Tu noc jsme toho oba moc nenaspali. Okolo hlavy mi neustále putoval náš kocourek, a spíš než on, mě budil manžel, který ho ode mne odstrkoval.
„Proč ho nenecháš?“ zavrčela jsem na půl pusy.
„Třeba si někde ustele a konečně usne?“
Manžel se usmál:
„Protože na něj jde jaro, copak to nevidíš?
Jaruško, ten chlapec tě miluje.“
Tak to ne, vylezla jsem z postele a kocoura nemilosrdně vyšoupla na balkon. A v duchu mu slibovala brzkou návštěvu veterináře. Pak už jsme nezabrali ani jeden. Mám pocit, že když se blíží rodinná katastrofa, už to poznám dopředu, a tahle fakt stála za to.
Zírala jsem v té tmě na strop, najednou se dveře od ložnice tiše otevřely a ozvalo se:
„Táto, mě strašně zbili.“
Náš nejstarší! Rázem jsme byli oba úplně v pozoru. Bála jsem se rozsvítit, bála jsem se dýchat, bála jsem se dalšího okamžiku.
A bylo to horší, než jsem si vůbec dokázala představit. Ten krásný obličej zřízený nepoznání, holá, pokopaná záda. Už mu bude dvacet, a najednou to byl zase můj malý chlapeček, co potřeboval pochovat. A já nakonec taky. Ztěžka vyprávěl:
„Kuchyň jsme zavřeli až o půlnoci (po škole chodí vařit do jedné hospody), pak jsem se stavil na náměstí na jedno malý, už se to tam strkalo, no a já se do toho dostal taky. Ten jeden mi povídá, ať s ním jdu ven, a já blbec šel. Párkrát jsme si dali pěstí, já už na něj neměl, vždyť je mu aspoň třicet, už jsem se prát nechtěl, tak mi přetáhl mikinu a triko přes hlavu, a hrozně mě skopal.“
Můžete říct, že si za to mohl sám, a budete mít pravdu. Ale já byla v tu chvíli máma, a řekla jenom:
„Budeme volat policii?“
Manžel řekl:
„Je tam ještě? Jak ho poznám?“
„Jo. Vrátil se tam zpátky a vypadá jak strejda Zdenek.“
Manžel na sebe natáhl kalhoty, a mně bylo jasný, že policii volat nebudem. Než jsem synka ošetřila, zjistila jsem přitom, že mu chybí přední zub, byl pán domu zpátky a rovnou si šel do koupelny pod vodovod chladit levačku. Mé oči se ptaly, tak odpovídal:
„Neboj, nic jsem mu neudělal, ale poznal jsem ho hned. Pod okem měl monokl, a zrovna se chlubil, jak zmlátil mladýho kluka. To mě fakt naštvalo. Jenom jsem ho trošku propleskl, ale pamatovat si mě bude.“
Celý roky doma přednáším, jak je škodlivé brát spravedlnost do vlastních rukou, a teď jsem za to byla skoro ráda. Ať to bylo, jak bylo, není fér zkopat mladýho kluka skoro do bezvědomí.
To ráno jsem došla k několika poznáním:
Našeho mladýho si půjčím, jen co trochu splaskne.
Když si váš synek nechá vyrazit zub a vy mu musíte přidat na novej, tak to není ten, co má trochu dopředu, ale ten rovnej.
Myslela jsem si, že jsem mírumilovná osoba, ale tu noc jsem prostě nebyla. Tu noc jsem byla pomstychtivá osoba.
A ještě něco:
Možná máme jedenadvacáté století a emancipaci, ale když se něco takového stane, je muž pořád válečník, a žena u ohniště ošetřuje rány.
Jo a ten zub prej bude stát tři tisíce!