hlavního předmětu. Připlížit se k nic netušící oběti a jako břitva ostrou dýkou jim z opasku odříznout srpci napěchovaný váček je vážně sranda. Zvlášt když si počkáte, jak se tváří, když se pokouší zaplatit teď už vašima penězma.
Příběh, co vám chci vyprávět, vlastně začal na jedněch takových praktikách. Byli jsme v terénu pod vedením našeho profesora kapsářství Mikea Weavera. "Vážení" začal, "vaším dnešním úkolem je komukoliv na této ulici ukrást co nejneobvyklejší předmět. Peníze se pro tentokrát nepočítají, pokud nebudou uloženy ve velmi zvláštním váčku. Pokud vás zajímá, kdo v tomto testu zvítězil vloni, tak to byl student, který přinesl zubní protézu zlatého draka. A předem upozorňuji, kdo bude přistižen, automaticky neuspěl a napíše stostránkovou práci na téma Mimikri, terén a jejich praktické využití. Limit na úkol jsou čtyři hodiny. Začněte. Kdo přinese nejosobnější předmět, dostane nejvyšší počet bodů." A to v podstatě rozhodlo. Na otázku předčasně vyspělého repetenta Káji Malíka, jestli je podprsenka dostatečně osobní, profesor odpověděl že ano, ale nechť si vážený pan student uvědomí, že nejsme sňatkoví podvodníci a známí svůdci žen, ale zloději. Což definuje i způsob získáni onoho artefaktu.Pak už jen zavelel rozchod.

Vyplížili jsme se z postraní uličky, kde se poučení před testem konalo a dali jsme se do práce. Zopakoval jsem si v hlavě postup.
1. Splynout s prostředím.
2. Vytipovat oběť.
3. Provést akci

Splývání

Nebudete tomu možná ani věřit, ale v našem městě je nejrozšířenější psychickou poruchou paranoia. Každý si neustále myslí, že by mohl být okraden. Nechápu proč. Samozřejmě kromě již vystudovaných zlodějů, kteří nás až na drobné vyjímky vcelku bez problémů vidí. Nebudu prozrazovat jak a proč, ale snad moc nevykecám když řeknu, že to souvisí s tím, jak se člověk dívá kolem sebe. Abych pravdu řekl, profesionála nevidíme ani my a to jsme na to školeni.
Vyhlédl jsem si místečko s dobrým rozhledem na celou ulici a začal přemýšlet, jak se na tu střechu s gargoylem dostanu. Prohrábl jsem svoji brašnu s převleky a našel to co jsem hledal. Astrolog! Hedvábné roucho pošité hvězdami a krásný mosazný holandský dalekohled. Přehodit přes sebe hábit a nasadit špičatý klobouk bylo dílem okamžiku a za chvíli jsem už klepal na dveře domu s výhodně položenou střechou.
Otevřela mi žena asi padesátiletá a nedůvěřivě si mně přeměřila pohledem. "Nic nekupujem, na horoskopy nevěříme a pán nikoho nepřijímá." řekla. Hospodyně, blesklo mi hlavou. "Ale madam," povídám tak nejpříjemněji, jak to jde "nedovolil bych si vaši jistě skvěle vedenou domácnost obtěžovat banálními obchodními nabídkami. Jen bych rád využil vaší střechy, jako pozorovatelny lidských osudů." S pravdou dojdeš nejdál, říkali nám ve škole. Ta rachejtle na mně vrhla další ze svých podezíravých pohledů a přidala ještě jeden opovržlivý. Pak poněkud povolila. "No, jestli jenom to..." ustoupila ze dveří a uvolnila mi cestu ke schodišti. Začal jsem stoupat po schodech vzhůru a cestou jsem se pokud možno nenápadně rozhlížel po vybavení domu. Zvláštní bylo, že v celém domě byla cítit zvláštní, mírně tísnivá atmosféra. Baba mi dusala v patách,jako by se bála, že jí tam něco ukradnu. V prvním patře mi ukázala stropní dveře s výklopným schodištěm. Tyčí, která byla opodál opřená o stěnu, jsem schodiště stáhnul dolů a po schodech vystoupal na půdu. Půda páchla prachem, zatuchlinou a holubím trusem ale jinak působila poměrně čistým, umeteným dojmem. Hospodyně už za mnou nešla, asi se jí nechtělo lézt do schodů, nehledě k tomu že na půdě stejně nebylo co šlohnout. Našel jsem žebřík k vikýři a vylezl po něm na střechu.
Miluju ten pocit, stát vysoko nad ulicemi a pozorovat cvrkot dole. Vítr vám šlehá do tváře, lidi na ulici se pachtí za svými přízemními starostmi a nad vámi jsou už jen ptáci a oblaka....
Vytáhnul jsem z brašny dalekohled a začal vyhledávat cíl své akce.

