Milenka
Trinny 25.3.2011 | 16:04
Do hotelového pokoje se zvolna vkrádal soumrak. Klimatizace příjemně ochlazovala místnost a dávala zapomenout, že venku je přes pětatřicet stupňů ve stínu. Přepychový hotel, uprostřed Dubaje, luxusní apartmá v béžových barvách, zlaté orientální ornamenty kam se oko podívá. Ležel na zádech a klidně spal, unavený odpoledním milováním. Prohlížela si bedlivě jeho tvář. Milovala toho muže, jeho vysokou postavu s rozložitými rameny, příjemnou pravidelnou tvář, jasně modré oči, hřívu bílých vlasů. „Stárne do krásy, je hezčí než když jsme se poznali,“ prolétlo jí hlavou. Jejich milování již postrádalo onu dávnou vášeň, ale pro ni bylo o moc hezčí, byli spolu dokonale sehraní a vášeň nahradila něha. Přesně věděli jak pomalu a něžně dojít spolu na samý vrchol.
„Vstávat, lásko,“ něžně ho pohladila hřbetem ruky po tváři. „Haló, ospalče, budíček.“
Za dvě hodiny je slavnostní večeře ku příležitosti uzavření kontraktu. Zítra odlétají domů.
Už dlouhých dvacet let všechny víkendy a dovolené patřily jeho rodině. Jí zůstávala společná práce, jednou, někdy i dvakrát týdně, spolu strávili večer v jejím bytě, a pak už jen společné služební cesty. Když to spočítala, bylo to určitě mnohem více dní, než společná dovolená s jeho rodinou. Mohla být vlastně spokojená, trávil s ní mnohem více času než s manželkou. Ale nebyla. Pořád byla „ta druhá“. Chápala jeho důvody. Dva ze tří synů, dostudovali vysokou, nejmladší letos maturoval. Věděla, že jsou pro něj vším, že je vždy chtěl poslat do samostatného života připravené. Tuhle jeho péči o syny začala časem považovat za jeho přednost. Svým způsobem oceňovala, že je tak zodpovědný vůči svým dětem.
Ještě před pěti lety její biologické hodiny bily na poplach. Dnes už jsou skoro zastavené.Jestli chtěla mít vlastní dítě, měla nejvyšší čas. Letos bude mít čtyřicet, pak už bude pozdě. Jen si nebyla jistá, jestli dítě chce, teď už spíš ne. Začínala mít v oboru jméno. Publikovala, cestovala po přednáškách, kde buď sama přednášela, nebo poslouchala a nasávala nové informace. Výzkum ji bavil, nové objevy fascinovaly, vlastní úspěchy naplňovaly. Občas přemýšlela jaké by to bylo, kdyby si tenkrát to jeho dítě nechala. Mělo by osmnáct let. Šílená představa, která jí vždy při zmínce o dětech, hlodala v hlavě. Vzala za své, všechny jeho pádné argumenty, proč to nejde. Hlavní byl ten, že by rodila dva měsíce po porodu jeho ženy.
Když už se zdálo, že budou konečně spolu, manželce diagnostikovali rakovinu prsu. Opustit nemocnou ženu bylo nemyslitelné. I tohle pochopila.
Jako vždy přišla do laboratoře první. Zkontrolovala, jak se daří kulturám anaerobních bakterií a rozdala laborantům úkoly. Její království byla malá místnost, dva psací stoly, a regály na dokumenty po celé délce volných stěn. Pustila oba počítače, srovnala papíry na jeho stole, do překapávače nasypala kávu a nalila vodu na ranní společnou kávu. Velké hodiny nad dveřmi odtikávaly čas. Půl deváté, už by tu měl být. „Asi zase zácpa na silnici,“ pomyslela si a začala zpracovávat dokumentaci přivezenou z Dubaje. Byla spokojená, obchod vyšel nad všechna očekávání dobře. Investoři v Dubaji jsou velkorysí, žádné velké handrkování. Milování bylo krásné, výlety na jachtě skvostné.
„Pani doktorko!“ ve dveřích stála laborantka. Tvářila se vyděšeně. „Pana docenta odvezli v noci do nemocnice. Prý embolie.“
Udělalo se jí zle. „Kde teď je?“ ani nevěděla jako to ze sebe dostala.
