Opravdu těžko se mi hledají kamarádky. Na řeči o úklidu mě neužije, nejsem žádný poklad do domácnosti, tak to prostě je, a o dětech už vůbec ne. Máme tři a měli jsme je dost brzo. Možná proto jsme je moc nevychovávali a ony se nám odvděčily tím, že z nich vyrostly úžasné laskavé bytosti. Každé trochu jiné, se svými zájmy a zvláštnostmi. Co se mě týká, jsou dokonalé.Tečka. Dívám se na ně a jsem pyšná. Ale povídat si o plínkách, škole, školce a dětských chorobách, to se mi fakt nechce. Od té doby, co se všechny sami vykakají a napapají, si připadám jaksi svobodnější. Ale asi to s námi nemají tak těžké, když mě nejstarší syn nedávno upozornil:

„ Mamko, jestli chcete další dítě, máte nejvyšší čas." Ne, to tedy opravdu nechceme. Dětí máme tak akorát.

Vzhledem k tomu se mi poněkud zužuje komunikační prostor s kandidátkami na přátelství. Zapoměla jsem, mám sestru. Je moc hodná a máme se moc rády, zvláště od té doby, co bydlíme každá jinde. Ale i to má své mouchy. Někde mezi kojením třetího a úkoly prvního, spálou prostředního, mi volala:

"Můžem přijet na kafe? Doma jsme si naklidili a nemáme co dělat."

"To víš, že můžeš" zazívala jsem a dlouze jsem hypnotizovala telefon ve snaze pochopit, do kterého konce se mluví. Můj muž mi sebral sluchátko, na rozdíl ode mne našel správný konec hned a povídá:

"Přijeď až zejtra, Jaruška si teď musí lehnout."

Zkrátka a dobře, už to skoro máme za sebou. Občas býváme i sami doma. A tak mám své zájmy. Ale povídejte někomu, že vás baví si číst, vykládat karty, nebo jenom "jen tak bejt", ležet na zádech, koukat do stropu, na jedno ucho poslouchat detektivku, a sladce podřimovat. Vypadala bych jak vyvrhel ze společenství pracovitých mamin.

Jednou už to skoro bylo. Jednou to vypadalo, že se spřátelím s normální pohodovou a přitom atraktivní ženou. Tedy naše holčičky se spřátelily ve školce. A zakrátko to bylo přátelství na život a na smrt. Spaly ve školce vedle sebe, jedly vedle sebe a jenom to, co ta druhá. My jsme se pozdravily při vyzvedávání, občas spolu prohodily pár slov. Brzy došlo na to, kdy která holčička bude u té druhé spát, školka už jim zkrátka nestačila. A tak jsem byla pozvaná na kafe i s naší Beruškou. Taková oťukávací návštěva. Fakt jsem se těšila. Já i Hanička. Jenom do té doby, než jsem Haničku pohladila a zjistila, že ve školce kromě neštovic, co byly před měsícem, chytla taky vši. Neumím lhát a ani mlžit. Prvotní bylo odvšivit Beruš, popřípadně zbytek rodiny, a odvolat návštěvu. Ve své Začarované kabelce jsem chvějící se rukou hledala telefon na kamarádčinu maminku:

" Dobrý den, tady Jarka, chci se vám omluvit, my k vám dneska nemůžeme přijít." Na druhém konci bylo chvíli ticho:

"A proč ne?"

"Proč, protože máme vši" fakt neumím lhát. Zase ticho, takové zvláštní. Pak jsem slyšela:

"No a má postříkanou hlavu? Tak jí ju postříkejte ještě jednou a přijeďte."

A to byl začátek kamarádství stejně starých maminek stejně starých holčiček se stejným náhledem na život. Některé zájmy máme podobné, v něčem jsme odlišné jako den a noc. Nějak nám to nevadí.

Když se nad tím zamyslím, není nic osvobozujícího, než mít přítelkyni, které můžu říct všechno, nebo taky nic, to podle nálady, a která o mě stojí i když máme vši.