Tipování

Základní poučka teorie zlodějiny říká: "Lup je zjevný." Převedeno do běžné řeči, z toho jak člověk vypadá, se dá usuzovat, co se mu dá ukrást. Platí to i o domech. Těžko od dobře oblečeného člověka s napěchovaným měšcem můžete očekávat, že bude mít v kapse sbírku japonské milostné poezie a naopak člověk v roztrhaných hadrech a s potunickou holí bude mít těžko napěchovaný měšec. A co se domů týče, ty s opadanou omítkou nejspíš nebudou skrývat truhlu s pokladem. Tenhle byl... zvláštní. Tísnivá a smutná atmosféra prostupovala vším. Jen ten gargoyl vedle mne se svým sardonickým úsměvem sledoval dění pod námi. Pozorovali jsme spolu ulici a já se snažil vytipovat nejzajímavější kořist. Najednou jsem z domu pod sebou zaslechl podivný hluboký zvuk, který by se asi dal nejlépe popsat jako brum trafostanice. Vzpoměl jsem si, že nám na hodinách aplikované magie a základů zaklínání profesor Schmendrick říkal, že podobný zvuk doprovází působení silných rituálních zaklínadel nebo rituálů k vyvolání démona. Takže, v tomhle domě bezpochyby někdo provozuje magii, která podle určitého nazlobeného podtónu v rituálním brumu určitě nebude pozitivní. Nacpal jsem převlek astrologa zpátky do brašny a vyndal lano s kotvičkou. Lano jsem pevně uvázal okolo komínu a začal se spouštět po zadní zdi domu. Zašeptal jsem zaklínadlo pro přizpůsobení barvy šatů okolí a mé doposud černé oblečení zešedlo na stejný odstín, jako měla omítka domu. Měl jsem opět štěstí, protože hned první okno, na které jsem narazil, bylo kryto žaluziemi, mezi kterými prosvítalo světlo pěti svíček, rozestavěných do pentagramu nakresleného na zemi. Uprostřed obrazce stála postava v černé kápi a podstavec s otevřenou knihou. Muž prováděl rukama složitá gesta a stránky v knize se samy otáčely. Mimo pentagram, v trojúhelníku, se začaly objevovat podivné tvary jakoby utkané z mlhy. Nakonec, jako by se mlžný opar rozhodl pro jeden konkrétní tvar, stal se z něj démon známý po celém našem světě jako mozkomor. Mozkomor! Postrach každého zločince, bachař z Azkabanu! Odlepil jsem se od okna a skryl se mimo výhled. Mráz mi běhal po zádech a srdce bušilo tak, že jsem se bál, aby ho čaroděj vevniř nezaslechl. Rituální brum stále sílil a začala se do něj mísit slova rituálu. Slova jejichž významu jsem nerozuměl ale už podle tónu jakým byla pronášena jsem věděl, že bych jim stejně rozumět nechtěl. Čaroděj už skoro křičel a bylo cítit, že rituál vrcholí. Zavřel jsem oči a čekal kdy svět okolo mně vybouchne a shoří v pekelných plamenech. A pak náhle všechno utichlo. Pomalu jsem začal slyšet normální zvuky jako zpěv ptáků, handrkování trhovců a tak. Risknul jsem otevření očí a všechno okolo se zdálo být v normálu. Nahlédnul jsem oknem dovnitř. V místnosti už nebyl ani mozkomor, ani čaroděj. Jen na místě kde mozkomor původně stál, nyní, asi stopu nad podlahou, levitovalo černé vejce. Uvědomil jsem si, proč jsem vlastně tady. "Tak tohle, Georgi,"řekl jsem si "je tvůj splněný úkol z praktik."

Akce!

