Když měsíc odhrnul noci kus závoje
pohlédl na koně s dlouhým kopím
Škrábance od trnů, kaluží napojen
proč mu les zavoněl, nepochopí

 Hrdý se zastavil uprostřed mýtiny
dlouhý roh zazáří do temnoty
Vybral si ze sta chvil okamžik jediný
zrovna když hvězdáři brousí hroty

 Znovu se zahleděl někam tam do prázdna
našlápl s rozvahou do mechoví
Co má mít za předěl? Koho brát za blázna?
Toho, kdo s odvahou ve tmě loví?

 Stála tam opřena o kmen a vábila
zvíře, co zavylo, sebou hází
Nebo to popře snad, že právě zabila
jednu z víl, ztepilou, šípem v mlází?

 Vlasy má z plamene, v očích žár námrazy
„Utéct už nemáš kam“, právě křičí
Srdce má zasklené, zjihnout mu zarazí
„Jsi tu jen se mnou, sám - můj, či ničí“ 

 „Vílu jsi střelila, vílu, jež chránila
borůvky před mrazem vlastní dlaní
Zlá jsi a zběsilá – proč jsi ji zranila?“
„Jedna moc, jedna zem – jedna paní

 Musíš se rozhodnout: Vládnout, či skomírat
nesnáším almužny, slabé drtím
Silnou jsem, svobodnou, takovou zlomíš snad?
Nezlomíš, nemužný, blízko smrti“

Ňadra jí pozvedne vášeň, když v zápalu
celá se odhalí, vyzývavá
Z půlnoci do jedné čas krájí na válu
les, jindy ospalý, právě vstává

 
 Napíná tětivu, na srdce zamíří
on se jen zadívá, odhodlaný
Chce zůstat na živu, s tím se však nesmíří
aby mu kladiva tloukla plány

 Něčím ji uhranul, ruka jí zaváhá
k ránu se promění, jednorohý
Čeká teď na ránu, dívá se na vraha
král lesních stvoření – vnímá pohyb

 Zašumí v korunách, tma píše otazník
„Budeme ovládat, spolu, slyšíš?“
Noc klouže po runách, ozvěna tiše zní
„Nebudeš, kdo dá mat, ty ne, i když…“

 Vystřelit nezvládá, něco ji podráží
ruka jí poklesá a luk padá
„Vzdávám se nerada“, v očích má závaží
na duši kolesa, v hrudi hada

 Něco teď vypila – jed zvolna zabírá
spočine v náručí panovníka
Umírá spanilá vášnivá valkýra
s ní něco zanikne – něco vzniká