„V nemocnici,“ dívka byla bledá. Všichni věděli, že jsou už dvacet let spolu, že manželství pana docenta je formální. Věděli i o nemoci jeho ženy. Věděli vše, jak to na malých pracovištích bývá.
„Sakra, to už jste mi řekla. Ve které? To mě zajímá,“ musí okamžitě za ním. Srdce jí bilo jak o závod.
„Já vám to zjistím, snad to bude vědět ředitel. Mluvil s jeho ženou,“ zastavila ji v odchodu.
„Počkejte, zjistím si to sama,“ cítila, že se chvěje po celém těle. Jistě, že jí to nezavolal, že to vzkázal po laborantce. Od samé začátku, co sem nastoupil, byla mezi nimi averze. Byl sice ředitel, ale docent a ona byli vědci a hlavní tahouni v ústavu. Jeho snahu řídit je, mu zarazila hned po prvním pokusu, že je bude doprovázet na sympozium do Paříže. Dala mu jasně najevo, že se má starat o ústav jako manažer a do věcí vědy se neplést. Nejel s nimi, ale neodpustil jí to.
„To máte opravdu takový problém mi zavolat, a sdělit mi osobně, že Ivo je ve špitále?“ cestou k němu měla dost času se vzpamatovat. Teď nastoupil vztek.
„Víte to, tak o co vám jde? A neštěkejte mi tady,“ postavil se proti ní.
„Chci vědět ve kterém špitálu je,“ tušila, že bude zase boj.
„To snad není pro vás důležité,“ vychutnával si ji.
„Já rozhoduji o tom co je pro mě důležité. Kde je? A nechtějte mě naštvat. Mám paměť,“ sykla k němu.
„To mi nemusíte připomínat, to vím. Říkala jeho manželka, že ve Vinohradské,“ nějak mu došlo, že ona teď na nějaké kočkování nemá náladu, a že by mohl tvrdě narazit. Zatroubil k ústupu.
„Jasně, čekám tě. Přijeď,“ Inka, dlouholetá přítelkyně a přednostka interny, na její telefonát čekala. Znala celou anabázi své přítelkyně s docentem. Nesouhlasila s tímhle dvacetiletém poměrem, ale to bylo tak všechno co mohla udělat. Po pár diskuzích to vzdala. Teď jí bude muset zasadit ránu, říci pravdu. Ta pravda byla víc než zlá.
„Podívej, je to v podstatě mrtvice. Utrhl se mu tromb a ucpal cévu v mozku. Je to inoperabilní tak zkoušíme alespoň o rozpuštění sraženiny. Ale obávám se, že poškození je vážné. Přežije, je stabilizovaný, ale...“ ani ona profesionál, nechtěla pokračovat. Viděla jak se hroutí, bílá jak stěna. Vzala jehlu a natáhla z lahvičky lék na zklidnění. „Dej mi ruku,“ nic jiného nemohla Inka udělat. Do ústavu se už nevrátila, jela domů jako ve snách. Nemohla ani plakat, nemohla nic. Prospala zbytek dne i noc. Ráno pak oznámila v ústavu, že si bere dovolenou. O svolení se neprosila.
„Pan docent má už návštěvu,“ sestra na JIPce byla milá, usměvavá blondýnka. „Ale pojďte, stejně spí a nikoho nevnímá.“ Zůstala stát jak přikovaná. Setkat se s někým z jeho rodiny, bylo to poslední, co by chtěla.
„Ne, počkám venku na chodbě až bude sám,“ hlesla, otočila se a vyšla na chodbu. Sestra jen pokrčila rameny. Sedla si na nejbližší lavici. Nepřemýšlela o tom, že vycházející návštěva, musí projít kolem ní. V hlavě měla prázdno a pusto. Slyšela cvaknout dveře. Podvědomě otočila hlavu za zvukem. Ze dveří JIP vycházela vysoká, štíhlá žena. Tmavé dlouhé vlasy, volně rozpuštěné, rámovaly hezký pravidelný obličej. Jemné orámování tmavých očí, dodávalo ženě exotický vzhled. Rozhodně nebyla z žen, které minete bez povšimnutí. Jejich oči se setkaly. Došla až k ní a zůstala stát. Chvíli si ji se zájmem prohlížela.
