„Skřítku!
Mourine!“

Svolávala moje matka kočky na zahradě a její ječák porážel plastová okna v obýváku. Tisíce střípků vzpomínek se mně v tu chvíli dotkly a mého muže taky. Potichu se zeptal:

“Pamatuješ, jaký to bylo, když ještě žila farářka Kuncová?“

„Ježíši, to víš, že jo, to teda bylo peklo.“

A opravdu bylo. Jako malá jsem si ji pamatovala, jak vozí svoji maminku na invalidním vozíku. Nikoho jiného tenkrát neměla. Už tehdá jí táhlo na sedmdesát. Pak jí maminka zemřela a jí se nejspíš domácnost vymkla z ruky. Roztomilý domeček zarostl křovím, a začaly se k němu stěhovat všechny opuštěné kočky z okolí. Farářka jim otevřela svoje srdce i obydlí, a brzy to tam podle toho vypadalo.

A když těch koček bylo na ni příliš, začala je nosit mojí matce. A vždycky u toho křičela. Hnala se k nám po chodníku a už z dálky volala směrem k našemu domu:

„Paní inženýrko, paní inženýrko, taková krásná kočička, taková tragédie! Podívejte se, jak je strašně nemocná. Má hroznej průjem, a já se o ni nemůžu starat!“

A moje matka, paní inženýrka, rovněž veliká milovnice koček, neměla to srdce poslat farářku i s kočkou do háje, a kočky se ujmula, a platila operace, kapačky, dlahy a rentgeny, a milou kočku si samozřejmě nechala.

Nakonec se to začalo vymykat z ruky i naší matce. Tou dobou jsem byla dávno vdaná, farářce se kvapem blížila devadesátka, její domek byl cítit kočičinou i přes ulici, jenom jedno se nezměnilo. Čas od času, několikrát do roka, se před naším domem ozývalo:

„Paní inženýrko, paní inženýrko, taková tragédie, taková krásná kočička…“

A mojí matce ruply nervy, a řekla farářce, že ona by ráda, ale její zeťák, Kurka, nenávidí všechno živý, a každou kočku vlastnoručně oddělá. Ale protože je moje matka většinou nepříjemně pravdomluvná osoba, přišla se Kurkovi omluvit za tu malou lež. Můj muž, který zrovna ležel na kanapi s kocourem Boříkem, říkal, že jemu to neva, a že by jsme se z těch koček všichni zbláznili.

Doba trochu pokročila a farářka začala potřebovat pečovatelskou službu. Tenkrát se naše vedoucí poprvé zachovala jako vedoucí, a zařekla se, že její pečovatelky tam vstoupí až po deratizační firmě. Skandál byl na světě, všechny církevní špičky oné církve v našem kraji byly v pohotovosti.

„Taková ostuda!“

Křičela na mě, když jsem jí coby pečovatelka přinesla oběd.

„Odblešit mi to sem přišli, ale já přeci žádný kočky nemám. Bílý mundůry měli a všechno to tady vystříkali. Žalovat je budu: Za urážku na cti.“

A zatímco na mně křičela, desítky koček zavřených v neuvěřitelně páchnoucí kuchyni, mňoukaly a narážely vztekle hlavama do dveří. Rychle jsem jí vrazila oběd do špinavých dlaní a upalovala pryč.

Když jsem to doma vyprávěla na balkoně Kurkovi, ozvalo se z ulice:

„Paní inženýrko, paní inženýrko, taková tragédie, taková ubohá, nemocná…“

A můj muž zasyčel rozhodným hlasem:

„Jaruno, vypni zvonek.“