„Udělala jsem to, babi. Podala jsem ten inzerát a dneska konečně vyšel,“ řekla Vanda a ztěžka dosedla na lavičku vedle stařenky, oděné do černého. Složenými novinami si přitom ovívala zpocený obličej.
Vypadalo to, že léto toho roku bude zvláště vypečené. Poprvé o sobě dalo vědět ještě dřív, než odkvetly jabloně a od té chvíle už nepustilo vládu z ruky. Že léto nemá ruce? Tohle mělo. Drželo jimi pod krkem všechno živé a nechávalo je žíznit, sípat, rudnout a otékat. Obloha se z modré změnila do světle šedé, až měl člověk skoro strach, že stačí mírný vánek a odfoukne nebeskou klenbu stejně snadno jako hrst popela kamsi do hlubin vesmíru. Ale žádný vánek nehrozil. Nejspíš si taky zalezl jako každý rozumný tvor do stínu a s vyplazeným jazykem čekal, jestli se trochu ochladí alespoň po setmění. Většinou marně.

Jediným člověkem, který se neschovával před poledním žárem, byla babi Langová. Jinak než babi jí nikdo neřekl, protože byla – aspoň v jistém smyslu – babičkou jim všem. Za pěkného počasí vysedávala pod stoletou lípou - pomyslným středem nudle zvané Krakorec. Ani pořádnou náves tahle dědina neměla, jen dvě řady domů natěsnaných jeden na druhém kolem rozbité asfaltky. Silnice tady končila, na konci vsi se změnila v úvozovou cestu, aby se posléze coby pěšina ztratila v lese. Les tu byl hluboký, tichý a tajemný jako v dobách, kdy zde po lidské havěti nebylo ani stopy.

„Kdes nechala Vašíka?“ obrátila stařenka k Vandě obličej, v němž plavaly jako matné perly oči potažené bílou mázdrou.
„Spí po obědě. Celé dopoledne se cákal v bazénku a teď usnul jako špalek. Odskočila jsem si jen na chvilku, když jsem vás tu viděla sedět. Chtěla jsem vám to ukázat.“ Vanda nalistovala v novinách inzertní rubriku.
„Koukněte, tady to je.“
„ Děvče drahé,“ pousmála se stařenka (tvář se jí přitom na zlomek vteřiny poskládala jako origami do dravčího úšklebku), „ já jsem ráda, že vůbec vidím ty noviny. Ale písmenka v nich? To po mně nechtěj. Budeš mi to muset přečíst sama.“
„Já… omlouvám se, zapomněla jsem. Je to zase horší?“
„Horší, lepší, na tom nesejde. Tak čti.“
„Dopřejte si dovolenou uprostřed přírody! Nabízím pronájem letního bytu s vlastním sociálním zařízením. Krásné prostředí, mírné ceny, domácí strava… Myslíte, že to zabere?“
„Copak o to,“ pokrčila babi rameny, „ sesumírované to máš dobře, ale dobrý nápad to není. Já jsem tě varovala.“
„To nechápu. Co je špatného na nabídce ubytování? Vždyť je tu tak hezky…“
Vanda se rozhlédla po okolních kopcích, které svíraly Krakorec jako stehna ženský klín. Nad nimi se vznášelo osamělé káně a líně opisovalo pořád stejné kruhy. Lepkavé ticho rušily jen zlatočerné včelí dělnice vysoko v koruně lípy.
„No právě,“ přikývla babi. „ A místní chtějí, aby to tak zůstalo. Koho tu nechtějí, jsou lidi z města. Ale to přece sama víš nejlíp…“
Ano, to Vanda věděla. Až moc dobře. Zatímco omladina z vesnice si podle jakéhosi nepsaného zákona hledala partnery v nejbližším okolí (takže se tu každý druhý jmenoval Pudil, Bednář, Zatloukal nebo Vychodil a z padesátky místních dětí jich bylo osm retardovaných), ji si mladý Hamerník přivedl z města. To už byla těhotná, ale ještě usměvavá. „I na konci světa je třeba troška čerstvé krve,“ vtipkoval Václav, ale netrvalo dlouho a žerty šly stranou.

Vesnice Vandu nepřijala. Komunita čítající necelé dvě stovky duší se před vetřelcem pevně svinula do klubíčka jako ježek. Ať se Vanda pokoušela proniknout dovnitř z kterékoliv strany, čekaly na ni jen naježené ostny. Ty nejostřejší měli Vencovi rodiče. Kdyby měla Vanda o trochu míň tvrdou hlavu, vzdala by to. Opustila by Václava, protože on by tenhle požehnaný kraj (mlékem a srdím oplývající… nebo jak to řekl onen klasik) neopustil nikdy, a vrátila by se tam, odkud přišla.
O jednu svobodnou matku víc či míň… Ale ona se vzdát nemínila. Dokonce ani tehdy ne, když zůstala sama .

