„Máte jenom minutu,“ řekl komisní hlas v telefonu. A pak už jsem ho slyšela. Jeho, mého muže.

„Marti, Martinko, dneska jsem hrál fotbal,“ a v jeho hlase byla slyšet pýcha. Tak fajn, hrál fotbal, ale mě už to snad bylo fuk.

„Končíme!“ zas ten hlas a já byla ráda. Nechtěla jsem s ním mluvit. Ale nedal se.

„Marti, až mě odsud pustí, přijedeš pro mě?“ škemral.

Do hajzlu, jedna otázka a mně se všechno vrátilo. Jak mi volali od něj z práce, že se zhroutil a odvezla ho sanitka. Nervový kolaps, prý. Nic už nebylo potom jako dřív. Když se vrátil domů, nebyl k poznání. Jenom seděl v kuchyni a kouřil. Mohla jsem do něj mluvit horem dolem, k ničemu to nebylo. A taky spal. Spal skoro pořád. A když nespal, tak kouřil. Ptala jsem se, co bude dál, nevěděl. Bylo mu to všechno fuk.

Léky, co dostal v nemocnici, brzy přestal brát, protože po nich spal, a tak teď nespal vůbec. Věděla jsem, že ještě pár dní, a zblázním se taky. Tak jsem ho donutila k návštěvě psychiatra. Dostal nové léky a doktor mu řekl, že by si měl zažádat o invalidní důchod. Odmítl, že není žádnej mrzák a že chce dělat. A tak byl doma bez peněz a bez práce.

Ten den, kdy mi řekli v nemocnici, že bez léčení nemá šanci, jsem mu spakovala kufry a odvezla ho k matce. Jestli mě doteď neměla ráda, tak teď mě bude nenávidět. A taky že jo. Ještě ve dveřích jsem na ni zařvala, že jestli se nebude léčit, tak podám žádost o rozvod. A taky jsem to udělala. Potřebovala jsem se soustředit na sebe, už mě ničilo, žít za nás za oba.

Trvalo dlouho, než mi zavolala. Už to tak dál nešlo. Souhlasil, že půjde znovu k doktorovi, když půjdu s ním. Dívala jsem se na toho muže. Tolik jsem ho kdysi milovala, ale je to ještě pravda? Už si nebyl ani podobný. Ale držela jsem ho za ruku, když ho lékař přesvědčoval o dlouhodobé hospitalizaci. A přesvědčil. Vypadal tak ztraceně, ten muž, co kdysi býval mužem. A já pochopila, že trocha tý lásky, mojí lásky k němu, tam někde ještě je. Až mě bylo najednou úzko, jak moc mi bylo jasný, že ho mám pořád ráda.

A teď, po prvním měsíci léčení, po tom, co ten člověk, co prospal celé dny, najednou prvně hrál fotbal a byl za to šťastný, teď se mě ptal:

„Až mě odsud pustí, přijedeš pro mě?“



Nechápal jsem, co po mě pořád chce. Teď už mi bylo dobře. Hodně jsem spal, to jo, ale po těch letech, co jsem měl na starosti celej obchoďák, bylo příjemný spát, jak dlouho chci. Ale pořád do mě hučela, jak to bude dál, z čeho budem žít, když jsem ten invalidní důchod odmítl a do žádné práce nemůžu, když neudržím dvě hodiny otevřený oči. Hučela do mě, ale mně už bylo všechno fuk. Nakonec mě naložila jako balík a odvezla k mámě. Stýskalo se mi, ale byly dny, kdy jsem si nedokázal ani vyčistit zuby, natož přemýšlet, co bude dál. Už jsem začal nenávidět sám sebe, ale pomoct jsem si nedokázal. A tak mě přemluvili. Martinka i moje máma.

K návštěvě doktora a nakonec i k léčení. Ty první dny byly fakt krutý. Týden na detoxu, aby se mi vyčistilo tělo od léků, které jsem bral, jak mě napadlo. Diagnosa a celkem slušný výhled do budoucnosti. Když budu pilný pacient, časem se vrátím do normálního života. Jenomže, co to ten normální život je? S invalidním důchodem na hlavu, možná. Bez Martiny určitě. A kam se vlastně vrátím?

A tak tu stojím u telefonního automatu s ošetřovatelem za zády. A v té minutě, co jsem na ten telefon měl, v té chvíli, kdy jsem slyšel její hlas a cítil bolestně stesk, v té minutě jsem dostal strach. A tak se slyším, jak škemrám:

„Marti, Martinko, až mě odsud pustí, přijedeš pro mě?“

Dlouho bylo ticho. Jenom jsem ve sluchátku slyšel, jak dýchá. Ošetřovatel mi ukazoval, že končíme a já se soustředil na tu nezodpovězenou otázku.

„Marti, Martinko, přijedeš pro mě?“



Znovu se naléhavě ptal. Všechny ty roky mi prolétly hlavou, i to že zase hraje fotbal, že se ptá, že už mu to není fuk. I slova lékaře, že šanci má. Řekla jsem:

„Přijedu.“