Možná proto, že my pečovatelky máme tak blízko ke zdravotnictví, tak se mezi sebou nestydíme. Víme o sobě všechno. Která z nás brala prášky na nervy a už je nebere, která je ještě bere, a která je nebere, ale brzo brát bude. I já chodím pravidelně na kontroly. Na tu poslední jsem šla rovnou z práce. Když jsem si v čekárně sundala bundu, číhla jsem na sebe do zrcadla. Sama sebe jsem se lekla. Byla jsem v obličeji úplně bílá. A věděla jsem, kdo za to může. Babka Vondráčková!

Když jsem loni začala pracovat v denním stacionáři, byla jsem nadšená. Po dvou letech práce v terénu to byla příjemná změna. Říkám, že je to můj stacionář, protože tam pracuju sama. Příjemná garsonka v domě s pečovatelskou službou. Víc, jak čtyři babky se tam nevejdou. A tak jsme tam jako doma a máme se rádi. Chodí tam dámy, co ovdověly, a nechtějí být samy doma, paní Nováková, co by beze mě ráno nevstala z postele, ale jinak je hrozně fajn, a potom babka Vondráčková, která už doma sama být nemůže.

Hned po mém nástupu jsem kvůli vlastnímu přežití zavedla dvě pravidla. Byl to ten den, kdy mi ruply nervy a dceři jedné paní jsem konečně napsala:

"Když dáváte mamince na svačinu tatranku, dejte ji, prosím, také zuby."

Ta pravidla zněla:

Kdo má zuby bude je nosit, a kdo má naslouchátka, bude je taky nosit. Zuby jsem prosadila, s naslouchátky jsem neuspěla. Všem v nich píská, a tak je nechávají doma. A já pak chodím domů úplně vyřvaná.

Každé ráno, rovnou z domu, jdu k paní Novákové. Pomůžu jí z postele, ona se oblékne, zeptá se mě, co je za den, a kam jdeme, a když máme chvilku, tak si spolu zapálíme. Kolem osmé nás naloží auto z pečovatelský, a odveze do stacionáře. Pak přiveze ty další dámy. Uvařím jim kafčo, zkouknem Stefanii, a pak si povídáme. O tom, jaké to bylo, vyrůstat před válkou na Slovenskou, jaké to bylo, pohřbít dva manžele, anebo, jaké to bylo, pracovat celý život jako sestra na tuberkulózním oddělení. Krásný klid tam spolu máme. Po obědě si někdo zdřímne, odpoledne rozvoz domů.

Dokud babka Vondráčková chodila dvakrát týdně, tak jsem byla v pohodě. Od té doby doby, co si doma zlomila ruku, a vytrvale si sundává sádru, a háže ji do popelnice, mi ji rodina vozí každý den. A v tom je ten průšvih, nestihnu se zotavit.

A tak, zatím co mi tři úžasné, ale hluché dámy, křičí své životní příběhy, babka Vondráčková, která toho Alzheimera prostě má, kouká na hodinky, a posté se ptá:

„A kdy já pojedu domů?
Pojede ještě někdo?
Dovezou mě až domů?“

Co stokrát odpovím, je v minutě zapomenuto, a kolotoč otázek začne nanovo. Kdybyste mě o půlnoci vzbudili, tak vám povím, že se narodila třináctého třetí třicet tři, a ještě má svátek, neb už jsem to slyšela milionkrát.

Je to první člověk, kterého jsem viděla, že má na sádře napsáno:

„Nesundávat, nenamáčet, nevyhazovat!“

Někdy, když ona na chvilku usne, ze zoufalství vylezu na chodbu, a zastavím se u stolečku, co má před svým bytem jeden farář z Adventistů. Vezmu si nějakou knížku, a chvilku si v ní čtu. A tak vím, jak to se mnou dopadne. Buď se časem zblázním sama, nebo ze mě bude náboženský fanatik.

Jednoho dne, a možná, že ta chvíle přijde brzy, si ani nevšimnu, že do práce nejezdím na kole, ale vozí mě auto. To už konečně povýším. Poznám to podle toho, že ani kafe si nebudu vařit sama. Někdo ho přede mě postaví. A až bude po obědě, budu se netrpělivě ptát:

„A kdy já pojedu domů?“