„Slečna Gregorová, jestli se nemýlím,“ hluboký hlas ji překvapil, neseděl k ní. Zněl klidně, vyrovnaně, bez jakékoliv emoce. Neptal se, konstatoval. „Jestli dobře hádám, jdete za mým manželem.“
Postavila se : „Ano, chtěla jsem ho navštívit ...“ nevěděla co říci dál. Ticho, které se rozhostilo mezi nimi, ji drtilo. Nebyla schopná ze sebe vypravit nic. Tohle, že je žena, která má rakovinu v posledním stadiu? Holou hlavu z chemoterapií?
„Tak prosím, je volný,“ pokynula rukou a vykročila chodbou dál.
„Je to tak, levá strana je ochrnutá zcela. Na pravé straně ruka, noha je trochu citlivá,“ Inka mluvila věcně, téměř nezúčastněně i když věděla, že to co říká, ji drásá. Nedokázala zastavit proud slz, přesto, že plakat nechtěla. „Víš, tohle je někdy docela milosrdná nemoc k pacientovi. Nic si nepamatuje. Bude zázrak, jestli se někdy znova naučí mluvit. Spíš, ale ne“
I přes poznání, že jí lhal, dál na ním denně chodila, ale vždy si zjistila, že návštěva už odešla. Znova začala pracovat, jen mnohem pomaleji a všechno dělala automaticky, bez zájmu. Pak jednou přišla do nemocnice a jeho lůžko bylo prázdné. Byla bezradná, zoufalá. Tohle byl konec. Definitivní. Nevěděla jak se dostala domů.
„Všechno potřebné má sebou. Léky a pomůcky jsou v té černé, velké, tašce,“ jako ve snu zírala na vysokou, tmavovlasou ženu, stojící uprostřed jejího obýváku. „Tady je můj telefon, kdyby jste něco potřebovala, zavolejte.“ Položila vizitku na konferenční stůl.
Nebyla schopná pohybu, ani cokoliv říci. Nevěřícně zírala na starého muže, sedícího na vozíku. Kdysi krásná hlava, nyní padala k levému rameni, mrtvicí pokřivený obličej vykreslil ve výrazu ošklivou grimasu. Jakoby na levou polovinu obličeje působila nějaká velká gravitační síla, a táhla ji dolů k zemi. Z pokleslého koutku, kdysi krásných plných úst, táhla se jak niť tenká lesklá slina, která tvořila na ohnuté klopě saka loužičku. Z mohutné hřívy hustých šedých vlasů, zbyl neuměle ostříhaný ježek. Měla pocit, že omdlí. Snažila se zoufale vstřebat, co se vlastně děje.
„Tak, tady ho máte. Teď už je navždy váš,“ hluboký hlas k ní dolehl jakoby zdálky. Pak už jen zaregistrovala zaklapnutí vchodových dveří.
„Vstávat, lásko,“ něžně ho pohladila hřbetem ruky po tváři. „Haló, ospalče, budíček.“
Za dvě hodiny je slavnostní večeře ku příležitosti uzavření kontraktu. Zítra odlétají domů.
Už dlouhých dvacet let všechny víkendy a dovolené patřily jeho rodině. Jí zůstávala společná práce, jednou, někdy i dvakrát týdně, spolu strávili večer v jejím bytě, a pak už jen společné služební cesty. Když to spočítala, bylo to určitě mnohem více dní, než společná dovolená s jeho rodinou. Mohla být vlastně spokojená, trávil s ní mnohem více času než s manželkou. Ale nebyla. Pořád byla „ta druhá“. Chápala jeho důvody. Dva ze tří synů, dostudovali vysokou, nejmladší letos maturoval. Věděla, že jsou pro něj vším, že je vždy chtěl poslat do samostatného života připravené. Tuhle jeho péči o syny začala časem považovat za jeho přednost. Svým způsobem oceňovala, že je tak zodpovědný vůči svým dětem.
Ještě před pěti lety její biologické hodiny bily na poplach. Dnes už jsou skoro zastavené.Jestli chtěla mít vlastní dítě, měla nejvyšší čas. Letos bude mít čtyřicet, pak už bude pozdě. Jen si nebyla jistá, jestli dítě chce, teď už spíš ne. Začínala mít v oboru jméno. Publikovala, cestovala po přednáškách, kde buď sama přednášela, nebo poslouchala a nasávala nové informace. Výzkum ji bavil, nové objevy fascinovaly, vlastní úspěchy naplňovaly. Občas přemýšlela jaké by to bylo, kdyby si tenkrát to jeho dítě nechala. Mělo by osmnáct let. Šílená představa, která jí vždy při zmínce o dětech, hlodala v hlavě. Vzala za své, všechny jeho pádné argumenty, proč to nejde. Hlavní byl ten, že by rodila dva měsíce po porodu jeho ženy.