Z opasku jsem vytáhl háček a nacvičeným pohybem zvenčí otevřel okno. Protáhl jsem se dovnitř a přesto že v místnosti nikdo nebyl, pro jistotu jsem opět zaklínadlem přízpůsobil barvu šatů okolí. Co kdyby, žejo. Šlohnul jsem to vejce a oknem se vrátil zpátky na provaz. Jenže... ten prevít se přetrhnul,zatracená smůla. Zhučel jsem z výšky druhého podlaží rovnou do záhonu růžových keřů. Pravda, keř do kterého jsem spadl, ztlumil následky pádu, ale víte, ona růže je na omak poněkud nepříjemná květina. A jako by té smůly nebylo dost, z druhého patra se ozval výkřik. "Můj krystal! Kde je můj krystal?!!" No, neměl jsem moc chuti do odpovědi a dost rychle jsem začal hledat východisko z krajně nezáviděníhodné situace. Růžový keř, kde jsem trávil poslední chvíle svého zaslouženého odpočinku, byl poněkud nepohodlný a čaroděj, shánějící se po svém vejci, vykřikoval stále nazlobeněji. Rozhodl jsem se nečekat, až vykoukne z okna a najde mně, jak oceňuji vůni jeho pečlivě pěstovaného keře a vyrazil jsem z jeho zahrádky pryč. Jediný problém nastal při zdolávání zděného plotu. Kotvička s lanem, kterou jsem k tomu účelu obvykle používal, visela ve druhém patře. Naštěstí plot nebyl tak vysoký, abych se z výskoku nedokázal zachytit vršku hradby, což jsem dost rychle učinil a následně seskočil na druhou stranu. Právě včas! Nad hlavou mi prohučel zelený plamen a místo kam dopadl... no, rozhodně tam sedm let tráva neporoste. "Vidim tě, zmetku!" zařval čaroděj, namířil na mě hůlkou a "AVADA KE.." Nedořekl. Kámen který jsem po něm hodil, mu asi narušil koncentraci a to tak, že se skácel jako špalek. Nečekal jsem až se probudí a pádil na místo setkání.
Když jsem dorazil, samozřejmě tam nikdo nebyl... vidět. Tak jsem taky nahodil kamufláž, uvelebil se za popelnicí a trošku si zdřímnul.
Probudil jsem se, až když nás profesor Weaver svolával k závěru praktik. Nastoupili jsme do řady a v rukou jsme drželi své uloupené předměty. Tedy, až na těch pár, co byli drženi lidmi, které se pokoušeli oloupit. Ty uloupené předměty byly docela legrace. Někteří, vcelku bez fantazie, přinesli různé protézy, zubními počínaje, přes různé končetiny, až po skleněné tygří oko. Jiní přinesli opravdu zajímavé peněženky, například trezor od Gringotů. Kolega Ivanov projevil skutečně velkou fyzickou sílu, když ho přinesl i se všemi strážnými skřety místní banky. Toho gargoyla, co přinesl Tsung Wei jsem bezpečně poznal, snad podle toho sardonického úsměvu. Proferor Weaver prošel okolo naší řady, diskvalifikoval Ivanova za ty skřety a u mě se zastavil. "Pane O'Connele, co to je?" Podal jsem mu vejce a sledoval, jak se bude tvářit. No, přál bych vám videt ten vyraz, tak očividně vyděseného člověka jsem ještě neviděl. Svléknul si kabát, udělal z něj takové hnízdečko a vejce do něj velmi opatrně usadil. Přikryl ho pláštěm a zadíval se na mě. "Pane O'Connele, to co jste přinesl, je velmi zlý předmět. Osobně obdivuji vaši odvahu, s jakou jste tento předmět získal ale kladu si otázku, jestli to nebylo spíš vaší nevědomostí." Stručně jsem mu povyprávěl průběh svého plnění praktik i to jak jsem viděl, co vlastně ten čaroděj do vejce zaklínal. "Nikdo vlastně neví" pronesl zamyšleně profesor "kde se mozkomorové v našem světě vzali. Říká se, že to vždy byli spojenci Temného Pána, jeho armáda, a že jen proto, že padl, přijali zaměstnání v Azkabanu. Abych pravdu řekl, vždycky jsem si myslel, že jejich užívání vládou je příliš strašné." Tiše jsem s ním souhlasil. Jenže on tu příšeru neviděl, kdežto já jo. "Pane O'Connele, mohl byste mi ukázat, kde jste to vejce odcizil?"

... a co s lupem?

