Je to ona.

To bezvládné tělo ležící nehnutě na lůžku.

Přistupuji blíž a blíž a s každým dalším krokem pociťuji stále větší chlad.

Dotýkám se její sinalé a studené kůže.

 

„Babi, to jsem já, jsem tady s Tebou“ promluvila jsem na ni, ale ne moc nahlas, abych ji nevylekala.

 

Otevírá blankytně modré oči, ale nepoznává mě.

Její výraz mi nahání hrůzu a je v něm vidět tolik bolesti a utrpení...

Rty má bledé a suché.

Nedokáže už ani promluvit, nemá sílu, dýchá těžce.

Z očí se mi řinou slzy, nechci před ní plakat, ale pohled na ni mi ubližuje.

Pak se náhle vzdaluje a odchází pryč.

Nadobro.