Když už se zdálo, že budou konečně spolu, manželce diagnostikovali rakovinu prsu. Opustit nemocnou ženu bylo nemyslitelné. I tohle pochopila.
Jako vždy přišla do laboratoře první. Zkontrolovala, jak se daří kulturám anaerobních bakterií a rozdala laborantům úkoly. Její království byla malá místnost, dva psací stoly, a regály na dokumenty po celé délce volných stěn. Pustila oba počítače, srovnala papíry na jeho stole, do překapávače nasypala kávu a nalila vodu na ranní společnou kávu. Velké hodiny nad dveřmi odtikávaly čas. Půl deváté, už by tu měl být. „Asi zase zácpa na silnici,“ pomyslela si a začala zpracovávat dokumentaci přivezenou z Dubaje. Byla spokojená, obchod vyšel nad všechna očekávání dobře. Investoři v Dubaji jsou velkorysí, žádné velké handrkování. Milování bylo krásné, výlety na jachtě skvostné.
„Pani doktorko!“ ve dveřích stála laborantka. Tvářila se vyděšeně. „Pana docenta odvezli v noci do nemocnice. Prý embolie.“
Udělalo se jí zle. „Kde teď je?“ ani nevěděla jako to ze sebe dostala.
„V nemocnici,“ dívka byla bledá. Všichni věděli, že jsou už dvacet let spolu, že manželství pana docenta je formální. Věděli i o nemoci jeho ženy. Věděli vše, jak to na malých pracovištích bývá.
„Sakra, to už jste mi řekla. Ve které? To mě zajímá,“ musí okamžitě za ním. Srdce jí bilo jak o závod.
„Já vám to zjistím, snad to bude vědět ředitel. Mluvil s jeho ženou,“ zastavila ji v odchodu.
„Počkejte, zjistím si to sama,“ cítila, že se chvěje po celém těle. Jistě, že jí to nezavolal, že to vzkázal po laborantce. Od samé začátku, co sem nastoupil, byla mezi nimi averze. Byl sice ředitel, ale docent a ona byli vědci a hlavní tahouni v ústavu. Jeho snahu řídit je, mu zarazila hned po prvním pokusu, že je bude doprovázet na sympozium do Paříže. Dala mu jasně najevo, že se má starat o ústav jako manažer a do věcí vědy se neplést. Nejel s nimi, ale neodpustil jí to.
„To máte opravdu takový problém mi zavolat, a sdělit mi osobně, že Ivo je ve špitále?“ cestou k němu měla dost času se vzpamatovat. Teď nastoupil vztek.
„Víte to, tak o co vám jde? A neštěkejte mi tady,“ postavil se proti ní.
„Chci vědět ve kterém špitálu je,“ tušila, že bude zase boj.
„To snad není pro vás důležité,“ vychutnával si ji.
„Já rozhoduji o tom co je pro mě důležité. Kde je? A nechtějte mě naštvat. Mám paměť,“ sykla k němu.
„To mi nemusíte připomínat, to vím. Říkala jeho manželka, že ve Vinohradské,“ nějak mu došlo, že ona teď na nějaké kočkování nemá náladu, a že by mohl tvrdě narazit. Zatroubil k ústupu.
„Jasně, čekám tě. Přijeď,“ Inka, dlouholetá přítelkyně a přednostka interny, na její telefonát čekala. Znala celou anabázi své přítelkyně s docentem. Nesouhlasila s tímhle dvacetiletém poměrem, ale to bylo tak všechno co mohla udělat. Po pár diskuzích to vzdala. Teď jí bude muset zasadit ránu, říci pravdu. Ta pravda byla víc než zlá.