Profesor a já jsme dorazili k domu, tentokrát maskovaní jako řemeslníci. "Paninko," zahlaholil pedagog "přišli jsme vám překontrolovat vodovod!" a dost hlasitě zabušil na dveře. Moje stará známá se vysunula ze dveří a brulmala si pod vousy "To je ňákýho kvaltování. Nejdřív astrolog, pak kontrolor gargoylů a teď ještě inštalatéři." Pustila nás dál a povídá "Kohoutek v kuchyni ňák divně chrčí." "Máme hlášený," povídá profesor "že problém je v laboratoři. Prasklá stupačka nebo co." Baba se sice ošívala ale do laborky nás zavedla. Divil jsem se, že nám to sežrala protože v laboratoři nebyl vodovod. Jen knihovna, oltářík, pultík na knihu a na zemi vyvolávací kruh. No, profesor vytahnul z brašny fonendoskop a začal poslouchat stěny. Já podobné techniky nemaje, jsem vzal kladívko a začal otloukat podlahu. Ta bréca nás chvíli pozorovala a pak se asi začala nudit a šla si po svých. Na to jsme čekali. Profesor vzal z pultu knihu a začal listovat. "Mám to", řekl za chvíli "vejce se vylíhne za úplňku." "Mistře a nenašel jste jak mu v tom zabránit?" zeptal jsem se. "Jo, tak to jsem taky našel. Akorát že to bude chtít nějaké ingredience. Píšou tady srdce panny a podkovu jednorožce. To je ta jednodušší varianta." "Ta složitější?" Mistr řekl "Elementární dekompozice. Musíme ho prostě rozložit na jednotlivé živly. K tomu potřebujeme jako symbol jeden předmět od každého živlu. Kruh k rituálu by měl být stejný, jako byl použit k vyvolání. Máme jedinou kliku v tom, že mozkomor je dvouživlová bytost. Jenže tady naše štěstí končí. Nevíme jaký kruh byl k jeho vyvolání použit a nevíme ani jaký rituál, nemluvě o tom že ani jeden z nás není čaro.." "Ale já jsem!!" ozvalo se od dveří. "Tak to byste nám mohl poradit, jaký kruh použít" řekl profesor "lorde Voldemorte." Nicméně čaroděj už zase zvedal ruku s hůlkou a otevíral pusu k nějaké roztomilé kletbě. Tentokrát mu slova z úst vzala jeho vlastní kouzelná kniha, vržená profesorem tak dovedně, že padl k zemi jako podťatý. Na nic jsem nečekal, vytáhl z brašny klubko vázacího drátu a svázal mu ruce a nohy. Hůlku jsem mu vzal a zastrčil do brašny. "Myslím, že tímhle činem jste praktika zcela jednoznačně vyhrál pane O'Connele. Voldemortovu hůlku opravdu ještě nikdo nepřinesl." Voldemort pomalu začal přicházet k sobě. Zazmítal se a procedil mezi zuby "Okamžitě mě pusťte,nebo..." "Nebo nic." řekl profesor "Vy nám teď prostě prozradíte, jaký kruh máme použít k dekompozici mozkomořího vejce, my to vyzkoušíme, a pak vás možná uvolníme. Hůlku vám taky vrátíme. Poštou." "Toho budete litovat", soptil Pán zla, "zatraceně litovat." Trošku jsem přitáhnul drát aby se jeho lordstvo nenudilo. Soptění se začalo měnit v bolestivý řev a já se jen tak zmínil o tom že po dvaceti minutách takového tlaku bude mít odkrvení rukou trvalé následky. Voldemort v obličeji střídavě blednoucí bolestí a rudnoucí vzteky s rukama šedomodrýma odkrvením nakonec syknul "Sstrana Šedessát ssedm." Povolil jsem drát a profesor v grimoáru nalistoval příslušnou stranu. Pak vzal vejce a rozkřápnul ho o hlavu lorda Voldemorta. "Kruh k elementární dekompozici musí být na těle čaroděje,který mozkomora vyvolal" dodal a na vysvětlenou ukázal čarodějovu pleš. "Půjdeme, O'Connele" řekl. Dole jsme babizně řekli, že pánovi se v pracovně neudělalo dobře. Spynuli jsme s davem a vrátili se na školu.

Mimochodem jedničku dostal i kolega Tsung za toho Gargoyla. A Kája Malík přinesl tři podprsenky velikosti F.