Nakonec stejně přijela. Na Bohunu je spoleh, ta přijede vždycky. Poznala jsem to, když jedno z těch aut, co mi jezdilo za zády po mostě, zastavilo. Nemusela jsem se ohlížet. Byla tady. Ale z auta nevystoupila. Nechtělo se jí do prudkého deště, který se spustil.
Teď tam tak sedí, už dlouhou chvíli, ten její je nejspíš s ní, já trčím tady nad řekou, a obě čekáme. Čekáme, že nás napadne, co říct. Mě nenapadá nic. Pomalu střízlivím a dochází mi, co jsem to zase provedla. I tak to bylo marné. I kdybych toho vypila sudy, dusot koní v mé hlavě přehlušit nedokážu.
Bohunu už napadlo. Vystupuje z auta a křičí do tmy:
„Proč chlastáš, proč chlastáš, když to neumíš?“ Nepřemlouvá mě, abych neskákala dolů, dávno ví, že to stejně neudělám.
„Jsi o tolik starší, měla bys mě chránit, tak proč mi tohle pořád děláš?“ křičí dál. Pak zmlkne, vzpomněla si na doby, kdy tomu tak nebývalo. Kdy se tiskla ona pod peřinou ke mně během dlouhých rodičovských hádek.
„Vem mě domů,“ prosím.

Jasně, že ji vezmu domů, nebude to letos poprvé ani naposled. Jenom se divím, že má s námi Jakub ještě trpělivost. Se mnou a mojí divokou sestrou. Už v autě mi, pořád ještě opilá, povídá:
„Furt je slyším, ty zoufalý hlasy, a ten koňský dusot, Bohu, Bohunko, co mám dělat?“
„Dej se vyšetřit,“ jsem nemilosrdná, já na to fakt už nemám nervy.

O hodinu později už sedím osprchovaná u nich v kuchyni. Patřičně provinilá. Nějak nevím, co bych k tomu všemu ještě mohla říct. Zato Bohuna je v ráži. Vztekle si mě prohlíží a káže dál:
„Tak ti nevím, jestli seš taková proto, že on byl takovej, anebo proto, že seš prostě po něm?“

Jakub mlčí. Za dva roky, co chodí s naší Bohunkou, nás zná všechny dobře. Dávno pochopil, že míchat se mezi nás nemá smysl.
„Seš sebelítostivá mrcha,“ pokračuje Bohuna, a já pořád mlčím, protože vím, že má pravdu.
„Co s tím?“ pípnu do vzteklého ticha.
„Možná bych věděl,“ prvně se ozve ten tichý kluk.
„Jestli fakt slyšíš hlasy, jestli máš v noci divný sny, vezmu tě za svojí spolužačkou, už pár lidem poradila, je tak trochu čarodějnice. Jsi švihlá dost, tobě se bude líbit.“

Teď koukám já. Kdo by to do něj řekl?
„Švihlí jste oba,“ uzavře debatu Bohuna a naštvaně bouchne dveřmi.

Tak jsem ji poznala, už druhý den. Drobnou, krátkovlasou dívku. Když mi rozhodně podávala ruku, její obrovský pes si mě pátravě prohlížel.
„Já jsem Katka,“ řekla prostě.