U mě ve stacionáři. Sedím vedle paní Kolomazníkové, je úžasná. Sice pořád ještě netrefí do koupelny, ale jako bývalá zdravotní sestřička pamatuje všechny místní doktory, a tak je spolu vždycky drbeme. Na to, že jí bude skoro devadesát, vypadá úžasně. Má sice mírnou sklerózu, ale vždycky to byla hodná a laskavá dáma a zůstalo jí to.
Poslouchám ji a snažím se nevnímat babku Vondráčkovou. Na obou rukou má hodinky, ani jedny nejdou správně, a tak je pořád natahuje, a já se vsadím, že prdlý pérko budou mít oboje. Navíc, celej život byla lakomá, a z tý hladovosti jí zůstala zamykací mánie. V kabelce má asi padesák klíčů a neustále se pokouší zamykat všechny dveře, co tu máme. Teď, už asi podesátý, vstala a zavřela okno. Ruply mi nervy:
„Nechte to okno, paní Vondráčková, je tady třicet stupňů, vždyť se tu udusíme.“
Loupla po mě zlým pohledem a naštvaně řekla:
„Fajn, nic se neděje.“
Při týhle větě mám vždycky chuť vstát a mlátit hlavou do zdi. Probere mě až věta:
„A tak jsem šla a lehla si na koleje, že se nechám přejet.“
Otočím se k paní Kolomazníkové, malinko se usmívá, a chytne mě za ruku. Tak se zeptám:
„Jak to dopadlo?“
Ona se nadechne a vypráví:
„To jsem přišla do jiného stavu, naší Šárce byly teprve tři a o manželovi jsme věděli, že brzo umře. Měl nemocný ledviny a z nemocnice už ho nechtěli pouštět domů ani na propustku. Bylo mu teprve třicet, a já se bála, že narození toho malýho se stejně nedožije. Věděla jsem, že potom budu na všechno sama. A tak jsem si myslela, že půjdu na přerušení.
Ale moje maminka za mnou pořád chodila a říkala:
Karlo, nezabíjej!
A měla pravdu. To malý v sobě jsem zabít nedokázala. A narodil se Oldík. Můj muž umřel, když byly Oldíkovi dva měsíce. Po pohřbu jsem ztratila mlíko, a musela ho krmit rýžovým odvarem. Pak za mnou přišli, že se musím vrátit zpátky do práce. Jenomže přišlo nařízení, že sestřičky musí mít maturitu a mě čekalo dojíždění do školy, do práce, a doma dvě děti. Bylo mi teprve osmadvacet.
Tak jsem nevěděla kudy kam, a chtěla to skončit. Utopení jsem se bála, tak jsem si říkala, že si lehnu na koleje a bude to. Ale moje sestra utíkala za mnou a křičela:
Tak my si ho vezmem, Oldíka, ona totiž nemohla mít děti, my si ho vezmem, ale pamatuj, že maminko už ti nikdy neřekne.
Tak jsem se naštvala a šla jsem domů. Od tý doby mi každej měsíc posílala stovku. Víte, jaký to tenkrát byly peníze?
A co by se mnou teďka bylo, kdybych ho tenkrát dala pryč?“
Ozve se zaťukání na dveře. Je půl třetí a Oldík už je tady.