„Podívej, je to v podstatě mrtvice. Utrhl se mu tromb a ucpal cévu v mozku. Je to inoperabilní tak zkoušíme alespoň o rozpuštění sraženiny. Ale obávám se, že poškození je vážné. Přežije, je stabilizovaný, ale...“ ani ona profesionál, nechtěla pokračovat. Viděla jak se hroutí, bílá jak stěna. Vzala jehlu a natáhla z lahvičky lék na zklidnění. „Dej mi ruku,“ nic jiného nemohla Inka udělat. Do ústavu se už nevrátila, jela domů jako ve snách. Nemohla ani plakat, nemohla nic. Prospala zbytek dne i noc. Ráno pak oznámila v ústavu, že si bere dovolenou. O svolení se neprosila.
„Pan docent má už návštěvu,“ sestra na JIPce byla milá, usměvavá blondýnka. „Ale pojďte, stejně spí a nikoho nevnímá.“ Zůstala stát jak přikovaná. Setkat se s někým z jeho rodiny, bylo to poslední, co by chtěla.
„Ne, počkám venku na chodbě až bude sám,“ hlesla, otočila se a vyšla na chodbu. Sestra jen pokrčila rameny. Sedla si na nejbližší lavici. Nepřemýšlela o tom, že vycházející návštěva, musí projít kolem ní. V hlavě měla prázdno a pusto. Slyšela cvaknout dveře. Podvědomě otočila hlavu za zvukem. Ze dveří JIP vycházela vysoká, štíhlá žena. Tmavé dlouhé vlasy, volně rozpuštěné, rámovaly hezký pravidelný obličej. Jemné orámování tmavých očí, dodávalo ženě exotický vzhled. Rozhodně nebyla z žen, které minete bez povšimnutí. Jejich oči se setkaly. Došla až k ní a zůstala stát. Chvíli si ji se zájmem prohlížela.
„Slečna Gregorová, jestli se nemýlím,“ hluboký hlas ji překvapil, neseděl k ní. Zněl klidně, vyrovnaně, bez jakékoliv emoce. Neptal se, konstatoval. „Jestli dobře hádám, jdete za mým manželem.“
Postavila se : „Ano, chtěla jsem ho navštívit ...“ nevěděla co říci dál. Ticho, které se rozhostilo mezi nimi, ji drtilo. Nebyla schopná ze sebe vypravit nic. Tohle, že je žena, která má rakovinu v posledním stadiu? Holou hlavu z chemoterapií?
„Tak prosím, je volný,“ pokynula rukou a vykročila chodbou dál.
„Je to tak, levá strana je ochrnutá zcela. Na pravé straně ruka, noha je trochu citlivá,“ Inka mluvila věcně, téměř nezúčastněně i když věděla, že to co říká, ji drásá. Nedokázala zastavit proud slz, přesto, že plakat nechtěla. „Víš, tohle je někdy docela milosrdná nemoc k pacientovi. Nic si nepamatuje. Bude zázrak, jestli se někdy znova naučí mluvit. Spíš, ale ne“
I přes poznání, že jí lhal, dál na ním denně chodila, ale vždy si zjistila, že návštěva už odešla. Znova začala pracovat, jen mnohem pomaleji a všechno dělala automaticky, bez zájmu. Pak jednou přišla do nemocnice a jeho lůžko bylo prázdné. Byla bezradná, zoufalá. Tohle byl konec. Definitivní. Nevěděla jak se dostala domů.
„Všechno potřebné má sebou. Léky a pomůcky jsou v té černé, velké, tašce,“ jako ve snu zírala na vysokou, tmavovlasou ženu, stojící uprostřed jejího obýváku. „Tady je můj telefon, kdyby jste něco potřebovala, zavolejte.“ Položila vizitku na konferenční stůl.
Nebyla schopná pohybu, ani cokoliv říci. Nevěřícně zírala na starého muže, sedícího na vozíku. Kdysi krásná hlava, nyní padala k levému rameni, mrtvicí pokřivený obličej vykreslil ve výrazu ošklivou grimasu. Jakoby na levou polovinu obličeje působila nějaká velká gravitační síla, a táhla ji dolů k zemi. Z pokleslého koutku, kdysi krásných plných úst, táhla se jak niť tenká lesklá slina, která tvořila na ohnuté klopě saka loužičku. Z mohutné hřívy hustých šedých vlasů, zbyl neuměle ostříhaný ježek. Měla pocit, že omdlí. Snažila se zoufale vstřebat, co se vlastně děje.
„Tak, tady ho máte. Teď už je navždy váš,“ hluboký hlas k ní dolehl jakoby zdálky. Pak už jen zaregistrovala zaklapnutí vchodových dveří.