Přál bych si, lásko, bys odložila smutek
kol šíje skloněné zas ovinula smích,
až do náruče touhou rozedmuté
dých jižní vítr a skryl se v kadeřích

 

A v kadeřích, tam s vůní po vavřínu
dal řasám klid a strachu odcházet,
vrátil hru strunám, pomluv setřel špínu,
srdíčko rtěnky na pírsinkový ret

 

Zvuk srdce krokům, dosud co se vlekly
bez šifer výzvy v zpětném dopise,
závory bran u cest do předpeklí
a špačků hejno, když ráno vrací se

 

Ať ráno vrací se do patosu černě
v soumrak vetřelců, dosud se nerozutek,
již lásko odlož výtky malicherné
na stupně balustrád. Odlož i ten smutek

*