Kdybych já byla tvoje žena,
už bys mě musel lépe znát.
Uměl bys projít myšlenkama,
a ne jen dlaní po křivkách.

Kdybys mě znal tak, jak si přeju,
věděl bys, na co čekávám,
že chodím do snů se zpožděním
a také pozdě prchávám.

Že uvnitř bývám proto sama
tak nahá, jak's mě nepotkal,
že opíjím se písmenama.
Je jedno, kdo je komu psal.

Snad neumím být ničí žena.
Sám říkáš, že jsem příliš svá.
A že ti voním neurčitě,
snad vodou, větrem, po mlhách.

A ty, jak rytíř středověku,
co dlouhá léta ztékal hrad,
už za zdí je, i ostrým trním,
teď bloudí v jeho komnatách.