„Je to tu všechno postavené na hlavu. Dobře desetina lidí je bez práce, další desetina jsou jako já mámy na mateřské a půlku dědiny tvoří důchodci. Copak si tu vážně nikdo nechce přivydělat pár korun k sociálním dávkám? Co tady letňáci asi tak mohou napáchat za škody? Opotřebují silnici? Vyšlapou v lese pár cestiček navíc? Vykoupí v krámě všechen chleba?“ rozhorlila se Vanda, ale když si všimla, že ji stařenka pozoruje s pobaveným úsměvem na rtech, zmlkla. Babi Langová přece za nic nemůže. A je to jediná osoba, která se k Vandě neotočila zády.
„Já vím - rozčilovat se znamená ničit si zdraví pro blbost druhých,“ povzdychla si. „Nebudu se rozčilovat. Ale taky nebudu čekat s rukama v klíně, až mi banka sebere barák, protože nesplácím hypotéku. Něco dělat musím.“
„A co kdybys ten dům prostě prodala a odešla do města?“
Vanda na ni vyčítavě pohlédla. „Tak už i vy, babi? Vy mě taky odsud vyhazujete?“
Stařenka zavrtěla hlavou.
„Ale nevyhazuju. Dělej, jak myslíš. Já jen, že bys to měla snazší.“
„Nejsem zvyklá si život usnadňovat,“ odsekla Vanda, ale hned se zarazila. Jsem pitomá, babi to přece nemyslela zle. Když budu kolem sebe kopat, ztratím i tu jedinou spřízněnou duši.

„Už budu muset jít,“ dodala mírnějším tónem, „Vašík by se mohl vzbudit. Málková odvedle je jako ostříž. Pokaždé, když ho zaslechne plakat, letí to vyslepičit staré Hamerníkové…“
To já přece vím…
„Ale to vy přece víte. Poslední, o co bych stála, je, aby mě Oni (neřekla Vencovi rodiče, řekla Oni a to velké O zůstalo viset ve vzduchu jako vykřičník) obvinili ze zanedbání péče. Beztak dělají , co můžou, aby malého dostali do výchovy sami. Jako bych já snad byla malomocná nebo co...“
Je to horší, holčičko. Nejsi malomocná, jsi jiná. Tak či tak, vesnice se už postará, abys odešla. Ale sama. Vašík patří sem a tady taky zůstane.
„Mějte se hezky, babi. A pozor na to sluníčko. Ve vašem věku není moc bezpečné se takhle opékat.“
Ve vašem věku… Co ty víš o věku? Nic, vůbec nic.

Stařena pojednou ucítila známý nával slabosti. V hlavě jí zahučel podrážděný roj a rozmazaný obraz světa před očima zmizel úplně. Už je to tu zase, vrací se stále častěji. Ale ona se nepoddá. Ještě ne.
Poposedla a opřela hlavu o kmen lípy. Zhluboka dýchala a pomalu, pomaloučku (jako když znalec ochutnává vzácné víno) nasávala energii, která stoupala od kořenů a neslyšně proudila pod kůrou svraštělou jako její vlastní tvář. Pamatovala tenhle strom, ještě když byl malou sazeničkou. Pamatovala i ten předtím. Stál tu dobrých tři sta let, než zbloudilý blesk rozčísl jeho srdce na polovinu. Pamatovala toho hodně. Co ty víš o věku, ty neopeřené pískle. Nic.

Závrať ustoupila stejně rychle, jak přišla. Fungovalo to. Fungovalo to vždycky. To jen hlupáci hledají elixír věčného mládí. Celá staletí se pachtí za chimérou nesmrtelnosti ve svých začouzených sklepeních i sterilně bílých laboratořích – a pro stromy nevidí les. Jak výstižné. Věčný pramen životadárné síly je právě tam. Ale napít – napít se mohou jen ti, co vědí. Moc jich už nezbývá. Udržet hnízdo dá stále víc práce. Co bylo dřív, přestává platit. Doba se žene kupředu jako šílený kůň a držet s ní krok je stále namáhavější. Cítila, že slábne, ale bránila se byť jen pomyslet na Změnu. Ještě nenastal ten správný čas.

Stařena si začala pobrukovat píseň beze slov. Vzduch kolem ní ztěžkl, napjal se jako struna na houslích a pak se rozechvěl tóny, jež nebyly určeny lidským uším. Hlasy včel v koruně lípy postupně utichaly. Dělnice obtížené pylem slétaly dolů a usazovaly se jako živý koberec na ženině těle. Jedna vedle druhé – pokryly každičký kousek jejích šatů, ruce složené v klíně, šedivé vlasy stažené do drdůlku a nakonec i obličej. A její slepé bílé oči hleděly z té záplavy hmyzích těl přímo do slunce.

Stačilo tak málo. Stačilo, aby se Vanda ohlédla a spatřila ji. Pochopila by, že s některými věcmi sice můžete bojovat, ale nemůžete nad nimi zvítězit. Možná by vykřikla, ale byl by to poslední výkřik v jejím životě. A možná by si jen zacpala ústa a rozběhla se pryč, bez cíle i bez myšlenky na dítě, které poklidně spalo v postýlce.
Ale ona se neohlédla. S hlavou sklopenou pospíchala na samý konec vesnice, kde bílou fasádou a jasnou červení střešních tašek zářil dům. Ostrůvek v moři lhostejnosti, poslední kousek pevné půdy, který jí ještě zbyl. Nedá se o něj připravit. Nikým.